Do Ostravy teleportem

S oblibou říkám v žertu, že začnu cestovat do vzdálenějších světových destinací, až někdo vyrobí teleport. Mořit se desítky hodin v busech, letadlech, lodích, pche, nic pro mě, vždyť já nevystojím ani delší frontu v Kauflandu. Ten teleport by se mi ale hodil i v místních poměrech.
Musel jsem se počátkem prázdnin vypravit do prodejny hutního materiálu v Ostravě. Je to kousek, jenže ouha. Ostravu asi ovládli separatisté, vyhlásili nezávislost na Česku, strhli všechny mosty a rozbořili přístupové cesty. Jinak si to neumím vysvětlit.
Předem jsem věděl, že po dálnici se do OV nedostanu, neb se naše pár let stará a pekelně zfušovaná magistrála právě záplatuje. Volil jsem tak cestu od Rychvaldu, ale to jsem si nepomohl. Hrušovská křižovatka uzavřená, rozkopaná. Následující sjezd v Mexicu dopravou zkolaboval, neprůjezdný. Další přístupová cesta do centra kolem Bazalů na most Pionýrů. Ehm, rozkopaná, uzavřená. Nakonec jsem se protáhl až kolem slezské radnice a do centra jsem se dostal po Sýkorově mostě. Zdaleka ale nebylo vyhráno. Každá druhá křižovatka, budu se opakovat, rozkopaná, uzavřená.
Chápu, že prázdniny jsou ideální dobou něco rekonstruovat. Zaráží mě ale, že v Ostravě nefunguje žádný stratég či koordinátor, který by jednotlivé rekonstrukce časově sladil. Rozbít a uzavřít v jednu chvíli vše, to je známkou anarchie a diletantství.
Mám Ostravu celkem v malíku a dokážu kličkovat i bočními uličkami. K prodejně jsem se tak nakonec probojoval a koupil jsem, co jsem potřeboval. Co ale chudáci přespolní. Ti se do severomoravské metropole dostanou opravdu leda teleportem.

Budu prezidentem, mám díru

Ještě čtyři roky a jdu do toho, budu kandidovat na prezidenta. Věk na to mám, zkušenosti a kvalifikaci také. Po loňské zimě se na silnici před naším domem vydrolila v asfaltu díra. Fakt velká. Vlítla do ní pošťačka na babetě a schytala takovou ránu řidítky do brady, že přišla o dva zuby. Ještě větší tragédií mohl skončit případ maminky Evy M. Ta právě telefonovala s kamarádkou Petrou S., najela do výmolu kočárkem, z něhož po nárazu málem vypadl Honzík M. Štěstí, že byl přikšírovaný. V tu chvíli jsem věděl, že už nemůžu stát opodál. Napsal jsem na radnici ostrou prosbu a slavil jsem úspěch. S velkým zadostiučiněním jsem sledoval, když k osudnému místu multikárou přijel Jožo L. a Štefan Ž. S sebou měli pytel studené směsi, dvě lopaty a s dírou definitivně skoncovali. O úspěchu, o který jsem se velkou měrou zasloužil, večer mluvila celá hospoda a pokladník dobrovolných hasičů mě významně poplácal po rameni.
Věřím, že v prezidentské kampani získám i další cenné body. Mám v příjmení dva háčky, které při podepisování zručně nahrazuji srdíčky. Pravidelně vyvěšuji tibetské vlajky. V oknech nám zbyly úchytky na mávátka, a tak můžu vyvěsit rovnou dvě. Zapšklí odpůrci vyvěšování tuto aktivitu bagatelizují, ale já vím, jakou má vlaječka vyvěšená u nás na vesnici sílu. A pokud se přidají i sousedé z okolních vísek, může naše iniciativa zvrátit chod světových dějin. Mrzí mě jen, že jsem zmeškal letošní demonstraci studentstva za lepší klima, šéf mě neuvolnil z práce. Ale příští rok si vezmu dovolenou a určitě vyrazím ruku v ruce s Gretou Thunberg. Tyto akce totiž mají smysl a potvrdila to už ta premiérová. Když naší ulicí prošel průvod studentů, kteří dobré věci obětovali i psaní oblíbené písemky z matiky, hned jsem cítil, že se mnohem lépe dýchá. A nelze samozřejmě opomenout, že mám také v péči dva psy stejného pohlaví.
Je trochu na škodu, že před lety došlo k rozdělení Československa, protože hlasy bratrů Slováků by pro mě nyní měly velkou váhu. Ale myslím, že to přesto dokážu. Jak jsem zmínil úvodem, slavil jsem velký úspěch se svou dírou. A jsem si jist, že se díky své díře dostanu až na vrchol.

Pepa žere a Jířa má splín

Zkouknul jsem biják Sociální síť, kterak koumák Mark Zuckerberg vykutil veleslavný facebook. Dlouho jsem jím byl nepolíbený, ale nakonec jsem podlehl. Taková „bichle ksichtů“, to může být zajímavé. Jsem tvor zvídavý a chtěl jsem vědět, jak lidi, které jsem roky neviděl, dnes vypadají, čím se živí a jaké skopičiny dělají ve volnu. Jenže jsem se dozvěděl velké kulové, neb uživatelé pokroutili Markovu myšlenku k obrazu svému. A tak se na mě denně valí tuny kuchařských receptů, kvízů, z netu stažených citátů a fotek neznámých harantů. To je největší peklo, fotky dětí. Neřeším etiku (co si ta děcka, až povyrostou, pomyslí o rodičích, kteří je (často v nelichotivých pózách) vystavovali jako housky v krámě). Řeším něco jiného. Mám v přátelích Honzu Hovorku, neb se z minulosti známe. Ale rozhodně v přátelích nemám Ninu Lilianu Hovorkovou ani Olivera Hovorku. Jestli má Honza potřebu fotky svého potěru sdílet, fajn. Ať jim zřídí osobní profily, přidá jim do přátel kamarády z pískoviště nebo mateřinky a můžou se navzájem chlubit, kdo udělal první bobek do nočníku a tak. Já Ninu ani Olivera neznám a jejich bobky v nočníku jsou mi šumafuk, nejsem pederast.
Po pěti letech na fb tedy seznávám, že o většině přátel a „facebookových přátel“ nevím zhola nic. Ale vlastně... Když na to kouknu po freudovsku, něco by se přece jen vyvodit dalo. Pepa Bůček stále sdílí kuchařské recepty. Z toho můžu soudit, že rád žere a patrně teď vypadá jako zápasník sumo. Jiřina Smutná se vyjadřuje výhradně prostřednictvím citátů, většinou v duchu, že život je svině a láska mrcha. To mi napovídá, že má Jiřinka asi splín. Frustrovat ji může, že její starej rád žere a vypadá jako zápasník sumo, nebo že naopak žádného nemá a moc by chtěla. Franta Vopička dává na fb jen kreslené fórky a rádoby vtipná videa. Tuším, že se asi v práci moc nenadře, pokud nějakou vůbec má, a pekelně se nudí. No vida, tak přece jen jsem se o přátelích něco dozvěděl. Já budu ovšem dál dávat na fb fotky svého ksichtu, neb ctím jeho původní myšlenku. Sice tím půjdu proti proudu, ale to jdu vlastně celý život.

Prznič s nesprávnou pigmentací

Michael Jackson prznil malé chlapečky. Wow, to je mi novinka. O tom se ví desítky let a doteď si z toho všichni dělali bžundu, viz třeba film Scary Movie 3. Ale teď se Michael ocitl na seznamu nežádoucích, rádia stahují jeho hity, epizoda Simpsonů, ve které vystupoval, jde nadobro k ledu. Prý na základě dokumentu Leaving Neverland o przněných chlapečcích, dnes dospělých mužích. Kteří můžou, ale nemusí mluvit pravdu, stejně jako mohli/nemuseli mluvit pravdu před lety, kdy tvrdili pravý opak. Michael děcka nelákal na bonbony do své dodávky, ani na ně nečíhal v křoví u dětských hřišť. Do ložnice mu je přímo dohazovali (v dokumentu rovněž vystupující) rodiče/zrůdy/pasáci. O kauze se teď popsaly stohy papíru, ale já se na ni kouknu z jiného úhlu a srovnám Jacksonův příběh se životem Freddieho Mercuryho. Oba byli geniálními muzikanty a oba byli sexuálně ujetí. Michaela rajcovali malí kluci, Freddie přefikl všechno, co před ním neuteklo na strom nebo se nezahrabalo dva metry pod zem. Prostě oba perverzáci par excellence. Jenže! Freddie byl Peršan a ze 2/3 homosexuál. V této pokřivené době zkrátka cool dispozice. Kdyby si za života ještě nechal ufiknout ptáka a namontovat kozy, aktivisté už by určitě rozjeli proces jeho blahořečení. K tomu ostatně nemá daleko film Bohemian Rhapsody. Život Freddieho, k němuž neodmyslitelně patřily dekadentní večírky, na kterých klátil kámen cihlu, psa, leguána a kdoví co ještě, podal v podobě upravené pohádky pro děti (film je mládeži přístupný). To je něco tak absurdního jako natočit mládeži přístupný film o Caligulovi. Nicméně z filmu je megahit, sbírá prestižní ocenění. Podle mě právě proto, že Freddie měl ty správné sexuální/menšinové „dispozice“. A teď zpět k Michaelovi. Možná už jsem paranoidní, ale domnívám se, že mu pomyslný vaz (už ho dávno baští červi jako jeho zombíky z Thrilleru, tak je mu to fuk) zlomilo něco jiného. Michael se narodil jako černoušek a jako klučina s obřím afrem na kebuli se také proslavil. Ale ebenová mu moc nevoněla, a tak se nechal postupně vybělit. A v tom je podle mě jádro pudla. Kdyby ten proces změny pigmentace proběhl opačně, věřím, že by uvědomělí soudruzi jeho hříchy mládí zametli pod koberec. Ale nechat se předělat z černocha na bělocha? To se v dnešní zdegenerované „black power“ době prostě neodpouští.

Hydrant v rozkroku, guláš v hlavě

Kdo tvrdí, že u lidí existují tři a více pohlaví, je buď vyšinutý idiot (diagnóza) a měl by být odborně léčen (doktory přes hlavu, ne urology a sexuology), nebo je to zavržení hodný licoměrník (a patří do svěrací kazajky také). Každý normální člověk ví, že pohlaví jsou jen dvě, protože termín „pohlaví“ značí „pohlavní orgány“. Čili to, co máme mezi nohama. Nikoli to, jaký galimatyáš má kdo v kebuli. To by si takový schizofrenik nebo Rozpolcený ze Shyamalanova filmu museli měnit občanky co půl hodiny (v zemích, kde zmagořelí farizejové doklady se třetím pohlavím vydávají). Zajímalo by mě, co tito pokrytci dělají, když si někdo myslí, že je maják nebo letadlo? Jsou i takoví pošuci. To mu taky plácnou do dokladů aeroplán, nebo mu místo občanky vydají techničák?
Ano, existují jisté úchylky, kdy se člověk narodí ve „špatném těle“. A když v něm uzraje rozhodnutí, nechá si pohlaví/orgány operativně změnit. Felčaři ufiknou pinďoura a vymodelují z něj frndu, nebo naopak. To si pomůžou trochou silikonu. Ale v každém případě vytvoří zase pinďoura nebo frndu. Nikomu do rozkroku nenamontují hydrant nebo okapový žlab. Proto je i stavění třetích hajzlů (už se to někde děje) naprostou absurditou. Ani při operativní změně pohlaví nikomu nepřišijí chámovod do podpaží (toho by byl schopen leda Mengele). Takže není nutné stavět ajnclíky se speciálním pisoárem půldruhého metru nad zemí.
Tématem se erudovaně a se zdravým rozumem věnoval Jaroslav Zvěřina na Novinkách. Zakončil jej zamyšlením, že vymýšlení podobných bejkáren už hodně smrdí dekadencí a že nás může potkat osud jakým byl pád Západořímské říše. V této souvislosti mě napadla jedna zajímavost s časovou osou a vývojem civilizace. My dnes náš západní svět považujeme za vrchol, zatímco poměry v zemích třetího světa přirovnáváme k našemu středověku. Což víceméně odpovídá. Jestli ale budeme dál vymýšlet podobné krávoviny jako jsou ty s pohlavím, přivedeme naši civilizaci do záhuby. A naši potomci budou začínat od nuly, zatímco se jim budou obyvatelé dnešního třetího světa smát, protože budou mít ve vývoji nějakých tisíc let náskok.

Transka za pultem

Ať otevřu jakékoli noviny, jakýkoli portál, ze všech stran se na mě valí promo k seriálu MOST! Rozhovory s tvůrci, články o rekordní sledovanosti, prostě všude a dycky MOST! Ten hype mě zprvu trochu mátl, jiné pořady takovou propagaci nemají. Na seriál jsem se sám těšil, neb dílka tandemu Kolečko-Prušinovský mám fakt rád. Ale výsledkem jsem byl jaksi zklamán. Přetažená stopáž dílů, scény se vlečou jak sopel a na opravdu dobrý fór si divák musí počkat deset minut. Tak proč ten humbuk kolem? Až při sledování čtvrtého dílu do sebe všechny dílky skládačky zapadly a mi svitlo. No jistě! Vždyť je to vlastně ideologická agitka, Žena za pultem a Plechová kavalérie 21. století! Zatímco ty oslavovaly socialistický maloobchod a uvědomělé družstevníky, MOST! nahlíží optikou dnešních levičáckých soudruhů na palčivé otázky současnosti. S laskavým nadhledem ukazuje, že buzny, transky, třetí, čtvrté, páté pohlaví jsou také lidé, že si zaslouží lásku a že mohou být pro heteráče dokonce tak žádoucí, že vzruší i impotenta. MOST! smířlivě řeší i cikánskou otázku a tvůrci šoupnou snědému Frantovi do postele krásnou bloncku, aby zpopularizovali i Kalergiho plán míšení ras. Odfajfknuto, tak a teď tu máme vzdělání. Tonda z nešťastné lásky nejprve spadne do spárů skinheadů, což je samozřejmě špatně, že, soudruzi? Takže ho pošleme na školu doplnit si vzdělání a možná to jednou dotáhne až na Sorosovu Středoevropskou univerzitu... Právě při scéně na gymplu jsem vypnul telku a se seriálem jsem se definitivně rozloučil.
Česká televize je takový stát ve státě, který ale paradoxně jede úplně jinou linii než stát samotný a jeho volené orgány. ČT je hlásnou troubou minorit, levičáckých bojůvek, neomarxistů, vítačů, sluníček, Pirátů a podobných individuí. Tu „svou a jedinou správnou“ pravdu se ČT snaží rvát do diváků, kde se dá. Ze zpravodajství a publicistiky se tendenční názory valí proudem. Dokonce proběhly pokusy hustit multikulti ideologii do mrňat na dětském Déčku. Ale furt je to málo, ty pořady mají prachbídnou sledovanost. A pak nějakého levičáckého šibala v ČT napadlo - pojďme oslovit široké vrstvy. Na soudružskou zakázku už dělat Dietl, tak proč by se do toho nepustil Kolečko s Průšou. Dyk škvára z koncesionářských poplatků nesmrdí, že? Nu a zrodil se MOST! Zdánlivě nekorektní, aby přilákal masy, ve skutečnosti korektní až na půdu. Všude propagovaný, vychvalovaný, adorovaný...
Nechci předjímat, ale nevylučuji, že v dalších dílech Luďan a jeho parta nějak legračně poplive Zemana, Putina nebo Trumpa, že alkoholem zdeptaný farář najde spásu v islámu nebo že Čočkinovi odoperuje slepé střevo prvotřídní chirurg z Blízkého východu či Afriky. Možná k tomu dojde, možná ne. Ale já už u toho jako divák nebudu.

Česká kameňácká rapsodie

V roce 1988 jsem si v Tůzu koupil první video. Záhy druhé, abych mohl dabovat filmy. Ne jako Hejma, Fuka a spol, kteří svými hlasy do filmů pronášeli „Au, zabil jsi mě, au“. Nahrával jsem filmy z německých satelitů (kvalitní obraz) a připasovával k nim dabing z českých véháesek (zvuk OK, obraz fuj). Chtěl jsem zkrátka mít dokonalý výrobek, obraz i zvuk. Po kazetách jsem začal dabovat dvdéčka a pokračuju v tom dodnes s emkávéčky (furt je co vylepšovat). Hraju si tak už 30 let, inu, ten můj prokletý koníček. Ale díky němu se ve filmech drobet vyznám a hlavně je mám rád. Po delším úvodu se konečně dostávám k pudlu... byl jsem na vyhypovaný film Bohemian Rhapsody. A byl jsem zhnusen! Zhnusen natolik, že jsem po delší době musel napsat sejření.
Českou rapsodii měl původně točit (a ztvárnit hlavní roli) Sacha Baron Borat Cohen. A vzhledem k jeho pověsti by to byl asi hardcore (asi jako skutečný Freddieho život). Proti ovšem byli přeživší členové Královny v čele s Brianem Kokoten Mayem (kytarista s afrem). Sice jsem se s ním nikdy nesetkal (jak bych mohl), ale podle šprochů (na nichž je vždy...) to prý neskutečný kokot fakt je. A tenhle kokot zatrhl původní verzi a tak intenzivně kafral i do té druhé, že vzniklo mládeži přístupné porno. Tedy ne že bych chtěl na plátně vidět skutečné Bulsarovy anální večírky, to fakt ne. Mi se zvedal kufr už jen při tom, když se v light verzi dva kníráči líbali (njn, jsem homofob, zabte mě). Chtěl jsem prostě vidět dobrý film, a to Česká rapsodie není. Až na Egypťana Maleka jsou všichni herci jak dřeváci. Představitel Kokota Maye je sám kokot, neb v celém filmu střídá jen dva výrazy - pohoršení (když Bulsara provede nějakou ze svých zhovadilostí) a pýchu (to jsme, kurva, dobří). Některé scény, třeba vznik konkrétních hitů, jsou až nechtěně komické. Kokot k Bulsarovi: „Ta tvá interakce s publikem minule byla výborná. Inspirovala mě k vytvoření písně, abychom diváky ještě více vtáhli do vystoupení. Opakuj po mě - dup, dup, tlesk, dup, dup, tlesk“. V půlce filmu jsem chtěl z kina odejít, bo jsem neustále zažíval stavy kosoidní (kníratá líbačka) nebo průjmoidní (dup, dup, tlesk). Navíc v celém filmu nezazní ani jeden normální, civilní dialog. Třeba: „Ty debile, co to tam hraješ, tam patří Ami, Emi, Ami, G!“ (Hrál jsem v kapele, vím, jak vypadají zkoušky). Ale místo toho tam jsou jen prázdné fráze: „Dokážeme to! Jsme nejlepší! Zradil jsi nás! Odpouštíme ti! To zvládneme!“ Zasmál jsem se za celou dobu jen jednou (a jediný v narvaném kině). To když jsem (na rozdíl od ostatních) poznal namaškařeného Mika „Špiona, který všechny vojede“ Myerse v roli nepřejícího producenta.
V tom bijáku je prostě všechno špatně. Tedy až na songy, ty jsou boží, ovšem ty vznikly před desítkami let. Na druhou stranu mě nepřekvapuje, že jde o letošní fenomén českých kin a nejnavštěvovanější film roku. Vždyť to byly přece Kameňáky svého času taky.