Po roce v komatu

 Kumple moji, loni v unoru mě potkala nemila věc. Po tych bilych hovnach a naledi nebylo ni vidu ni slechu, ale ja sem i tak uklejznul... po hovně jakehosi podvraťaka. A při tym sem jebnul hlavu o tretuar tak nešťastně, že sem skončil v komatu. Nevim, co se se mnu robilo, ale až včera, přesně rok od teho pruseru, mě doktoři vzkřisili k životu. Sice sem čuměl, že byli všeci ve skafandrach a štourali mi v nose jakymsi patykem, ale předtim sem dluho ve špitolu nebyl, tož nevim, jak se te felčarske postupy v poslednich rokach změnily. Pustili mě dudum, ale mě po tym roce tak sušilo, že sem si to misto do chalupy namiřil k nejbližší knajpě, abych ten špitalni lizol splachnul točenym. Lomcuju kliku, zavřite. Idu o kusek dal, bo tam je dalši putyka, ale to same. Dveře na rygel, nigde ni noha. Na ja, „suchy unor“, blesklo mi hlavu. Ale že by se z dobrovolne akce stala povinna? Chtěl žech se kohosi popytať, ale ulice byly vylidněne. Až o kusek dal sem narazil na dvě osoby. Ani nevim, esli to byly baby abo chlopi, bo to bylo zachumlane a na frňaku to mělo jakesi hadry. Jasne, je zima, kuř, smog. Ale že by to teraz brali všeci tak važně? Asi ja, bo koho sem cestu potkal, měl cosik na pysku. Furt mě sušilo, tak sem si řek, že kupim aspoň lahvača v konzumu. No konečně, byl radek, fajně zimny. Ale jak platim, tak mě zarazilo, že u kasy su všecky tužky a pastelky oblepene červenu izolepu. To mi hlava nebrala, ale o chvilu později už sem v tym měl jasno. Šel sem totiž kolem dvuch škol. Tež jak hospody byly zavřite, všude čma. I když sem byl rok v tym komatu, hlava fungovala, a hned mi docvaklo, že je zima jak cyp, tož to asi maju děcka uhelne prazdniny. A pastelky si nemožu kupit, bo by doma určitě měly nutkani cosik psat, malovat, počitat. A prazdniny su prazdniny, to se neda nic robit. Tak zas idu ulicu, ale kolem se naraz přehnaly dva auta četniku. Majaky puštěne, sirena hukala. Ptam se pocestneho, bo zas tam jeden stal s tym nahubkem, esli nevi, co se robi. A on pravil cosik, že pry lyžaři sjižďaju po sněhu. Sice mu přes ten hader nebylo moc rozumět, ale mi hned došlo, že to bude asi zatah na feťaky. To je jasne, no ni. Snih je tyn herojn a oni se tym sjižďaju. No nic, konečně sem dovalil do chalupy, vymlasknul tři radky a chystam se do lužka. Konečně se vyspim ve svojich peřinach. Ale už se těšim na zitřek, bo za tyn rok sem tego tela prosral. Určitě nove filmy natočili, tož do kina musim zajit. Aji divadlo možna dam, nesu žadny buran. A za muzyku, je balova sezona, fajne baby vytancovat. A okupat se pudu do bazena. Jaj, jak se těšim. Rok sem ležel zavřyty v jedne cimře, tož teraz začnu konecně žit a všecko si to vynahradim. Dobrou.

Starci na hradě

Dan Hůlka, se kterým mě pojí výška, věk a svého času i zpěv, i když mé hlasové možnosti byly o pár levelů níže, se rozkmotřil s kamarádem. Já s Milošem nekamarádil, netykal mu, ale měl jsem ho rád a v devadesátkách jsem měl možnost s ním i v úzkém kruhu poplkat. Byl to fajn chlapík. A proč to zmiňuju? Protože i já si teď musím vyklopit kyblík mouru na hlavu. Byl jsem jedním z těch, kteří mu svým hlasem v nedávné minulosti pomohli na hrad. Ono se to má tak...
V naší kotlině žije deset mega člověků, a přestože se do politiky cpe každý, kdo má otvor v zadeli, nemáme jedinou OSOBNOST. Vážně žádnou. Sice máme pár politických celebrit, ale protože celebritami jsou dnes i kuchaři, rosničky a vysloužilé či aktivní šlapky, tak zase nic. Takže když se do finále poslední prezidentské volby dostali dva kandidáti, a já volit chtěl, neměl jsem jinou možnost. Nezbylo mi než to hodit kapitánovi žluté ponorky Challenger. Mafiánskou klikou nastrčenému a kavárnou adorovanému profesoru Popletovi, který sice umí bádat, ale spálí čaj a netrefí od tramvaje domů, a kterému museli při vystoupeních retušovat špagáty loutkovodičů. Tomu fakt ne.
Zprvu to prezidentování celkem ušlo. A byl jsem ochoten přimhouřit oko i nad nějakými excesy majitele červených trenek a sem tam nějakou tou pussy. Jenže stáří je sviňa, semele každého. Na sklonku 80. let jsem coby mladý esenbák dělal ostrahu a vrátného na ÚV KSČ. To je ten velký barák u Vltavy, kde včil sídlí ministerstvo (ne)dopravy. Čas od času tam přijel kolegy soudruhy navštívit Gusta Husáků. Prezident. A mi se vždy naskytl stejný výjev. Z každé strany ho papli pod křídlo dva bodyguardi, vysmýkali ho po hlavním schodišti a pak ho táhli jak gumového panáka kajsi do kanceláře. Vlekli nemohoucího, senilního starce.
Když dnes zapnu bednu a je tam prezidentský projev, v době nástupu totality 2.0 maskované údajnou pandemií jsou projevy častější než reklama na tampony, něco si uvědomím. Že stáří je fakt sviňa. Už tam nevidím vtipného socana, kterému jsem fandil v devadesátkách, ani navrátivšího se penzistu z Vysočiny, kterého jsem ještě v prezidentských volbách toleroval. Už tam sedí někdo jiný. Ne nepodobný tomu, koho před mýma očima smýkali bodyguardi před lety po ÚV. Vidím nemohoucího vrtošivého starce. Navíc protivného a zapšklého.

 

Pochcaná Česká televize

 Na TikToku, videosíti dětí a slabomyslných, právě běží výzva „pochčij si kalhoty“ (jak jsem zjistil díky pořadu Síťoviny na Mall.tv). A skutečně, dospělí lidé se točí, jak si chčijí do oblečených gatí. Normálního člověka samozřejmě hned napadne něco o zdegenerovaném lidstvu. Ovšem totéž mě tento týden napadlo při sledování České televize. Koukám večer na oblíbenou soutěž Kde domov můj. Celý díl fajn, soutěžící nabušení, Háma vtipný. Když tu jako blesk z čistého přichází závěrečná otázka: Kde se narodila klimatická aktivistka Greta Thunberg. Jako vážně? V soutěži s názvem KDE DOMOV MŮJ se ptají, kde se narodila skandinávská, psychopatická, mentálně narušená puberťácká záškolačka? Soutěž skončila, dojely titulky a já netušil, že šlo jen o začátek veřejnoprávního peklíčka. Po soutěži se totiž na obrazce objevil spot. Kreslený, na děti cílící. A v něm duhově animované!!! děti trousily moudra typu „Auta jsou zlá, dusí nás, zachraňme planetu atd.“ To už jsem zaktivizoval všechny síly a skočil po ovladači. Jenže ouha. Kdybych alespoň cvaknul na Novu nebo Primu, viděl bych Ordinaci, Slunečnou nebo jiný pořad pro ženy s laktační psychózou a účastnice Výměn manželek. Určitě bych z toho měl menší šok, než ten, který mě čekal na ČT2. Tam totiž naběhl další duchaplný spot. Na obrazovce začaly vyskakovat různé, údajně nenávistné výrazy, například „čmoudi“. Načež přišlo finále, záběr na člověka za vězeňským katrem a slogan „Za kecy v kleci“. A pod tím zmínka, že spot vyrobila cikánská agentura IQ Roma (spolupracující s cikánskou Romeou). Ponechme stranou zavádějící spojení zkratky IQ + Roma, možná jde o nějaký černý humor. A nechme ležet i to, že video vzniklo za naše peníze, peníze daňových poplatníků. Děsivé je, že ČT vysílá totalitní, fašistické výhrůžky, že je třeba lidi za názor posílat do kriminálu!
Trochu se chlácholím tím, že lid prostý a manipulovatelný na ČT nekouká. Ten má své bizáry na komerčních stanicích. A děti na telku nečumí vůbec. Ale stejně. Nikdy by mě nenapadlo, že sledovat, kterak si dementi chčijí do kalhot, je méně závadné a traumatizující, než koukat na Českou televizi.

 

Satanský index

 Blíží se volby. Sice bezvýznamné, neb kraje zajímají málokoho a Senát nikoho, ale není od věci si připomenout, co že nám to plave v politickém rybníce. Říká se, že v politice se člověk ušpiní, takže jsem v přehledu zohlednil „satanský index“. Platí pro něj stejná pravidla jako u infekčních nemocí. Kdo je pozitivní, je negativní.

Piráti
Satanský index 100 %
Ztělesněné zlo. Levičáci, progresivisté, komunisté 21. století (původní komunisté to ve 20. a 30. letech min. stol. také mysleli dobře) a politicky zastřešená Antifa. Mladé voliče láká vábničkou legalizace marihuany, což je stejná technika, jakou pedofilové lákají do dodávek děcka na bonbony. Kdo chce vidět padat k zemi sochy významných historických osobností, kdo chce vidět hořící a vyrabovaná města, kdo chce místo Deseti malých černoušku číst Bylo nás deset, ten volí Piráty.

ANO 2011
Satanský index 90 %
Není to strana, není to hnutí, je to podnikatelský projekt. Projekt jednoho muže, který si dál dělá svůj byznys a jen kouká, co mu kde z čeho kápne. A vesele si dál lže, krade a mění své názory několikrát denně podle toho, odkud zrovna fouká. Tento subjekt nemá žádný program a po vzoru hesla „kdo nic nedělá, nic nezkazí“ se v ničem neangažuje. Jen zatíná další a další sekery do rozpočtu, aby si koupil hlasy prosťáčků. Jeho nejaktivnějším článkem je PR (public relations/reklama a propagace) oddělení, jehož jediným úkolem je činnost předstírat a zobrazovat vůdce jako spasitele. A PR oddělení jede na plné obrátky. Oslovuje široké vrstvy ducha mdlého, stejně jako to dělá Troška svými Kameňáky a Babovřesky.

TOP09 a STAN
Satanský index 80 %
To jsou seniorské organizace Pirátů nebo jinak řečeno Piráti, kteří (ne)dospěli. Kdyby se dostali k moci, bylo by zle, nedobře. Naštěstí jsou na vymření, takže mají snížený satanský index a já jim nehodlám věnovat více než těchto pár řádků.

ODS a ČSSD
Satanský index 60 %
Pamatujete si špičkovou německou elektroniku Grundig? Tak dnes tuto značku vlastní Turci a vyrábějí shity. A nějak podobně se to má se stranami, které formovaly porevoluční politickou scénu. Zůstalo jen jméno, jinak ani kámen na kameni. Dříve antagonistické strany se po průserech a „očistci“ proměnily v jednotný, zaměnitelný eurohujerský liberální patvar. V čele jednoho stojí politický eunuch, v čele druhého červená mikina, kterou by, nebýt koronakrize, nikdo neznal. O řadovém členstvu reinstalované ODS toho mnoho nevíme, neb se zatím nedostalo k řízení (až na zdegenerované prase v Řeporyjích a amerického análního alpinistu v čele Senátu). O novém software socdem víme, že je zavirovaný. V jeho systému fungují Trójští koně (Dienstbier, Valachová, Maláčová), kteří sice oblékají oranžová trika, ale jinak myšlenkově kopou za Piráty nebo Zelené.

KDU-ČSL
Satanský index 50 %
Kandidovat v republice bezvěrců za KDU je jako jít na mostecký Chánov a řvát „Čechy Čechům“. V lepším případě dostanete do držky.  Ale ono se vždy pár dušiček najde, co jim to do urny hodí. A KDU, byť s nuzným mandátem, pak hraje pomyslný jazýček na misce vah. A oni s kýmkoli do koalice půjdou, jen aby si z toho korýtka trochu lízli.

KSČM
Satanský index 30 %
Před 40 lety by byl satanský index 100 %, ale dnes... pcha. Komanči se zprvu (po sametové revoluci/plyšovém puči) vezli na vlně nostalgie a stačilo jim to. Nepřipouštěli si, že jejich čas ještě může přijít. Zaváhali, jejich místo zabrali Piráti. Odsoudili se k vyhynutí a dnes představují dvacetiletého bezzubého vořecha z ulice. Ještě tak trochu žije, pelichá, občas zavrčí, ale kousnout už nemůže.

SPD
Satanský index 20 %
Ve zvrácené době popírání historie a ničení klasických hodnot je jejich přístup vlastně sympatický. Problém je ale v tom, že opět nejde o stranu ani hnutí, ale o podnikatelský projekt (stejně jako u ANO). Tomio prostě viděl díru na trhu, tak ji zaplnil. Obávám se, že sám nevěří tomu, co říká. A kdyby se dostal k moci, nevěděl by, co si s tím počít.

(V přehledu jsou pouze subjekty, které aktuálně působí v Poslanecké sněmovně)

Pandemie z filmového plátna

Filmaři jsou lháři a podvodníci. Hltal jsem filmy jako Smrtící epidemie, Nákaza, 12 opic, Já, legenda apod. Většinu natočili seriózní tvůrci a já jim důvěřoval. Domníval jsem se (teď už vím, že naivně), že ve svých dílech věrně líčí průběhy epidemií či pandemií. Ovšem coby milovník stříbrného plátna jsem krutě narazil, filmaři mě tahali za fusekli. Zažíváme tu nejhorší PANDEMII v lidských dějinách, nejnebezpečnější vir všech dob zachvátil svět, a máme tak jedinečnou možnost porovnat realitu s filmovou fikcí. A výsledek?
Začalo to nadějně. Všechna média a s nimi celý národ hltal nervy drásající boj lékařů o život jednoho nakaženého pražského taxikáře. Doktoři v potu tváře zvítězili a já byl pln očekávání dalších podobných duelů. Ale kde nic, tu nic. Občas nějaký nakažený zakucká, jiný má nudli u nosu. Ale drtivá většina infikovaných mě vyloženě zklamala. Kdyby aspoň předstírali křeče, nebo neočekávaně upadli do bezvědomí. Ale to oni ne. Při pozitivním testu ještě mají tu drzost prohlásit, že nemají žádné příznaky. Tady je vidět, jací jsou ti filmoví tvůrci hochštapleři. Například ve Smrtící epidemii si Kevin Spacey jen lehce natrhne jinak neprodyšný skafandr a v nejbližších hodinách jej čeká krutá a bolestivá smrt. Teď už vím, že je to filmová lež. Kdepak skafandr, ve skutečnosti i před tím nevražednějším virem chrání šála, šátek nebo jakýkoli kus hadru. Také o karanténě jsem měl kvůli pohyblivým obrázkům pomýlenou představu. Pořád jsem viděl ty hermeticky uzavřené skleněné kóje se sterilním prostředím, jenže ono je to jinak. Karanténa znamená, že dotyčný nechodí do práce, doma čumí na bednu nebo do compu, paří hry, vyjídá ledničku a sexuje s těmi, kteří uvízli v karanténě s ním.
Každým dnem se zkrátka přesvědčuji, že si ta proradná hollywoodská cháska pro hrst dolarů vymyslí cokoli. Po vzoru bijáků jsem třeba čekal, že bude v ulicích operovat armáda a specialisté v pojízdných obrněných laboratořích. Jistěže ne při obyčejné rýmečce či sezónní chřipce, ale při celosvětové PANDEMII jako je ta současná rozhodně ano. Ale zase nic, nikde ani tančík. Byl jsem tak frustrovaný, že jsem musel vzít zavděk placebem, přikovaným T-34 u ostravského Sýkoráku. Ale ani pohled na jeho majestátní kanon mě neuchlácholil. Když jsem se alespoň trochu naladil na postapokalyptickou vlnu, dojem mi rázem zkazili lidé, kteří se poflakovali se kolem Ostravice. Po stezce se prohnal peloton cyklistů, po nábřeží se procházely páry za ručičku a někteří zhýralci se v době PANDEMIE dokonce muckali. Na nic z toho mě Hollywood nepřipravil. Ještěže máme aspoň ta nezávislá média, která svým zpravodajstvím situaci jakž takž zachraňují. Kdyby mi každou čtvrthodinu nehlásila počty nakažených, jako svého času teplotu, tlak a rosný bod, mohl bych z toho, co vidím na vlastní oči, získat mylný dojem, že se vlastně nic neděje.

Karvinská apokalypsa

Až budete číst tyto řádky, zřejmě už nebudu mezi vámi. Jsem totiž z Karvinska a my to tady máme spočítané. Zbývají nám hodiny, maximálně dny. Virová apokalypsa nás kosí po tisících. Vy ostatní, proboha, zachraňte se, nejezděte do Slezska, je to tu příšerné. Kape tu jeden po druhém. Hrobníci nestíhají, jsou zcela vyčerpaní a trpí syndromem vyhoření. Ani kapacita krchovů už nestačí. Rozkládající se těla, která se válejí v příkopech i na náměstích, odvážejí nákladní tatrovky k opuštěným dolům a shazují je do vytěžených šachet. Nikdo neví, kdy přijde jeho chvíle. Zrovna ráno jsem šel v chemickém obleku do místního konzumu, který provizorně funguje v protiatomovém krytu, pro rohlíky a dvacet deka gothaje. Přede mnou stála ve frontě sousedka, důchodkyně Marie. Ještě se na mě stihla obořit, jak bylo jejím milým zvykem, abych nepředbíhal. „Syp dozadu,“ byla její poslední slova. Náhle jí upadla ruka, ve které držela síťovku. Doslova se vymkla z kloubu a upadla na zem. Vedle se pak skácela i Maruška. Pěna u úst, rozteklé oči, už se nedalo nic dělat. Tak jsem ji překročil a k salámu jsem si objednal ještě placatku rumu, abych nebožku zapil.
Protichemický úbor, který jsem ráno užil, není špatný, ale... Jistě si pamatujete, co nás, dříve narozené, učili ve škole. Že si při atomovém výbuchu máme lehnout nohami k epicentru a přikrýt se velkými novinami, ideálně Rudým právem. Prosím, nezlehčujete to, opravdu to funguje. Říkali to soudruzi z vlády, hlásili to v televizi, to zkrátka musí být pravda. Ovšem ještě mnohem účinnější je hit posledních měsíců - rouška. Ta jednorázová spolehlivě ochrání před cocotvidem-19, ušitá z poctivé pytloviny i před ebolou a dýmějovým morem (pozor, ten se k nám právě řítí z Mongolska) a ta z egyptské bavlny i před radioaktivním zářením a výbuchem supernovy.
Rouška je všemocná, přesto existují šílenci, kteří v její zázračnou moc nevěří a odmítají ji nosit. Když někoho takového uvidíte, neváhejte a okamžitě volejte nejbližší útvar policie, nebo ještě lépe protiteroristický oddíl. Nehraje roli, zda je to cizí člověk, váš přítel nebo člen rodiny. Nahlásit se musí. Jeho včasným nabonzováním zachráníte spoustu dalších životů.
No nic, už musím končit. Právě jsem viděl z okna, jak na sousedův barák spadl z oběžné dráhy jeden ze satelitů. To se tady teď děje běžně, družice se dostanou nad Karvinsko a stáhne je k zemi silná negativní energie. Letadla už nad Slezskem raději vůbec nelétají. Takže sbohem, přátelé. Budiž mi země lehká a nebesa milostivá...

Počasíčko

Počasíčko. Archivní televizní pořad, v němž lepé děvy odkládaly svršky, až nakonec „moderovaly“ jen v rouše Evině, byl jedinou „předpovědí počasí“, kterou jsem byl ochotný sledovat. Jinak absolutně nechápu tu posedlost meteorologií hraničící s náboženstvím. Z rosniček jsou celebrity a bulvár o nich píše na titulních stránkách, starší generace hltá rozhlasové a televizní předpovědi, mladší aplikace v mobilech. Jeden z mých nej přátel se také infikoval. Mnohokrát přišel na naše společné akce jinak ustrojen než já, protože se před odchodem díval do aplikace, zatímco já na oblohu. Přesto appky nezavrhl a dál na akcích oznamuje, že se nám nad hlavami aktuálně prohání hromy, blesky, trakaře, ačkoli se zrovna grilujeme ve slunečné výhni.
Chápu, že existují různá odvětví, která na počasí stojí a padají. Takže ty předpovědi potřebují, a kde je poptávka, tam je nabídka. Taky věřím, že existují sofistikované (a draze placené) systémy, které počasí jakž takž předpoví. Ale tak den dva dopředu. Dlouhodobé předpovědi jsou věštěním z křišťálové koule.
Samozvaní věrozvěstové nás po sněhuprosté zimě strašili, že nás čeká extrémně suchý rok. Ne že bych jim věřil, ale po zkušenostech z loňska, kdy bylo opravdu sucho a dokonce mi vyschla studna, jsem se připravil. Vytáhl jsem celou baterii objemných barelů a od jara jsem poctivě zachytával každou kapičku dešťové vody, abych měl v létě čím zalévat. Léto je tady... a realita? Barely už několik týdnů přetékají, moje zahrada připomíná bažiny z majorozemanovské epizody Bestie a krom standardního jezírka s rybičkami mám i několik nových, nezamýšlených. Půlmetrovou promočenou trávu nelze technikou požnout a kosu vytahovat nehodlám. A den co den svádím boj s invazí deštůmilných slimáků, kteří berou mou úrodu útokem.
Když už v létě televize vytahují z archivu ty své Chalupáře, Hospody a podobně, navrhuji, aby vytáhli i pořad Počasíčko. Alespoň by při něm frustrovaný zahrádkář přišel na jiné myšlenky.