Do urny

Kdy skončím v urně, netuším. Koho na podzim šoupnu do urny já, to je taky ve hvězdách. Blíží se volby a já jsem po dlouhé době fakt v koncích. Připadám si jako hladový vegan na vesnické zabíjačce. Není po čem sáhnout. Tak si to pojďme shrnout...
Socani jsou jako nevěsta na zlaté svatbě. V mládí atraktivní, ale teď už o ni nikdo ani kolo neopře. Parta z Lidového domu v posledních letech zpackala, co se dalo. Neuvědomila si, že strana potřebuje především vůdčí osobnost. Leklá ryba s charismatem měsíc starého vlašáku fanoušky fakt neosloví. Problémem číslo dvě jsou zákazy, nařízení a buzerace, které během svého vládnutí prosadila. Na růst HDP volič kašle, pamatovat si naopak bude třeba pamlskovou vyhlášku nebo protikuřácký zákon (ten socanům zlomil vaz v mém případě) a další omezování občanských svobod.
Pak tu máme současného koaličního partnera, údajně vítěze příštích voleb. ANO? Já říkám NE a NE. Kdysi jsme měli vládu jedné strany, dnes máme stranu jednoho muže. Ať si kdo chce, co chce říká, ANO je pouze agent Bureš, členskou základnu tvoří jen servilní zaměstnanci holdingu. Sám agent Bureš je velmi kontroverzní personou. Sice ovečkám před spaním vypráví, o čem sní, ale nikdy nepovyprávěl pohádku „Jak jsem ke svým miliardám přišel“. Za devatero horami a devatero řekami, v tunelářských 90. letech, kdy zbohatli výhradně bezskrupulózní dravci a mafiáni... Problémem číslo dvě je členská základna. Kladu si otázku, kde, sakra, zbrusu nová partaj schrastila tolik členů. Vždyť kdo se politice věnovat chtěl, ten už se jí věnoval. Odpověď je přesto prostá. Část „zaměstnanců“ tvoří zkrachovalí politici, kteří v jiných partajích pohořeli, druhou ti, kteří mají čuch na prachy jako protidrogoví psi na letištích. Prostě vyčuli, že se agent díky svým chechtákům dokáže na politické scéně prosadit a řekli si, proč se na tom nepřiživit.
Třetího současného koaličního partnera odbudu jen cimrmanovským: „Proboha, jen ne pánbíčkáře.“ Partě, která káže vodu, ale pije víno, se budu možná věnovat v samostatném příspěvku, ale teď na jejich mešní patoky nemám prostor.
A současná opozice... S Klausem juniorem nebo nikotinovým Tuberou si sice notuju, ale volit ODS je jako si nabrnknout holku z E55. Napravila se, nebo ne? Předminulý lídr propagoval logo strany moc okatě - modrého ptáka prezentoval na zahradě italského pedofila. A ten poslední...? Kdybych chtěl vidět figurku na provázcích, zajdu si do divadla Spejbla a Hurvínka. Mánička je mi sympatičtější než zrzavá loutkovodička.

A kdo nám tu zbývá? V TOP TEN máme ještě stranu odpadlíků, kterou vede spící kníže a opilecký hulvát. Starostové jsou zatím neslaní nemastní a navíc se pokusili o registrované partnerství s černoprdelníky. Zelenáči jdou zase na ruku parazitním neziskovkám a vítají snědé znásilňovače. Nehulím trávu a nenosím dredy, takže ani Piráti pro mě nejsou to pravé ořechové, nehledě k tomu, že podporují přijetí zprofanovaného eura. A pak tu máme 50% Japonce, 50% Čecha = 100% populistu. Hmm, asi taky ne... A málem jsem zapomněl na soudruhy a soudružky. Asi obranná funkce mozku, že na ně člověk chce zapomenout.

K volbám určitě půjdu, protože mi není osud domoviny lhostejný. A navíc, kdo nevolí, nemá pak právo u piva remcat.  Ale čas se krátí a opravdu nevím, komu to letos do urnu šoupnu.

Beskydská dvanáctka

Masochismus... Úchylka, při které se dotyčný sexuálně vzruší, když je mu fyzicky ubližováno a trpí. Nikdy jsem ve sklepě s řetězy a kladkami nebyl, ale umím si živě představit dominu v latexu, kterak práská bičíkem po holé zadnici obtloustlého plešouna s obojkem na krku. Tyto kratochvíle většina veřejnosti odsuzuje a osobami, které ji praktikují, pohrdá. Přitom existuje jiná forma masochismu, která se, nevím proč, setkává s opačnými reakcemi.
1. září 2017, 22 hodin. Kosa jako prase, intenzivně chčije. Jde o zdraví, už jen když člověk kouká z okna. Na náměstí v Třinci se ale dobrovolně srocují více než tři tisícovky šílenců s čelovkami na kebulích. Právě startuje extrémní maraton dvojic, které musí v limitu 29 hodin dorazit pěšky do Frenštátu, tedy nějakých devadesát kiláků. Přitom se musí vydrápat na Lysou Horu, Smrk, Radhošť a další čtyři beskydské vrcholy. Nechci rozebírat, co to udělá s přírodou a zvířenou, když do lesa naráz vběhne třítisícové stádo. Zajímá mě jiný aspekt. Znám pár lidí, kteří tohle martyrium každoročně podstupují. Když se jim podaří dorazit do cíle, jsou totálně zdevastovaní, často končí na nemocenské a jsou několik týdnů nepoužitelní. Také má velmi dobrá kamarádka to rok co rok odstoná. Tentokrát dokonce skončila ve špitále, kde jí musí řezat obludně oteklé a zhnisané prsty u nohou...
Návštěvníky sado-maso salonů dokážu svým způsobem pochopit. Tortura je vzrušuje a mučeníčko má vždy „šťastný konec“. Proč ale podstupuje hromadné sebemrskačství parta v pohorkách? Aby si něco dokázala? Aby se ukájela nad počtem lajků pod fotkami zdrchaných obličejů s bésedmičkovou medailí na krku? Chtělo by to nějakou studii, ideálně Chocholouškovu.
Taky si občas rád na nějaký ten kopec vylezu. Když na to mám čas, je hezké počasí a na vrcholu otevřená horská bouda s občerstvením. Pokochám se pohledem do krajiny a k tomu usrkávám poctivou beskydskou dvanáctku. Tomu já říkám šťastný konec.

Doktore Browne, spusťte kapacitátor

Ve špatnou dobu na špatném místě. To se obvykle říká obětem dopravních nehod, trestných činů nebo turistům, kteří si se zánětem horních cest dýchacích objednávali letenku na Maltu. Já mám ovšem poslední dobou ten pocit trvalý. Že do této doby zkrátka nepatřím. Coby novinář každodenně sleduju zprávy, ale množství těch bizarních už počtem převyšuje ty standardní. Jen tento týden jsem si přečetl: „Policajt v Americe dostal padáka, protože řekl sarkastický vtip (o černoších, jak jinak).“ „Obchodní řetězec Lidl vymazal na prospektech kříže z historických řeckých kostelů s odůvodněním, že hájí náboženskou neutralitu.“ „Kanadský ministr imigrace, uprchlíků a občanství (cože?!) Ahmed Hussen (cože?!!) oznámil, že země javorového listu zavádí v pasech nové pohlaví X pro ty, kteří se nepovažují ani za muže, ani za ženu (cože?!!!!!!!!!!!!).“
Kvůli zprávám, které patří na titulní strany novin News Kocourkov nebo Daily Absurdistán, ale člověk nemusí cestovat ani do zahraničí. Zažívá je doma a v reálu. Minulý pátek jsem byl s přáteli na pivko, chodíme tak dvakrát do měsíce. Sedíme na zahrádce, jak jinak v parném létě, ovšem úderem desáté nám servírka zabavila žejdlíky a odnesla je pryč. Sdělila, že na zahrádce se po večerce nesmí konzumovat, prý kvůli rušení nočního klidu. Takže nastala typicky kocourkovská situace (děje se tak v souvislosti s idiotským protikuřáckým zákonem aktuálně v celém Česku): Uvnitř v lokále se smí konzumovat, ale nesmí se kouřit. Venku na zahrádce se smí kouřit (nemá-li pevnou střešní konstrukci), ale nesmí se konzumovat... Doktore Browne, přistavte mi delorean, chci do jiné doby, protože do téhle fakt nepatřím.

Ančí, Kuba, Kunta Kinte

1948 – burani rozbíjejí na kusy bronzové sochy Tatíčka a ve vysokých pecích je přetavují na něco „užitečnějšího“. Třeba na mosazné kliky. 1990 – svobodou opojení (vystřízlivěli o pár let později) Čechoslováci berou sbíječky na dělnického Klému. Ano, i u nás máme zkušenost s likvidací soch a pomníků. Ovšem vždy se tak dělo po převratech a revolucích. Co se včil děje za oceánem, je ovšem koncentrovaná debilita. Žádný převrat se nekoná, přesto tam ničí a demolují  sochy, které stály na svých místech sto a více let a nikdy nikomu nevadily. Při této příležitosti vyrazili zleva i zprava do ulic extrémisté a dali si do držky. A k tomu jeden pošahanec, podobně jako aktuálně přičmoudlí pošahanci v Evropě, sedl do auta a zkusil si casting na film Olga Hepnarová 2 (a pak že českou kinematografii nikdo nesleduje).
Tuhle divočinu bylo pochopitelně nutné „politicky“ komentovat. Donald Duck sice nejdřív pod tlakem označil za viníky fanoušky svastik. Ovšem pak při intimní hygieně zjistil, že má ve spoďárech, na rozdíl od svého ebenového předchůdce, skutečné koule a řekl otevřeně, že magoři jsou na obou stranách barikády. To je jistě pravda, ale pokud máme hledat skutečné viníky, měl bych tři jiné adepty. Zaprvé je to zdegenerovaná politická korektnost, která se vymkla kontrole. Zadruhé ještě zdegenerovanější pozitivní diskriminace a slizké podlézání menšinám. A konečně je viníkem i žalostný americký vzdělávací systém. Zejména v dějepisu požírači hamburgrů plavou. Ponechme stranou, že generál Lee nikdy nebyl rasistou, což ostatně potvrdili i jeho potomci. Byl to jen skvělý vojevůdce. Podstatné je, že národ Kapitána „Mirka Dušína“ Ameriky nemá ani páru, jak to v předminulých stoletích fungovalo jinde ve světě. Hoši za mořem jen náhodou zkoukli na HBO pár dílů seroše Kořeny, viděli Kunta Kinteho v řetězech a myslí, že jsou výjimeční. Nedochází jim, že se různé formy „otroctví“ v dřevních dobách vyskytovaly všude. Byl to tehdejší standard. Vždyť i v našich zemích bylo nevolnictví zrušeno teprve v roce 1781 a robota dokonce až v roce 1848. V oněch dobách šlo pouze o to, jak byla daná země bohatá, zda měla kolonie a kde si vrchnost pořizovala pracovní sílu. A zatímco si movití Amíci dováželi na bavlníkové plantáže pracanty z Afriky, stejně situovaný našinec si musel vystačit s domácím matrošem. A tak měli zkrátka Ančí, Kuba, hajnej pouze světlejší barvu kůže.

Jen si tak trochu písknout

Na sklonku loňského roku způsobil pozdvižení úspěch kapely Ortel v Českém slavíku. Skupina i její lídr získali dva stříbrné „Slavíky“ a já o tom napsal příspěvek na blok. A myslel jsem, že tím to hasne. Ale ono ne. Popularitu Ortelu během udílení cen očividně neustál cikán Radek Banda, lídr skupiny Gipsy.cz (v překladu Cikáni.cz), na kterou v anketě zbylo jen 46. místo. Během slavnostního ceremoniálu pískal a pak demonstrativně odešel ze sálu. Opět jsem myslel, že tím to hasne. Ale ono ne. Ukazuje se, že pro netaktní a nekultivované chování dnes platí jiná měřítka. Zatímco v dobách propagátora slušného chování a společenského vystupování Gutha-Jarkovského (1861-1943) by si pískot v sále vysloužil opovržení (a několik ran rákoskou po natažených pazourách), dnes je chápán jako projev „odvahy a statečnosti“. Ano. Banga totiž za své extempore během galavečera obdržel Cenu Františka Kriegla! Udělila ji Nadace Charty 77 s komentářem: „Nadace Charty 77 udělila Cenu Františka Kriegla pro rok 2017 zpěváku a hudebníkovi Radku Bangovi za vyjádření odvážného občanského postoje, když při vyhlašování Cen Zlatý slavík za rok 2016 protestoval proti ocenění skupiny Ortel, jejíž texty i projev využívají nepřijatelnou rasistickou a xenofobní rétoriku.“ Ponechme stranou, že Nadace Charty 77 neví, že „Zlatý“ slavík už hezkých pár let neexistuje. Byl jsem v šoku spíše z toho, za co lze v dnešní době získat uznání. A tak jsem pátral, jaká parta ho vlastně uděluje a proč. A zjistil jsem, že... „ Ocenění připomíná statečný postoj československého politika Františka Kriegla, který jako jediný z tehdejších představitelů odmítl po obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 podepsat potupný diktát,“ jak se píše na webu Konta bariéry Nadace Charty 77. Wow, takže pískat při udílení hudebních cen je dnes stejně statečné jako protestovat proti vpádu okupačních vojsk. V tom případě bych porotě, v níž zasedá mj. Břetislav Rychlík (známý kverulant, sluníčkář a romofil, který u nás v Bohumíně dělal bordel, když cikáni protiprávně okupovali jeden z městských objektů), doporučil... Měla by za rok 1998 ex post ocenit Dášu Veškrnovou-Havlovou za pískot v Parlamentu při projevu republikánského poslance. A pokud porota hledá vhodné kandidáty pro příští ročník, doporučuji navštívit jakékoli fotbalové utkání. Adeptů na „Cenu Františka Kriegla“, kteří odvážně pískají a křičí „Rozhodčí je kokot“, jsou tam plné tribuny.

Bacha, zloděj chytá zloděje

Novodobé elektronické buzerace mi lezou krkem. Třeba do chytrého abstinenčního auta, v němž musíte nejprve nechrchlat na čidlo, aby nastartovalo, bych nesedl. Ovšem existují případy, kdy by nějaký vstupní proces nebyl na škodu. Třeba před prezentací na netu by člověk mohl formou testu prokázat aspoň základní mentální způsobilost. Například aby věděl, že v průběhu stavovského povstání neproběhla na Pražském hradě kastrace, nebo že před cestou k Jadranu není nutné lovit na půdě lasicovité šelmy, aby si za jejich kožky mohl dotyčný v Šibeniku koupit Karlovačko. Bohužel stránky v síti, na facebooku obzvláště, zakládá více lam než lumenů. Onehdy jsem na jednu roztodivnou narazil, na facebookovou skupinu „Bacha na ně!... Bohumín a krimin“. Neklekla mi klávesnice, to je celé. Mohl by to být sofistikovaný humor... jako že zloději zbytek slova ukradli. Ale vzhledem k dalším hrubkám a celkovému diletantství tato varianta padá. Na stránce mě ale neupoutal zhůvěřilý název, ale titulní fotka. Byla totiž moje. Frajeři si ji bez dovolení odněkud stáhli, prostě ji ukradli. U stránky, která na poukazovat na kriminalitu, je to legrační paradox. Normálně s fotkama caviky nedělám. Když někdo slušně požádá, dám mu. Jako holka po pár panácích na tancovačce. Ale tahle parta nepožádala, tak jsem kontaktoval správce stránky, abychom to nějak vyřešili. A musím konstatovat, že bizarnější rozhovor/chat jsem dlouho nevedl. Předně nevím, s kým jsem ho vedl, správce skupiny byl totiž hermafrodit. Jeho jméno bylo Lenča Novák (příjmení jsem pozměnil, ale i v originále bylo v mužském rodě), jako profilovou fotku měla ta osoba dvě nezletilé děti a během konverzace z ní vypadlo, že je zasloužilou matkou. Osoba měla problémy s vyjadřováním a pochopením základních pojmů... třeba co je to duševní vlastnictví. Zato byla ofrklá, arogantní a poslala mě k šípku s tím, že na mé názory není zvědavá a ať neotravuju. Tak jo. Bylo jasné, že v tomhle případě nebudu tou holkou z tancovačky. Zkřížím nohy a nedám. A tak jsem písnul chlapcům z facebooku, a než bys řekl švec, stránku s čórnutým snímkem zablokovali. Někdy je zkrátka nutné být nedajkou a dávat si bacha na zloděje, kteří křičí „Chyťte zloděje“.

Na facebookové sračky jsme staří, Rogere

„Už jsem starej na tyhle sračky,“ říkával mahagonový polda Roger Murtaugh v kultovních Smrtonosných zbraních. A to na plátně chytal zloduchy v době, kdy neexistovaly mobily a sociální sítě. Dnes by byl totálně v háji, stejně jako já.
Okolnosti mě svého času přinutily přidat se na facebook. Ale když už tam jsem, říkal jsem si, aspoň najdu staré kamarády. Zjistím, jak dnes vypadají, co dělají, čím se živí a co je baví. Ale to jsem byl na veliký brzdě, takhle to nefunguje... Onehdy jsem dal na facebook, volně přeloženo „bibli ksichtů“, fotky s kamarády z dovolené. Snímek mi hned kdosi komentoval s tím, že není zvědavý na tři chlapíky. Proč prej není pořádně vidět ten barák za námi? Inu proto, že je to facebook a ne buildingbook (katalog baráků). Jenže jak postupně zjišťuju, on je to ve skutečnosti shitbook, neboli encyklopedie srágor.
Ráno zapnu FB a na hlavní stránce vidím, že Tonda uběhl/ujel na kole hafo kilásků a spálil tolik a tolik kalorií. No, ehm, fajn, Tondo, myslíš na zdraví, ale proč by mě to mělo zajímat. Pak zjistím, že Franta porazil římské legie, vybudoval virtuální osady, zkrátka že dosáhl určitého levelu v nějaké hře. Možná tím Franta naznačuje světu, že nezakopne o ženskou, nemá si večer s kým štrejchnout, a tak kalí celou noc onlajnovky. Ale to jen hádám... a roluju timeline dál. Postupně se prokopávám horoskopy, dozvídám se, co měl kdo k obědu i s vizuální podobou krmě předtím, než prošla zažívacím traktem. Fajnšmekři tam dávají i fotky po. Následuje sekce rádoby vtipných videí, karikatur politiků a roztomilých zvířátek. Což o to, na štěně buldočka rád kouknu, na rozdíl od buldočího ksichtu velkodrůbežáře z pod Tatier. Do toho nějaká ta reklama, protože za něco si Zuckerberg tryskáčem na sushi a za šikmookýma holkama zaletět musí. A ranní listování facebookem zakončují moudra a citáty, většinou ve formě obrázku staženého z internetu, ve kterém původní autor nasekal hromadu chyb. Sečteno, podtrženo, denní dávku informací jsem dostal, ale o svých přátelích jsem se nedozvěděl zhola nic.
Minulý týden si jedu našlapanou tramvají. Držím se madla a nechávám volný flek pod sebou případným důchodcům. Místo nich si na něj sedla přistoupivší asi osmnáctiletá zrzka. Mladá, hezká, sympatická. Ovšem mé sympatie k ní opadly, když vytáhla telefon. Sotva si kecla na zadek, začala si pořizovat selfíčka. Zprava, zleva, s vyšpulenými rty. A během vteřin je ládovala na FB a instagram s duchaplnými popisky typu „Aáááááá“ nebo „Ouuuuuu“. Je netaktní koukat cizím lidem na displej, ale když ona to všechno dělala tak exhibicionisticky. Pak přepnula na stránky přátel a bezmyšlenkovitě začala úplně všechny příspěvky lajkovat. Bylo to jako když datel mlátí hlavou do stromu, desítky, stovky lajků za minutu. V tu chvíli už jsem na její displej koukat přestal. Spíše jsem chtěl strčit hlavu do pryžového madla v tramvaji a na místě si to hodit. Je to tak, Rogere, i já už jsem starej na tyhle sračky.