Inženýr Králík a králičí diplomka

„Jsem inženýr Králík.“ Přestože po této větě schytal Abrhám takovou bamberskou, že chytil duhou o futra, mělo tehdy jeho představení váhu a důstojnost. Tehdy ano. Ale dnes...? Když je něčeho příliš, ztrácí to svou cenu...
Za posledních 20 let se počet graduovaných Čechů téměř ztrojnásobil, aniž by se ovšem jakkoli zvedla vzdělanost či intelektuální úroveň společnosti. Částečně se na těchto číslech podílí omladina, která už nechce brát do teplejch a její filozofií je, že se životem prokliká jedním prstem. Olbřími je ale číslo těch, kteří jdou na vejšku na stará kolena. A právě těm se chci dnes věnovat.
Akademický titul už dávno není vědeckou hodností. Na bádání a studium jako takové většina kašle, jde pouze o tu zkratku před jménem. Možností, jak k ní přijít, je přehršel. Někdo si „vzdělání“ koupí sakumprásk (kdo si myslí, že Plzeň byla výjimkou, je naiva), někdo třeba jen diplomku. Zkrátka nepřijdou ani ti nemovití či bez konexí. Nabídka „ke studentům přívětivých“ univerzit je obrovská a škála obskurních paoborů, jejichž absolventi plodí plagiáty králičích diplomek, ještě větší. Co ale starší dorostenky a dorostence k pořizování titulů vede? Důvody jsou ve zkratce čtyři:
1) Člověk chtěl studovat v mládí, ale okolnosti (rodina, práce...) mu to nedovolily. Těchto lidí si velmi vážím. Jejich motivace je šlechetná, a proto také v pozdějším věku studují poctivě. Ale je jich minimum.
2) Člověk byl k vejšce donucen. Prostě děláte roky svou práci a najednou bác, nějaký chytrolín nahoře rozhodne, že je pro tenhle džob nutné to a to vzdělání. A tak zástupy policajtů, sestřiček, úředníků berou univerzity útokem. Lhostejno jaké školy, lhostejno jaké obory. Jde jen o ten diplom. S těmito lidmi svým způsobem soucítím, dohnaly je k tomu okolnosti.
3) Člověk diplom nutně nepotřebuje, ale když ho bude mít, zvýší se mu částka na výplatní pásce, nebo má šanci postoupit výš ve firemní hierarchii. Prachy nesmrdí, takže tyhle lidičky přímo neodsuzuju. Ale že bych s nimi sympatizoval, to taky ne.
4) Člověk si zkratku před jméno pořizuje, aby se jí mohl pyšnit. Tak tohle je kategorie (a není malá) morálních ubožáků, kterými otevřeně pohrdám.
Odnepaměti platilo a dnes platí ještě více, že skutečně inteligentní lidé, kapacity svých oborů, tituly nevystavují na odiv a nelpí na nich. Za ně mluví jejich postoje, práce, výsledky. Naopak na zkratce před či za jménem bazírují nicky, které mají prázdné makovice a nic v životě nedokázaly. Jde o jeden z příznaků Dunning-Krugerova efektu. Ten popisuje, že lidí vzdělaní a schopní jsou většinou skromní a pohlížejí na svou osobu střízlivě, někdy se i podceňují. Naopak neschopné nuly mají vyšponované ego a chodí s frňákem nahoru.
Většinu profesního života dělám v médiích, v nichž se tituly (až na malé výjimky) neužívají. A stejně to mám i v osobním životě. Podstatné pro mě je, co má kdo v hlavě, ne před jménem na vizitce. Za Dunning-Krugerův efekt jsem ale vlastně rád. Díky němu totiž vždy okamžitě vím, s kým mám tu čest. Jestli s jedincem inteligentním, nebo s ješitným blbem.

Dáš mi (to písemně)?

Čau, kočko, štrejchnem si? Fajn, tak nadiktuj tadyhle panu notáři datum narození, bydliště, rodné číslo, telefon, e-mail, datovou schránku, velikost podprdy a oblíbené a naopak nepodporované polohy... Jsem rád, že už mi není dvacet a nemusím moc řešit novoty. Jste někde na tancovačce, pohledem se střetnete se ženou opačného pohlaví, přeskočí jiskra, houští je opodál, jenže ejhle, nemáte s sebou tiskopis a právního zástupce. K tomu to totiž směřuje, protože svět se v koňskou zadel obrací. Sluníčkářské Švédsko zavedlo před časem zákon o sexuálním souhlasu. Tedy že žena (možná i muž, nestudoval jsem detailně) musí předem výslovně s koitem souhlasit. Údajně postačí souhlas ústní (tedy orální), ale lepší je vzhledem k možným pozdějším rozporům písemná smlouva »o dílo«. No a nyní tutéž legislativní krávovinu připravuje Španělsko s odkazem na loňské hromadné znásilnění dívky během slavností v Pamploně.
Aby bylo jasno, znásilnění považuju za jeden z nejohavnějších zločinů. Když jsem před 30 lety absolvoval krátkou profesní epizodu u policie, mým největším počinem, na který jsem dodnes hrdý, bylo, že jsem jednu dívku před znásilněním zachránil. Když z ní v noci na louce rval šaty ožralý chlívák, použil jsem donucovací prostředek, který, pravda, neměl oporu v zákoně. Kopl jsem ho botou do ksichtu. Slečnu jsme pak z jeho spárů s kolegy vyrvali a prasáka, který měl v klopě placku „Verejnosť proti násiliu“ (to jsou paradoxy), odvezli v klepetech do cely. Ale zpět k tématu, znásilnění je odporné. Ale Španělé, místo aby polapené zvrhlíky vykastrovali nebo pověsili za pinďoury na náměstí, raději zakážou všem v celé zemi sexovat. No, dovolí, ale jen s výslovným souhlasem. Vše samozřejmě v zájmu všeobecného blaha. A s tím už mě tihle novodobí dobroserové pěkně sejří. Místo exemplárního trestu pro usvědčené pachatele znechutí život všem ostatním. Je to jako když se na rovné cestě padesát let nic nestane, pak ze škarpy vyleze opilec, kolemjedoucí auto mu načechrá fasádu, a co se vzápětí začne dít? Na silnici začnou dobroserové iniciativně budovat retardéry, ostrůvky, semafory, radary a otráví tím jízdu všem spořádaným šoférům. Wow, fakt jsem rád, že mi je, kolik mi je, bo podobné zhůvěřilosti dříve či později dorazí i k nám. A chodit na rande s notářem a kulatým razítkem by mě nebavilo.

Strážmistr Cruchot střílí gól

Když hraje Baník se Spartou, je mi to šumák. Akorát vím, že v tu dobu není záhodno jezdit do Ostravy, bo tam hrozí dopravní kolaps, nebo že odněkud z davu přiletí pěst. Stejně tak je mi fuk, když hraje Real, Barcelona, Bayern, Juventus, Manchester apod. Čutaná (sport obecně) mě prostě nebere a typickou českou chlapskou kulturu - jedna ruka v teplácích, ve druhé lahváč, zrak upřený k zelenému pažitu na obrazovce - nepěstuju. Ale jak už to bývá, existují výjimky z pravidla. A v mém případě je tou úchylkou fotbalové mistrovství světa. Co čtyři roky se ze mě na měsíc stane zapálený fanda kopané. Fascinuje mě na tom ta pestrost a konfrontace různých národů a stylů. Malí, ale snaživí Asiaté se můžou na jednom hřišti střetnout se sprintery z Afriky nebo s jihoamerickými fotbalovými žongléry, kteří dokáží s míčem opravdová kouzla. Záměrně jsem nezmínil evropské týmy, protože pro ně už nic z toho neplatí. Vinou koloniální minulosti a otevřené vítačské náruči se z nich jedinečný národní duch vytratil. A tak v barvách většiny evropských týmů nastupovala multikulti směska. Jen v semifinále mezi Francií a Belgií bylo na soupisce včetně laviček dvaadvacet hráčů, kteří mohli vzhledem k místu narození a dvojímu občanství reprezentovat mančafty africké, většinou Kongo. Dvaadvacet, to jsou dva kompletní celky! Nejsem žádný sportovní rasista, na minulých mistrovstvích jsem fandíval třeba Kamerunu, Nigérii nebo Pobřeží slonoviny. A nyní bych klidně držel pěsti i tomu Kongu. Ale ne konžské filiálce v dresech s galským kohoutem.

K Francii jsem měl vždy vřelý vztah, náš rod odtamtud údajně pochází. Ale tentokrát jsem nároďáku, který před úvodním výkopem zpívá Marseillaisu, fandit nemohl. Když hraje tahle parta, chci aby komentátor hlásil Platini, Papin, Giresse... a pro mě za mě třeba Ludovic Cruchot. Ale rozhodně ne Umtiti, Sidibé, Pogba, N´Zonzi nebo Mbappé. Takže ať se na mě nikdo nezlobí, ale Francie jako taková letos mistrovství v žádném případě nevyhrála.

Zamyšlení o hovně

Prezident podepsal novelu vodního zákona, podle které budou muset lidé dva roky pozpátku dokládat, že nechali své fekálie odvézt k ekologické likvidaci. Povinnost začne platit od roku 2021. Wow, to je téma, k tomu mám co říct. Su synek z dědiny, mám žumpu, pustím se do toho.
Jedno z mouder, která mi ocko (tak jsem říkal otci, přišlo mi to originální) vštěpoval, znělo: „Správný hospodář donese hovno domů.“ Měl tím na mysli, že když je člověk mimo domov a začne ho „pučit“, musí zatnout zuby, vyděržať a potřebu vykonat až po příjezdu domů. Je to logické. Obsah žump býval na vesnicích hnědým zlatem. Bylo to echt bio superior hnojivo polí a zahrad. Co já se v mládí navozil karů (koleček) materiálu do zoraných volků (řádků, například na brambory). Jasně, nic pro fajnovky, barbíny a dámičky, ale to je ta pravá vůně venkova. Jenže časy se mění a nová doba obrátila vše naruby. Pole obdělává málokdo a za vývoz žump se naopak musí platit. Ockovo motto se proto obrátilo o 180 stupňů: „Správný hospodář domů hovno nenosí.“ A já správný hospodář jsem. Žiju v chaloupce sám se svým psem. Keoki (havajsky Jiří, můj labrador) chodí vykonávat potřebu na zahradu. No pravda, občas má v noci puzení, nevzbudí mě a nechá mi dáreček na plovoučce. Ale ví, že se to nemá, a ráno se stydí. Mám (na dnešní poměry) zahradu velkou, i lesík se tam najde, takže tam malou potřebu chodím vykonávat taky. A v duchu upgradovaného motta se snažím tu velkou vykonat kdekoli, jen ne doma. V práci třeba. Máme tam bezva hajzlíky i s vůničkami.
Zatím dobrý, jenže co se letos nestalo. V květnu mi začala zahrádkářská sezona, bylo třeba rýt, hnojit. Do pařeníků pro rajčata, kedlubny, okurky atd. jsem navozil kompost. Ale když jsem se dostal k bramborám, přepadla mě jakási nostalgie, retro nálada, a rozhodl jsem se je pohnojit postaru. Našel jsem starý septikový šufánek, připravil si kary a šel do toho. Odkryl jsem víko žumpy, kvedlám a kvedlám a... ani hovno. Doslova. Neměl jsem v žumpě zhola nic. Jen na dně pár cenťáků jakéhosi řídkého čehosi. Nabral jsem toho s bídou do třetiny šufánku. A protože jsem s ním dlouho nepracoval, počínal jsem si tak neobratně, že jsem drcnul násadou a obsah šufánku se rozstříknul po okolí. Schytaly to francouzské dveře a fasáda baráku. Naštěstí, jak říkám, toho bylo malinko, takže jsem to spláchnul jedním kýblem čisté vody. No jo, ale jak já k tomu (novele zákona) přijdu. Fasáda od sraček, ale v žumpě nic. Nemám co vyvážet, a tudíž nemůžu mít žádný doklad o vývozu na čističku. Tak nevím. To si mám půjčovat hovna od sousedů, abych je mohl vyfakturovat?

Filmaři kušní, ale netočí

TýTý, Lvy a vyhlašování podobných anket jsem kdysi sledoval rád. Bylo to vtipné a viděl jsem své oblíbené herce. Posledních pár let ale tyto pořady ignoruju. Už tam není sranda a z umělců se stali nabubřelí mudrcové. Sledovat Oscary či cokoli ze zámoří nemá smysl vůbec, neboť degenerativní procesy Američanů dosáhly svého vrcholu. Kvalita filmů jde zcela stranou a řeší se jen to, zda jsou v díle dostatečně procentuálně zastoupení černoši, Mexikánci, ženy, homosexuálové, transsexuálové či liliputi. A jako bonus mezi jednotlivými vstupy ještě stihnou ukřižovat nějakého hetero penzistu, který před půlstoletím během natáčení necudně hleděl vnadné kolegyni do výstřihu. Tyto výstřelky do Česka (zatím) nedorazily a nikdo nelpí na tom, aby hlavní roli v připravovaném velkofilmu o Janu Žižkovi ztvárnil Radek Banga. Zato se však z tuzemských umělců stali političtí odborníci a glosátoři. Netuším, jak k tomu přišli. Možná praktikují Stanislavského metodu „vciťování“ a domnívají se, že když hráli nějaký štěk ve filmu o Masarykovi nebo o procesu s Miladou Horákovou, můžou z fleku dělat politiku. Bylo by jim vhodné říct, že po natáčení je třeba z role vystoupit. Milda Kopecký svého času po filmování také nechodil lovit dušičky a topit plavce ve Vltavě.
Jak už jsem řekl, vyhlašování anket nesleduju a zazdil jsem i letošní Lvy. Ale dodatečně jsem si o nich přečetl. A bylo mi smutno. Ne proto, že tam umělci vedli mravokárné proslovy a pak se na večírku ztřískali jak mužici a padali ze schodů. Bylo mi smutno z toho, že nás umělci poučují, ale sami nedělají, zač jsou „placení“. Já filmy miluju a české obzvlášť. Bohužel všechna má milovaná dílka vznikla v minulém století. A nejsem sám. Schválně jsem si vyjel z ČSFD nejlépe hodnocené tuzemské filmy za stejné časové období (29 let) před a po roce 1989. A zatímco v socialistické TOP20 je jedna pecka vedle druhé, v demokratické je prd. Vrchol žebříčku tam tvoří jen dokumenty (o Naganu, o Krylovi, o trabantech apod.) a z filmů tam jsou jen tři čtyři dramedie. To je ten polistopadový hybrid, že se v kině musíte současně pousmát i dojmout.
V minulých letech bylo synonymem brakového filmu jméno režiséra Trošky. Já tato dílka také míjím velkým obloukem, přesto se musím Zdeněška zastat. On sice tvoří pro diváky prosté, až prostoduché, ale činí tak záměrně. Prostě vyrábí produkt pro určitou cílovou skupinu. Navíc je spokojený a nekušní kraviny z pódia. Zato ti, co maj řečí plnou hubu, točí jednu srágoru za druhou. Máme březen, do kin šlo teprve sedm letošních hraných českých filmů a hned tři (Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Věčně tvá nevěrná, Dukátová skála) jsou na ČSFD s klasifikací „odpad“ v černých číslech. A filmoví kritici se otevřeně vyjádřili (to jsem fakt četl), že by se jejich tvůrci měli stydět. A já souhlasím. Měli by se stydět, držet klapačku a šoupat nohama. A já si jdu na spravení chuti pustit nějaké dílko z doby „totality a nesvobody“. Třeba Vesničku, Jáchyma, Marečka, Čtyři vraždy, Kulový atd atd.
P.S. Vítězný levovský film Bába z ledu jsem neviděl, protože za A) režisér Sláma je mimoň a točí mimoňské filmy, za B) varoval mě můj parťák (který má se ženou sadomasochistickou úchylku - chodí do kina na všechny české filmy), že se v Bábě vyskytují explicitní sexuální geriatrické scény. No, Pavla Nového i v mládí ztřeštěnou Zuzku Kronerovou mám rád. Ale fakt nemám žaludek dívat se na jejich zvráštělá šarpejovská těla v koitální extázi.

Pechfógl s pletacími jehlicemi

Na školním výletě v Praze mě v polovině 80. let odchytl u stanice metra Ivan Rössler, redaktor Čs. rozhlasu. Dělal anketu a ptal se, jak se mi líbí tehdy nově otevřená stanice metra. A já koktal a plácal neskutečné blbosti. Ve skrytu duše doufám, že ten audiozáznam shořel nebo ho vyhodila aktivní uklízečka. Když dnes koukám na Ondráčka, on je to vlastně pechfógl. Když v roce 1989 kvákal do kamery hovadiny o pletacích jehlicích, nemohl tušit, že v budoucnu bude nějaký internet. A že si teď jeho ksicht s tupým výrazem Oty Rákosníka bude denně přehrávat celá republika, že bude podroben mediálnímu lynči a že proti němu budou lidé demonstrovat. Tím se nechci „pana poslance“ nijak zastávat. Jen přemýšlím. Kdybych totiž chtěl někoho ukřižovat, tak nejdu s davem jako ovce. Nejdřív by mě zajímalo, koho ukřižovávám a proč. Takže si shrňme dostupná fakta. Co o Ondráčkovi víme?
1) Byl v roce 1989 frekventantem Pohotovostního pluku VB, tedy že chodil na policejní školu (vysvětlil jsem minule, nebudu dál pitvat). A že jako (ještě nehotový) policajt zasahoval při demonstracích. A teď se zamysleme, koho státy (totalitní, ale i ty demokratické) nasazují při takových událostech? Policajty, samozřejmě. Kdo v už svobodném Česku rozháněl nepovolené technopárty? Policajti. Kdo zasahuje, když v Německu nebo Francii vyrazí do ulic rozvášněný dav právě propuštěných dělníků? Policajti. Koho španělská vláda loni poslala na katalánské separatisty? Policajty! Přece nepošlou rozhánět dav kuchařky z hradní kantýny s válečky na nudle.
2) Ondráček dostal nálepku „komunistické mlátičky“. Jako že nemilosrdně tloukl studenty, ženy, děti. A skutečně je tloukl? Teď budu spekulovat, ale opírám se o reálné indicie. Účast při zásazích sice Ondráček sám přiznal, ale mluvil o nich takové bludy, jako kdyby demonstranta neviděl ani z rychlíku. Na profláknutém videu je v klasické uniformě. Kdyby to bylo v době zásahu, musel by mít výstroj, minimálně přilbu. A v klasické uniformě tehdy frekventanti PP VB mimo areál chodili jen v rámci výuky. Normálně v nich chodit nemohli, ještě to nebyli hotoví policajti. Na mě to proto dělá dojem, že si ho zkrátka komunističtí bossové vybrali jen jako maskota. Možná to byl mladý nadějný soudruh, agilní straník, kdoví. Nějaký politruk mu napsal, co má říkat, a předhodili ho televizákům. Jako cvičenou opičku.
3) Byl zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS. O komisích dnes psal komentář Klaus jr., takže jen krátce. Komisí jsou v Parlamentu tři p*dele. Ani poslanci sami neví, kdo ve které je. A scházejí se (pokud se vůbec sejdou) jen formálně. Že by některá něco opravdu dělala, o tom se dá pochybovat. Jsou hlavně od toho, aby se koza nažrala a členům z toho kápla nějaká kačka navíc.

Lidé se dnes bouří proti člověku, který byl coby dvacetiletý ňouma v blbou dobu na blbém místě a v blbé straně (rozuměj partaji). A k jeho smůle ho natočila kamera. Zajímavé je, že se nikdo nebouří proti skutečným zločincům minulého režimu. Komunistickým pohlavárům, estébákům. Ti po listopadu rychle převlékli kabáty a stali se z nich prosperující manažéři a byznysmeni... A trestně stíhaný člověk, evidovaný donašeč eštébé je dokonce premiérem země. A když jsem si přečetl dnešní výsledky průzkumu veřejného mínění, je nejpopulárnějším předsedou stran zastoupených ve Sněmovně. Fandí mu 48 % respondentů. Tož dává to smysl?

Suma sumárum. Ondráčka neznám a nechci ho obhajovat, ale ani soudit. Jen si myslím, že všechen ten humbuk kolem něj je vrtění psem a uměle vyvolanou hysterií.

Není každý pendrek černý ani bílý

„Komunistická mlátička bude šéfovat komisi pro kontrolu GIBS (Generální inspekce bezpečnostních sborů)!“ hlásají palcové titulky. Odpůrci volby Zdeňka Ondráčka do této funkce mluví o „facce demokracii“, ministr Pelikán je znechucen a zvažuje demisi... Dnešní příspěvek nepojmu jako sejření, ale jako okénko do historie, malou lekci dějepisu a osobní zpověď. Mnozí totiž netuší, jak to před třiceti lety fungovalo. A tak dnes pyskují, podobně jako sluníčko Pelikán, kterému bylo v době listopadových událostí pouhých deset let, nikdy nebyl na vojně a ví kulový, jak to chodí ve vojensky organizovaných sborech. Že se rozkaz, ať je jakýkoli, musí splnit za všech okolností. A pokud nebyl košer, teprve po jeho splnění proti němu může dotyčný (má-li svědomí a koule) protestovat.
Takže přetočme ručičky hodinek... Nacházíme se v roce 1989 v Praze-Hrdlořezích. Dnes tam působí Vyšší a střední policejní škola Ministerstva vnitra, v 90. letech se tam natáčely taškařice Byl jednou jeden polda a o pár let dříve se tam nacházel Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti (PP VB). Což, jak se někdo mylně domnívá, nebyl žádný útvar trénovaných a vycvičených mlátiček. Byla to policejní škola jako dnes. Pro kluky (holky tehdy ještě nesloužily, bohužel), kteří nastupovali k esenbé hned po střední. Vím to, protože jsem ji tehdy taky absolvoval.
Ocitl jsem se tam tak nějak „omylem“. Na gymplu mě totiž zajímal hlavně bigbít a ne to, čím chci v životě být. A tak to za mě rozhodl otec, když prohlásil, že esenbáci hovno dělaj, ale hodně vydělaj. Takže se devatenáctiletý rebel, který hrál na bicí v kapele a v garáži natáčel protestsongy, ve kterých si dělal z komoušů bžundu, ocitl v esenbácké uniformě. Bizarní, ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Ale zpět ke škole, ta byla pro maturanty 1,5letá (nematuranti to měli o rok delší). Takže mě čekal rok školy (v Praze), půl roku praxe (v Ostravě) a po závěrečných zkouškách rok pracovní umístěnky dle rozkazu (já opět v Praze). Dnes se za podobné absolutorium rozdává dis, bakalářka nebo něco podobně obskurního, ale tehdy prdlajs. Samotná škola fungovala v kasárenském režimu. Na vycházku (mohl být civil) jen jednou týdně, domů na víkendový „opušťak“ jednou za tři týdny. Mi to ale pokaždé neklaplo, protože ze mě to rebelství ani v uniformě nevyprchalo (ostatně nevyprchalo dodnes). Takže jsem jednou dostal zaracha za vycházku v reklamním tričku pivovaru, podruhé za džínový komplet (povoleny byly samostatně rifle nebo džíska, ale ne obojí současně). A úplně zvencnout se šéfové mohli, když jsem si na svůj už tak pankáčský účes nabarvil černé pruhy. Nesmývatelnou barvou. Zpéroval mě za to tenkrát zástupce mého velitele, jistý Ludvík Zifčák, alias pozdější agent StB (agent, pche, byl u estébáků ani ne půl roku), alias mrtvý student Šmíd z Národní třídy (ale to je jiný příběh).

Policejní škola fungovala... no, jako škola. Dopoledne výuka, odpolko volno na pokojích a samostudium. Občas jsme si mohli zahrát stolní fotbálek v kulturáku, nebo nám do téhož zařízení  (uvnitř kasáren) přijeli zahrát nějací umělci. Jednou to byl třeba Olympic, jindy Balet (Ivetka Bartošová a spol.). A taky jsme hráli divadlo. Sám jsem napsal hru (děsně trapnou), kterou jsme nazkoušeli a přihlásili se s ní do soutěže. A protože žádní jiní policajti divadlo nehráli, prošli jsme bez konkurence až do celostátního finále.

Ale je pochopitelné, že když má stát zařízení, ve kterém je několik set mladých (vyzbrojených) kluků, tak po nich může hrábnout, když je to třeba. A protože se v Praze na sklonku 80. let něco mlelo každou chvíli, tak toho režim využíval. A teď si představte, že smíte jet domů za rodinou a přáteli jen jednou za tři týdny. A zrovna se do toho připlete Palachův týden, výročí srpna 68, listopadový Den studentů, propuštění Havla nebo kdoví co ještě. Vy nesmíte jet domů, protože je pohotovost. Na buzerplacu stojí připravené antony a vy trčíte zavření na pokoji. V plné výstroji. Uniformu na sobě, zbraň za pasem, bílá helma na nočním stoku, plexisklový štít opřený o zeď. A čekáte. Přijde rozkaz, nebo nepřijde. Nekonečné hodiny. Přitom jste se v té chvíli mohli doma milovat s přítelkyní nebo vyrazit s kamarády na tah. A houby z toho... Během mého pobytu na škole (podzim 87 až jaro 89) ten rozkaz nikdy nepřišel. A jsem celkem rád. Ačkoli rebel, nejsem si jistý, jestli bych se tím federálem (tak se říkalo velkým bílým obuškům) taky neohnal. Když je člověk ve stresu a frustrovaný... a najednou stane tváří v tvář člověku (demonstrantovi), kvůli kterému nemohl jet domů, to opravdu nasejří. A přitom ten kluk/holka na druhé straně barikády může být stejný jako vy. Poslouchá stejnou muziku, má stejné názory, za normálních okolností byste spolu třeba zašli na pivo. Jenže osud vás prostě postaví proti sobě. Jak říkával Pepíček Bek v jedné pohádce, kterou jsem si jako malej pouštěl na gramofonu: „Doba je zlá a člověku na dobrotě nepřidá“.
To je konec historického ohlédnutí, zpět do současnosti. Pokud bych měl mít s volbou Zdeňka Ondráčka nějaký problém, tak v trochu jiné rovině. On na sebe naivně prásknul, že šel k SNB, protože se mu líbily uniformy (byly hnusné a navíc z odporného materiálu, chytil jsem z něj ekzém) a chtěl být psovodem. No, k psovodům tehdy brali ty nejhloupější, protože nepotřebovali trénovaný mozek, ale nohy, aby stíhali, když pes chytí stopu. Taky mám problém s tím, že dodnes peče s komunisty a že už před 30 lety mu to asi „politicky myslelo“ a byl to správný kádr. Jinak by ho neposlali kvákat před televizní kamery. Jo, to bych považoval za problematické. Ale že mu říkaj „mlátička“, protože zrovna působil v PP VB, to je úplně mimo mísu. A ministr Plameňák ať tu demisi klidně podá, škoda ho nebude...

P.S. Foto u článku je autentické. Rok 1988, zbrojnice PP VB Praha-Hrdlořezy. Ten týpek dole, který penetruje samopalem anální otvor kamaráda, jsem já. Ano, v PP VB působili i rebelové a recesisté.