Kolonizátoři vesnic umoří Včelku Máju

Oslovil mě kolega, že by bylo fajn napsat oslavný článek o rodinné výstavbě. Že prý ve městě vyrostlo loni mnohem více baráků než v letech předešlých, jupí. „Oslavný?!“ vytřeštil jsem oči. „Ty vole, dyk to je průser, za který nám příští generace plivnou přes urnu do ksichtu.“
Nejsem žádný hipísák a eko terorista, který se přiváže řetězem ke stromu, jakmile uzří dřevorubce. Ale myslím dopředu. Když otec, blahé paměti, sázel ovocné stromy, říkával, že je nesází pro sebe, ale pro mě. Protože až začnou pořádně plodit, už tady nebude. Svatá pravda. A tak i já teď sázím stromy pro své potomky. Jenže většina lidí takhle neuvažuje, jsou krátkozrací.
Za posledních 50 let zmizelo v Česku kvůli výstavbě, laicky bylo zabetonováno, 3 000 000 000 metrů čtverečných (tři miliardy m2)  půdy. To je pro info rozloha celého Karlovarského kraje nebo šest celých měst Praha. Něco zaplácly nové silnice, něco fabriky, sklady, výrobní haly a nemalou část spolkla rodinná výstavba. Protože v poslední každý, do má díru do zadku, chce bydlet ve svém. Ti, co na to maj... mafiáni i slušní byznysmeni (stačí zajít do šatníku, prošmejdit kapsy v několika sáčcích, kam si ukládají drobné na sváču a tak, a mají hotovost na rezidenci). Ale staví i ti, co na to nemaj. Prostě se zadluží do třetího kolene. A nespočítají si, že v době, kdy budou dluh splácet jejich vnuci, už pastouška postavená za měsíc z papundeklu stát nebude. Zůstane jen zplundrovaný pozemek. A kam to povede, jaký průser z toho bude (nebo už je)?
Ubývá půdy, která při lijácích zachytává vodu. Takže se teď každou chvíli sebemenší stružka rozlije a lidé v okolních domech nahazují udice v obýváku. Za to nemůže El Niño, ale lidská debilita. Volně žijící zvířata se nemají kde nažrat, včely co opylovat. Skoro každý novodobý kolonizátor vesnic má kolem baráku anglický pažit, tam si ani Mája nevrzne.
Počet obyvatel Česka nepřibývá, spíše naopak. Tak kde všichni, kteří si teď tak horlivě staví příbytky, bydleli? V zemljankách? Prdlajs, ve městech. A s těmi bude co? Byty a celé domy se budou postupně vylidňovat a zůstanou nám města duchů. Prázdné baráky, o které se nebude chtít nikdo starat.
Sám žiju na vsi (ve více než 200 let staré chalupě, rod tu žil mnoho generací) a sleduju, jak i naší dědině dává budovatelské úsilí na frak. Rád si vyrazím se psem na prochajdu, zatím to ještě jde. Projdu se pěšinou v polích, omrknu nějakou tu srnu na louce, juknu do lesíku. Kam půjdu za pár let? Po asfaltce uprostřed anonymního satelitu a budu se kochat leda sádrovými trpaslíky za ploty. Fakt pěkně vyhlídky, díky, nechci.

Totalita 2.0 (upgrade)

Před měsícem mě nasejřila Poslanecká sněmovna schválením protikuřáckého zákona. Ten jde nyní do Senátu, tak se k tématu vrátím. Všechny argumenty protikuřáckých inkvizitorů totiž mají větší trhliny než černobylský reaktor. Tak si je hezky rozebereme.

V zahulených hospodách trpí nekuřáci, kteří dostávají z pasivního kouření kašlík a domů chodí jako vyuzené tresky.

Na to se dá říci jediné: Když jim to vadí, tak ať do kuřáckých doupat nelezou! Já třeba v životě nebyl v gay baru. Není to lokál mé letoře blízký. Ani jsem nebyl v michelinské snobárně, kde dostanete maso velikosti poštovní známky, tři kuličky hrášku a zbytek talíře vám pocintají barevnými klikyháky. Není to lokál mé letoře blízký. Ale i tyto podniky svou klientelu mají. Proto existují bary a restaurace mnoha druhů a stylů, aby si v nich každý našel to své.

Kouření je nemoc, poškozuje zdraví.

Kdo z úst vypustí blbost o „nemoci“, je sám chorý - mentálně. To komentovat nehodlám. O tom, že čvaňhák poškozuje zdraví, už by se polemizovat dalo. Ne všechny studie a výzkumy jsou jednoznačné a existují i diagnózy, které kouření naopak eliminuje. Ale OK, protentokrát přistoupím na argument, že kouření zdraví poškozuje. Jenže sorry, pánové a dámy, je to mé zdraví a má volba. Pokud je člověk svéprávný, o svém životě a zdraví rozhoduje sám. Třeba i tím, jestli si dá bůček nebo otruby, jestli si půjde zacvičit nebo proleží odpoledne na gauči, jestli si při práci s rozbrušovačkou vezme ochranné pomůcky nebo jestli bude ocelovou traverzu v desetimetrové výšce řezat v cuklích a trenclích.

Léčba následků kuřáckých neduhů stojí stát nemalé peníze.

Hmm, já třeba nesportuju, jsem na to levej. Na druhou stranu jsem nikdy neměl přetržené vazy a dosud mi v těle nerupla jediná kůstka. Jak já přijdu k tomu, že si někdo při sportu zpřeráží v lepším případě haksny, v horším páteř a skončí na kriplkáře? Tohle léčení peníze nestojí? Zakážeme kvůli tomu sportování? Á prospos, jedním ze sloganů na krabičkách (a argumentem protikuřácké mafie) je, že kuřáci umírají předčasně. V tom případě jupí! Co se vynaloží na jejich léčbu, to se ušetří na výplatě penzí a dalších starobních dávek. A nula od nuly pojde. To, jen tak pro zajímavost, pronesl už sir Humphrey před 30 lety v seriálu Jistě, pane ministře.

Zákaz kouření v restauracích už zavedly další evropské státy.

Víte, co se říká dětem: Když skočí Tonda od sousedů z okna, skočíš taky?

Závěr: V kultovním, 33 let starém seriálu Návštěvníci se hovoří o tom, že v roce 2484 je pivo zakázané, ale někteří lidé si jej tajně vaří podomácku. Tehdy to bylo myšleno jako velká nadsázka. Jestli se ale podvolíme všem totalitou zavánějícím příkazům a nařízením, může se tato seriálová fikce stát skutečností. A ne až v roce 2484, už za pár let.

Původní text z 9. 12. 2016

Pokud se pro období před listopadem vžilo označení „totalita“, pak lze současnost směle nazývat „totalitou 2.0“. V éře soudruhů sice platila řada bizarních nařízení, ale nikdo vám nediktoval, co smíte a nesmíte jíst, pít, kouřit. To dnešní mocipáni to s námi myslí tak „dobře“, že nám naordinují celý životní styl. Patrně to souvisí se stále posunovanou hranicí odchodu do penze, protože jen zdravý a silný jedinec si v osmdesáti oblékne fáračky a vyrazí rubat uhlí. Aby se toho dožil, je třeba začít už v dětství. A tak se zrodila pamlsková vyhláška. Když si dnes chce dát Pepíček ve škole ke svačině housku s vysočinou, má smůlu. Musí místo toho chroupat mrkev s cizrnou. A nyní došlo i na Pepíčkovy rodiče. Chtějí-li si po práci odfrknout a skočit do místní hospůdky, i tady strana a vláda myslí na jejich zdraví. Žádná rauchpauza, na to zapomeňte. Můžete si celý večer srkat jedno, maximálně dvě piva, pokud se vám z nich nezačne motat šiška a nezačnete vést nekorektní disputace, třeba že mouchy kálely na obraz Mohameda. V takovém případě může hostinský pojmout podezření, že jste podnapilí, zavolá četníky a vyvedou vás z lokálu.

A copak si na nás asi mocipáni vymyslí příště? Předpokládám, že vydají befel, jak často smíme kopulovat a k tomu vyhotoví i přesný manuál povolených poloh.

Šťastné a veselé Saturnálie

Máme tu Vánoce, cukroví, kapra, stromeček. Ale taky nákupní šílenství či obžerství pod jehličím. Kdekdo se pak pohoršuje, že jsou současné Vánoce spíše svátky konzumu a na tradice se zapomíná. Vážně? A na které konkrétně? Pokud vám vytanou na mysl ty křesťanské, tak s těmi nemají svátky v tomto ročním období nic společného. A s Ježíškem už vůbec ne. Kacířský názor? Tak to vezměme od začátku.
Na dotaz, co že si v tuto dobu připomínáme, ze sebe i neznaboh vysouká, že narození Ježíška, Ježíše Krista, Ježíše Nazaretského a tak dále. Nuže nahlédněme do historie... Tento budoucí potulný kazatel přišel na svět kolem roku nula, plus mínus deset let (spíše mínus), historikové se ještě nedohodli. Přesný rok neznáme, jenže my, světe, div se, neznáme ani měsíc, natož den. Datum 25. prosince kdysi křesťané střelili od pasu. No, až tak mirnix tirnix to nebylo, oni si to datum „půjčili“, ale o tom za moment.
To, že neznáme datum narození Ježíše, oficiálně přiznává, držte si klobouky, i církev. A že by to vědět chtěla, to mi věřte. Však také její hlavy pomazané bádaly a bádaly, ale žádného data v análech se nedopídily. Není divu. Když se svobodné matce narodí capart někde v chýši (Lukáš) či jeskyni (Matouš - ano, na Ježíškovo narození mysleli v knize knih jen dva apoštolové a každý uvádí jinou porodnici... a rozhodně to nebylo v jesličkách, to je novodobá báchorka), koho by to tehdy zajímalo. Zájem o osobu onoho děcka rostl až v pozdějších letech. Představte si, že by se v roce nula někde na seně narodil Kája Gottů, Bůh jiného druhu. Dokud by neotevřel ústa a nevyletělo mu z nich hejno zlatých slavíků, taky by jeho datum narození nikdo netesal do kamene.
Ježíškův rodný list neexistuje, a tak se nejeden Indiana Jones v kutně snažil nalézt aspoň indicie, vodítka. Třeba Lukáš píše (v Bibli, ne ve scénáři Kamaráda do deště), že když přišel Ježíš na svět, motali se opodál bačové na pastvině. To už samo o sobě vylučuje prosinec a vlastně celou zimu. Badatelé se proto veskrze přiklánějí k jaru, nečastěji zmiňují březen a duben. Tak kde se, proboha, vzal ten 25. prosinec? Nuže s tím přišel jako první (aspoň se mu prvenství připisuje) jistý Hippolyt, první vzdoropapež, na počátku 3. století (pěkně dlouho po Kristu). A proč se on i křesťané k tomuto datu upnuli a „zavedli“ do té doby neexistující Vánoce? Nezavedli, jen si je přivlastnili. V tomto období se lidé veselili a obdarovávali celá staletí. Akorát tomu neříkali Vánoce (a netýkaly se Ježíška), nýbrž Saturnálie, k poctě boha Saturna, a juchali při nich pohané. Křesťané, jak známo, s pohany rázně skoncovali. To vžité prosincové datum se jim ovšem líbilo. Ale aby to nebyl jen bohapustý mejdan, rozhodli se mu dát duchovní rozměr. A tak z kvetoucího jara přesunuli narození Ježíška na prosinec a nechali ho, chudáčka, na seně mrznout.
Od chvíle, kdy si křesťané vymysleli Vánoce, uplynulo osmnáct set let. To už lze nazvat tradicí, uznávám. Ovšem tento obyčej nemá žádný reálný zaklad, je vycucaný z prstu a na jeho počátku bylo plagiátorství a retuše v rodných listech. Když tedy dnešní Vánoce pojímáme konzumně, jucháme a popíjíme vaječňák, v zásadě to nic špatného není. Staří Římané či Řekové to v této době dělali také. Všem tedy přeji šťastné a veselé Saturnálie.

Karakter bez medailí

28. říjen 2016 ve zkratce: Americký velvyslanec Shapiro hraje s prezidentskou kanceláří na schovku ve Vladislavském sále a ministr Herman je na prášky, protože slíbil kanadskému strýčkovi krom mešního vína a hostií ještě jeden suvenýr a ono to neklaplo. A toho času se v Bohumíně účastní kladení kytic vetchá stařenka a prohlásí: „Co je to za šaškárnu s tím Bradym?“ Tou vetchou stařenkou je 87letá Brigita (Gita) Bakovská a jí věnuji dnešních pár (trochu vážnějších) řádků.

Gita coby Židovka skončila ve svých třinácti letech v Terezíně a o rok později v Osvětimi. Jen o vlásek unikla plynové komoře, ale viděla, jak v ní končili její blízcí. Dvakrát absolvovala selekci doktora Mengeleho - práce schopen/na pokusy/do plynu. V této ruské ruletě o bytí a nebytí koukala Mengelemu do očí. Dodnes říká, že to byl modrooký fešák, akorát měl o bestiální kolečko víc.

Při jednom transportu k nuceným pracím zavalil tramvaj s mukly bombou zasažený barák. Pro mnohé to byla cesta poslední, Gita vyvázla „jen“ se třemi zlomenými žebry a rozbitou hlavou. A nakonec přežila i pochod smrti do Bergen Belsenu, při kterém platila nemilosrdná pravidla - když se zastavíš, vypadáváš se hry.

Když po osvobození skončila zubožená 16letá holka, vážící jen dvacet kilo, ve špitále, doktoři jen mávli rukou. Už prý není co zachraňovat. Jenže Gita řekla „ne“! Se slovy „Když jsem přežila lágr, tady vám nechcípnu!“ utekla z nemocnice, respektive se z posledních sil vyplazila, a učinila celoživotní rozhodnutí. To, že přežila, mělo podle ní svůj důvod a ona se rozhodla život nepromarnit a být užitečnou. Začala studovat medicínu, udělala si státnice z angličtiny, pracovala v laboratoři, podílela se na zahraničním zdravotním výzkumu, chodila o holocaustu přednášet školákům, prostě makala. A za život toho udělala více než 999 lidí z tisíce.
Nechci znovu oživovat nedůstojnou kauzu pánbíčkáře v ministerském křesle a vlezdoprdelků z řad „anitzemanovců“, kteří se na ní přiživili.  Ani se nechci otírat o Jiřího Bradyho, který za války také zažil své. Ovšem paní Gita, na rozdíl od něj, po válce neopustila vlast, nerozjela výhodný instalatérský byznys a nebyla za vodou (obrazně ani geograficky). A především, nikdy neprahla po medailích, které úlisní populisté věšeli nebohému panu Bradymu na krk po kilech.
Gita Bakovská se při kladení kytic zmínila, že sepsala své paměti a kola se dala do pohybu. S přispěním města (i já se na tom drobátko podílel) byla v rekordně krátkém čase kniha na světě a 14. prosince proběhl její křest. Na něm sice bylo pár lokálních pisálků, ale určitě to nezíská takovou publicitu jako zmíněná říjnová kauza. A je to vlastně i dobře, protože paní Gita o světskou slávu nestojí. Jen si přeje, aby se z jejího životního příběhu poučila současná (i budoucí) generace a aby už se válečná zvěrstva neopakovala. A tomu já říkám karakter.

Vaječňák a kurvítka

Když si člověk v prehistorických dobách koupil nějaký spotřebič, pochovali ho s ním. Nové pračky, ledničky, luxy se pořizovaly jen tehdy, když byly ty původní už hodně retro a chtěli jsme novým kouskem nakrknout sousedy. Ale to je všechno pryč. Dnešní spotřebiče se střídají častěji než nocležnice v Jágrově pelesti. Musí se měnit, protože mají předem danou dobu expirace. Výrobcům se nehodí do krámu, abyste pobíhali po bytě s vysavačem po prabábě. Aby se to nestalo, koumáci ve vývojových odděleních vymysleli kouzelnou součástku - samodestrukční prvek, lidově kazítko nebo trefněji kurvítko. Má jedinou funkci. Přežít o pár dnů záruční dobu a chcípnout. Všichni výrobci se samozřejmě dušují, že žádné takové součástky neexistují a jde o konspirační teorii. Pak je ale záhadou, proč ve Francii přijali zákon zakazující instalovat do výrobků kurvítka. Pokud jsou vymyšlená, byl by to stejný nesmysl jako kdyby v mekáči vylepili na dveře ceduli - zákaz vstupu yettiům s čupakabrou bez náhubku.

Blíží se Vánoce, bude třeba vyrábět vaječný koňak. Paráda. Nakoupil jsem rum, salko a bác, pokazil se mi kuchyňský robot. Přesněji mixér, ještě přesněji hřídel s čepelemi. Zkrátka pidisoučástka, ideální kurvítko. Zprvu mě to namíchlo, ale koukl jsem do záručáku a jupí, ještě to můžu reklamovat. Celý robot se všemi doplňky, mísami, hnětači a všemožnými bebechy je naprosto v pořádku. Stačí jen vyměnit hřídelku, která je navíc kvůli snazšímu mytí mixéru vyndavací. Prostě prohodit kus za kus, zabere to asi 20 vteřin. Pohoda, řekl jsem si, a odvezl mixér do prodejny. A čekám týden, dva, tři, měsíc. A pak mi přijde mejl: „Je nám líto, závada byla vyhodnocena jako neopravitelná.“ Cože, to si dělají kozy? Už nějaký pátek vím, že se v dnešní době přístroje neopravují, nikdo to neumí a nevyplatí se to. Ovšem výrobci pokročili o další level, už se neobtěžují ani vyměňovat. Stroze mi napsali, že mám přivézt celý robot, kromě blbé hřídelky naprosto funkční, a oni mi vrátí peníze. Model, byť byl loňský, se už totiž nevyrábí. Takže frajeři sešrotují téměř nový spotřebič a donutí mě, abych si koupil úplně jiný. A to jsem měl štígro, kurvítko tentokrát chcíplo v záruce. O nějaký pátek později bych se šel klouzat a vaječnák vyráběl kvedlačkou. Tak jsem si zakurvítkoval, koupil si jiný robot a budu doufat, že zvládne umixovat likér i příští Vánoce.

Hlasující vyřkli ortel

Další hejno slavíků vylétlo z hnízda a způsobilo větší humbuk než invaze špačků na třešních. Ač mám muziku rád, na vyhlašování podobných anket se nedívám. Jednak mají einkesselbuntesovský ráz a ke všemu se tam řeší všechno možné, jen ne muzika. Na minulé andělíčkářské akci exhibovala pražská ČKD (Čmoudomilci Koller & Dusilová), tentokrát zase jiná Band(g)a. Nyní se aktivisté mohli pominout z toho, že si stříbrné pěvce odnesl hned ve dvou kategoriích nemainstreamový Ortel, jehož texty jsou údajně rasistické, xenofobní, muslimofobní a kdoví co ještě.

Tak zaprvé, v našem trestním zákoně je paragraf (§ 403) Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. To znamená, že když si z vejletu v Asii přivezete cetku se svastikou, tamním náboženským symbolem, hned vás na letišti čapnou za flígr a vlečou do Bartolomějské k podání vysvětlení. Nebo když při venčení zařvete na tmavého buldočka „K noze, černá tlamo!“, máte na krku malér. Pokud ale vím, v Karlínském divadle žádní tajní se specializací na extremismus nešpiclovali a členy kapely s klepety na rukou neodvlekli. Jejich produkce je tedy legální.

Zadruhé, kdo první vyskočil jako čertík z krabičky a cítil se pobouřen? Osoba, která do písmene naplnila rčení „zloděj křičí chyťte zloděje“. Texty tohoto snědého rádoby muzikanta jsou totiž tak vulgární, urážlivé a veskrze nechutné, že by měl figurovat v seznamu registrovaných deviantů.

Zatřetí, neslyšel jsem jediný song Ortelu, ale četl jsem jejich texty. A musím uznat, že na rozdíl od ostatních kapel, které se spokojí se slaboduchými rýmovačkami „Láska, k srdci páska“, tahle plzeňská parta alespoň vyjadřuje nějaký názor. A co sluníčkáře žere ze všeho nejvíce, názor, se kterým se ztotožňuje drtivá většina spořádaných občanů. Takže v této uměle nafouklé kauze nejde ani tak o to, že na Ortel pogují holé lebky. Ale že se těší obrovské popularitě, tedy naprosto opačné než jakou má skvadra s dřevěným kolem ve znaku. Ta je oblíbená asi jako vepřo knedlo ve vegetariánské kantýně.

Celý slavičí humbuk má proto ryze anarchistické rysy. Skupina jednotlivců se odmítá smířit s volbou většiny, volbou lidu. Je to podobné jako když 28. října napochodovala jistá horda na Staromák. Jedinci nesli podobiznu Zemana a nápisem „Ten Pit-Chus“ [čti: ten pičus], což vzhledem k oslavám nejvýznamnějšího českého svátku vypovídá leda o tom, že „tím pičusem“ je autor plakátu. Další se oháněli transparenty „Zeman není mým prezidentem“. Omyl, mládenci. Pokud máte v kapse českou občanku, tak vaším prezidentem bude, i kdybyste si pod frňák vytetovali Havlův či Schwarzenbergův knír. Tak totiž funguje demokracie i demokratické soutěže. Vítězí ten, kdo má více hlasů, vítězí rozhodnutí většiny. A proto je i Ortel stříbrným slavíkem, rozhodli o tom hlasující. Dojde-li v civilizované společnosti na duel jakéhokoli druhu, měl by ten pokořený uznat svou porážku a pogratulovat vítězi. Naučte se to také.

Konec ropáků ve Slezsku?

Co mě sejří? Síra. A taky oxid dusičitý, uhelnatý, prachové částice, zkrátka zasviněné ovzduší. Na podzim, ve smogovém kvartále, si v naší vísce podávají ruce televizní štáby. Máme prý ve vzduchu největší sajrajt z celého Česka. Okolní vesnice a města jsou na tom nemlich stejně, ale hydrometeorologové jim tam neprdli měřicí stanice, takže televizáci jezdí referovat o nás.

Vědci zjistili, že už zapracovala evoluce a přidala nám jakýsi ropácký gen. Když si lehneme k výfuku trabanta a dáme si pár šluků, je nám prima, zatímco na vejletě do Beskyd či Jeseníků nám chce pajšl vyskočit z hrudníku. Ale i tak s námi zbytek republiky soucítí. Například nějaký úředník z Prahy, patrně přiotrávený exhalacemi z magistrály, přišel s tím, že nově musí mít všichni domkaři glejt o revizi kotlů na tuhá paliva. Premiérově do konce roku a štempl se musí co dva roky obnovovat. Prý je to v zájmu životního prostředí. Osobně si myslím, že je to jen další desátek, který musí lidé platit, protože revize není grátis, ale budiž. Protentokrát budu dělat, že věřím té verzi o ekologii. Zaplatím si tedy revizi, nebo ještě jinak... vyřídím si kotlíkovou dotaci a pořídím si nějaký super hyper eko kotlík. Jasně, asi budu musel kvůli žádosti kempovat ve frontě před hejtmanstvím, jako fanoušci Star Treku před premiérou nového filmu, a něco vycáluju z vlastní kapsy, neb stát neproplácí vše, ale budu ekologicky smýšlejícím domkařem. A soused to udělá také. A pak další a další, celá dědina. Ze všech komínů ve vsi se budou linout eko čmoudíky jako prdy batolete. Zmizí pak náš ropacký gen? Stěží. Vedle našich vísek totiž stojí jedna fabrika vedle druhé. Skoro všechny sice podepsaly ekologické memorandum... prostě nepostižitelný cár papíru, že se budou chovat ohleduplně k životnímu prostředí, bla, bla, bla..., ale realita je trochu jiná. Za denního světla, pravda, komíny jen tak zlehka odfukují jako vodník z dýmky u rybníka. Ale jakmile se sešeří, hoši otevřou stavidla a už to jede. A to není vše. Žijeme v příhraničí, osobně koukám polským sousedům do špajzu, a u nich mají eko normy drobátko vágnější. Laicky řečeno na čistý vzduch z vysoka kálí. Takže když si Juzek za Olzou zřídí doma krematorium, nikdo mu neřekne ani popel. Tedy krom pozůstalých, až si přijdou pro urnu. U našich severních sousedů lze zkrátka narvat do kotlů prakticky cokoli a nikdo s tím nemá problém.

Paradoxní je, že jsou oba státy v té evropské partě. A zatímco ouřadové v Bruselu řeší, co je a není rumem nebo pomazánkovým máslem, jako kdyby se někdo jedním či druhým otrávil, na to, čím se Evropan otrávit může, hážou bobek. Takže já si po všech úředních martýriích, vynaložených nákladech a pořízení super hyper eko kotlíku stejně nebudu moct pověsit na prádelní šňůru vyprané prostěradlo, protože bych z něj za pár hodin sundával khaki celtu.