Česká kameňácká rapsodie

V roce 1988 jsem si v Tůzu koupil první video. Záhy druhé, abych mohl dabovat filmy. Ne jako Hejma, Fuka a spol, kteří svými hlasy do filmů pronášeli „Au, zabil jsi mě, au“. Nahrával jsem filmy z německých satelitů (kvalitní obraz) a připasovával k nim dabing z českých véháesek (zvuk OK, obraz fuj). Chtěl jsem zkrátka mít dokonalý výrobek, obraz i zvuk. Po kazetách jsem začal dabovat dvdéčka a pokračuju v tom dodnes s emkávéčky (furt je co vylepšovat). Hraju si tak už 30 let, inu, ten můj prokletý koníček. Ale díky němu se ve filmech drobet vyznám a hlavně je mám rád. Po delším úvodu se konečně dostávám k pudlu... byl jsem na vyhypovaný film Bohemian Rhapsody. A byl jsem zhnusen! Zhnusen natolik, že jsem po delší době musel napsat sejření.
Českou rapsodii měl původně točit (a ztvárnit hlavní roli) Sacha Baron Borat Cohen. A vzhledem k jeho pověsti by to byl asi hardcore (asi jako skutečný Freddieho život). Proti ovšem byli přeživší členové Královny v čele s Brianem Kokoten Mayem (kytarista s afrem). Sice jsem se s ním nikdy nesetkal (jak bych mohl), ale podle šprochů (na nichž je vždy...) to prý neskutečný kokot fakt je. A tenhle kokot zatrhl původní verzi a tak intenzivně kafral i do té druhé, že vzniklo mládeži přístupné porno. Tedy ne že bych chtěl na plátně vidět skutečné Bulsarovy anální večírky, to fakt ne. Mi se zvedal kufr už jen při tom, když se v light verzi dva kníráči líbali (njn, jsem homofob, zabte mě). Chtěl jsem prostě vidět dobrý film, a to Česká rapsodie není. Až na Egypťana Maleka jsou všichni herci jak dřeváci. Představitel Kokota Maye je sám kokot, neb v celém filmu střídá jen dva výrazy - pohoršení (když Bulsara provede nějakou ze svých zhovadilostí) a pýchu (to jsme, kurva, dobří). Některé scény, třeba vznik konkrétních hitů, jsou až nechtěně komické. Kokot k Bulsarovi: „Ta tvá interakce s publikem minule byla výborná. Inspirovala mě k vytvoření písně, abychom diváky ještě více vtáhli do vystoupení. Opakuj po mě - dup, dup, tlesk, dup, dup, tlesk“. V půlce filmu jsem chtěl z kina odejít, bo jsem neustále zažíval stavy kosoidní (kníratá líbačka) nebo průjmoidní (dup, dup, tlesk). Navíc v celém filmu nezazní ani jeden normální, civilní dialog. Třeba: „Ty debile, co to tam hraješ, tam patří Ami, Emi, Ami, G!“ (Hrál jsem v kapele, vím, jak vypadají zkoušky). Ale místo toho tam jsou jen prázdné fráze: „Dokážeme to! Jsme nejlepší! Zradil jsi nás! Odpouštíme ti! To zvládneme!“ Zasmál jsem se za celou dobu jen jednou (a jediný v narvaném kině). To když jsem (na rozdíl od ostatních) poznal namaškařeného Mika „Špiona, který všechny vojede“ Myerse v roli nepřejícího producenta.
V tom bijáku je prostě všechno špatně. Tedy až na songy, ty jsou boží, ovšem ty vznikly před desítkami let. Na druhou stranu mě nepřekvapuje, že jde o letošní fenomén českých kin a nejnavštěvovanější film roku. Vždyť to byly přece Kameňáky svého času taky.

Model Michaela Jacksona

Král popu byl výjimečný. Narodil se jako černoch, ale i když byl talentovaný a úspěšný, s vlastní barvou kůže se nesmířil. A protože byl nesmírně bohatý a hodně cáklý, vzepřel se, podstoupil řadu frankensteinovských operací, aby ze sebe udělal něco jako bělocha. Ano, Michael byl výjimečný, tak to udělal. Ale všichni černoši na světě se na bělochy přeoperovat nemohou, to prostě nejde. Chápete, kam mířím? Tak popojedem...
Narodit se jako černoch v Africe asi není výhra v loterii. Ale prostě je to tak, stalo se. Zařídil to osud, náhoda, prozřetelnost...? Zůstaňme u prostého „je to tak“. Já se taky nenarodil jako George Clooney nebo Jeff Bezos v Americe, ale jako syn zámečníka a prodavačky na vesnici ve Slezsku. No a? Je to tak. A proto není možné, aby se všichni černoši v Africe proti tomu vzepřeli (model MJ) a rozhodli se, že ze všech budou Evropané. To prostě nejde. Když se ve velkém naruší systém, říkejme mu třeba „systém olympijských kruhů“ (jsem zvědav, kdy dobroserští sluníčkáři označovaní černé Afriky, žluté Asie nebo rudé Ameriky napadnou)... zkrátka když se ve velkém naruší staletí, tisíciletí fungující systém, tak se zhroutí. Na jedné i na druhé straně, tedy v Evropě i v Africe.
Další příkladem, na který »model MJ« pasuje, se také týká migrace. Ovšem takové, kterou zatím nikdo moc neřeší a nikdo si ji nedává do volebních programů. Přesto mě osobně sejří fest. Jde o migraci měšťáků do vesnic. V dnešní době skoro každý, ať už na to ve strožoku má, nebo se zadluží do pátého kolene, chce bydlet ve vlastním baráku a ideálně na vsi. To ale, sakra, taky nejde. Prostě někdo se narodí na vesnici, někdo ve městě, je to tak. Když se všichni nahrnou z měst do vísek a zabetonují ornou půdu, louky, remízky, dramaticky to nabourá ekosystém, nemluvě o stoupající energetické náročnosti (klimatizovaná vila s bazénem versus byt v obytném baráku), navýšení dopravy a celé hromadě dalších negativních jevů. A co bude s městy po takovém exodu? Zůstanou z nich opuštěná města duchů?
Lidi, vážně, nedělejme v systému bordel. Každý Michaelem Jacksonem být nemůže.

Bejsbolka a vymývání mozků

Ultra vpravo, ultra vlevo, vždycky průser. Řeč je o politické ideologii. Oba krajní proudy škodí a dělají bordel, ale existuje propastný rozdíl v míře škodlivosti a následcích jejich řádění. K ultrapravici sice ne vždy, ale v drtivé většině inklinují jedinci, kterým to moc nepálí. Místo mozkoven mají nabušené hlavně bicáky. Když jde taková tlupa ulicí, jejich lesknoucí se lebky hážou na fasády domů prasátka, černým trikům praskají na hrudníku švy, chápu, že svěrač slabších povah předčí výkonem hydraulické nůžky. Holé palice si pak zahajlují nebo někoho přetáhnou bejsbolkou. Tihle hoši zkrátka reprezentují temnou stranu síly, ale je to takové primitivní zlo. To parta z opačného spektra, neomarxisté, sluníčkáři, to je jiné kafe. Jsou to také vyšinutí magoři, ale bohužel inteligentní. Rekrutují se převážně z řád vysokoškoláků, kteří studují obskurní obory a pavědy. Když použiju termín z trestního práva „míra společenské nebezpečnosti“, pak je levicová parta úplně top. Tihle pošuci totiž dokáží díky své inteligenci proniknout do různých organizací, státních institucí nebo do médií. A mohou tak škodit ve velkém s dopadem na celou společnost. Výsledkem jejich řádění jsou různý kvóty, normy a omezení diskriminující většinu na úkor menšin (čili popření demokracie). Neomarxističtí buditelé navíc často používají podvratné a podpásové metody. Aktuálním příkladem jsou třeba událostí v Chemnitzu a přístup levičáckých médií. Přestože v ulicích demonstrují rozhořčení tátové a mámy od rodin či důchodci, rudým pisálkům stačí napsat, že jde o demonstraci nácků a rasistů a je vymalováno. Občanský protest obyčejných lidí tím několika řádky spláchnou do hajzlu. Ještě pokleslejší a odpornější je ale ideologické vymývání mozků dětí, kterým už se bohužel nakazilo i Česko. V hodinách občanské nauky (nebo jak se to teď jmenuje) už malým capartům podle osnov regulérně vtloukají do hlavy, jak je to multikulti boží, a že když si to blonďatá a modrooká Janička Novákovic v pubertě rozdá s Ferem Lakatošem, posílí tím světový mír. Dalším příkladem nechutného šíření levičácké ideologie je naše veřejnoprávní telka. O tendenčnosti jejich zpravodajství a publicistiky už se popsaly stohy, ale čété klesla ještě hlouběji, když propagandu propašovala i na dětské déčko. Mrňatům tak prostřednictvím Zpráviček tlumočí, jaký že je ten Trump hajzl a kdo že je v izraelsko-palestinském konfliktu za padoucha a kdo za chudáčka. Viz.:
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/563806/propaganda-v-detskem-poradu-kritici-zuri-na-ct-stve-je-reportaz-decka-o-palestine.html
Ultrapravice i ultralevice jsou zkrátka čirým zlem. Ale zatímco skini dokáží leda vybílit hospodu nebo dát někomu nakládačku v temné uličce, neomarxisté mají našlápnuto zdevastovat celou společnost a svět, jak jej známe. A když jde o pomatence, více se bojím magora, který umí vyrobit atomovku, než toho, který si z klacíku vyřeže maximálně prak.

Inženýr Králík a králičí diplomka

„Jsem inženýr Králík.“ Přestože po této větě schytal Abrhám takovou bamberskou, že chytil duhou o futra, mělo tehdy jeho představení váhu a důstojnost. Tehdy ano. Ale dnes...? Když je něčeho příliš, ztrácí to svou cenu...
Za posledních 20 let se počet graduovaných Čechů téměř ztrojnásobil, aniž by se ovšem jakkoli zvedla vzdělanost či intelektuální úroveň společnosti. Částečně se na těchto číslech podílí omladina, která už nechce brát do teplejch a její filozofií je, že se životem prokliká jedním prstem. Olbřími je ale číslo těch, kteří jdou na vejšku na stará kolena. A právě těm se chci dnes věnovat.
Akademický titul už dávno není vědeckou hodností. Na bádání a studium jako takové většina kašle, jde pouze o tu zkratku před jménem. Možností, jak k ní přijít, je přehršel. Někdo si „vzdělání“ koupí sakumprásk (kdo si myslí, že Plzeň byla výjimkou, je naiva), někdo třeba jen diplomku. Zkrátka nepřijdou ani ti nemovití či bez konexí. Nabídka „ke studentům přívětivých“ univerzit je obrovská a škála obskurních paoborů, jejichž absolventi plodí plagiáty králičích diplomek, ještě větší. Co ale starší dorostenky a dorostence k pořizování titulů vede? Důvody jsou ve zkratce čtyři:
1) Člověk chtěl studovat v mládí, ale okolnosti (rodina, práce...) mu to nedovolily. Těchto lidí si velmi vážím. Jejich motivace je šlechetná, a proto také v pozdějším věku studují poctivě. Ale je jich minimum.
2) Člověk byl k vejšce donucen. Prostě děláte roky svou práci a najednou bác, nějaký chytrolín nahoře rozhodne, že je pro tenhle džob nutné to a to vzdělání. A tak zástupy policajtů, sestřiček, úředníků berou univerzity útokem. Lhostejno jaké školy, lhostejno jaké obory. Jde jen o ten diplom. S těmito lidmi svým způsobem soucítím, dohnaly je k tomu okolnosti.
3) Člověk diplom nutně nepotřebuje, ale když ho bude mít, zvýší se mu částka na výplatní pásce, nebo má šanci postoupit výš ve firemní hierarchii. Prachy nesmrdí, takže tyhle lidičky přímo neodsuzuju. Ale že bych s nimi sympatizoval, to taky ne.
4) Člověk si zkratku před jméno pořizuje, aby se jí mohl pyšnit. Tak tohle je kategorie (a není malá) morálních ubožáků, kterými otevřeně pohrdám.
Odnepaměti platilo a dnes platí ještě více, že skutečně inteligentní lidé, kapacity svých oborů, tituly nevystavují na odiv a nelpí na nich. Za ně mluví jejich postoje, práce, výsledky. Naopak na zkratce před či za jménem bazírují nicky, které mají prázdné makovice a nic v životě nedokázaly. Jde o jeden z příznaků Dunning-Krugerova efektu. Ten popisuje, že lidí vzdělaní a schopní jsou většinou skromní a pohlížejí na svou osobu střízlivě, někdy se i podceňují. Naopak neschopné nuly mají vyšponované ego a chodí s frňákem nahoru.
Většinu profesního života dělám v médiích, v nichž se tituly (až na malé výjimky) neužívají. A stejně to mám i v osobním životě. Podstatné pro mě je, co má kdo v hlavě, ne před jménem na vizitce. Za Dunning-Krugerův efekt jsem ale vlastně rád. Díky němu totiž vždy okamžitě vím, s kým mám tu čest. Jestli s jedincem inteligentním, nebo s ješitným blbem.

Dáš mi (to písemně)?

Čau, kočko, štrejchnem si? Fajn, tak nadiktuj tadyhle panu notáři datum narození, bydliště, rodné číslo, telefon, e-mail, datovou schránku, velikost podprdy a oblíbené a naopak nepodporované polohy... Jsem rád, že už mi není dvacet a nemusím moc řešit novoty. Jste někde na tancovačce, pohledem se střetnete se ženou opačného pohlaví, přeskočí jiskra, houští je opodál, jenže ejhle, nemáte s sebou tiskopis a právního zástupce. K tomu to totiž směřuje, protože svět se v koňskou zadel obrací. Sluníčkářské Švédsko zavedlo před časem zákon o sexuálním souhlasu. Tedy že žena (možná i muž, nestudoval jsem detailně) musí předem výslovně s koitem souhlasit. Údajně postačí souhlas ústní (tedy orální), ale lepší je vzhledem k možným pozdějším rozporům písemná smlouva »o dílo«. No a nyní tutéž legislativní krávovinu připravuje Španělsko s odkazem na loňské hromadné znásilnění dívky během slavností v Pamploně.
Aby bylo jasno, znásilnění považuju za jeden z nejohavnějších zločinů. Když jsem před 30 lety absolvoval krátkou profesní epizodu u policie, mým největším počinem, na který jsem dodnes hrdý, bylo, že jsem jednu dívku před znásilněním zachránil. Když z ní v noci na louce rval šaty ožralý chlívák, použil jsem donucovací prostředek, který, pravda, neměl oporu v zákoně. Kopl jsem ho botou do ksichtu. Slečnu jsme pak z jeho spárů s kolegy vyrvali a prasáka, který měl v klopě placku „Verejnosť proti násiliu“ (to jsou paradoxy), odvezli v klepetech do cely. Ale zpět k tématu, znásilnění je odporné. Ale Španělé, místo aby polapené zvrhlíky vykastrovali nebo pověsili za pinďoury na náměstí, raději zakážou všem v celé zemi sexovat. No, dovolí, ale jen s výslovným souhlasem. Vše samozřejmě v zájmu všeobecného blaha. A s tím už mě tihle novodobí dobroserové pěkně sejří. Místo exemplárního trestu pro usvědčené pachatele znechutí život všem ostatním. Je to jako když se na rovné cestě padesát let nic nestane, pak ze škarpy vyleze opilec, kolemjedoucí auto mu načechrá fasádu, a co se vzápětí začne dít? Na silnici začnou dobroserové iniciativně budovat retardéry, ostrůvky, semafory, radary a otráví tím jízdu všem spořádaným šoférům. Wow, fakt jsem rád, že mi je, kolik mi je, bo podobné zhůvěřilosti dříve či později dorazí i k nám. A chodit na rande s notářem a kulatým razítkem by mě nebavilo.

Strážmistr Cruchot střílí gól

Když hraje Baník se Spartou, je mi to šumák. Akorát vím, že v tu dobu není záhodno jezdit do Ostravy, bo tam hrozí dopravní kolaps, nebo že odněkud z davu přiletí pěst. Stejně tak je mi fuk, když hraje Real, Barcelona, Bayern, Juventus, Manchester apod. Čutaná (sport obecně) mě prostě nebere a typickou českou chlapskou kulturu - jedna ruka v teplácích, ve druhé lahváč, zrak upřený k zelenému pažitu na obrazovce - nepěstuju. Ale jak už to bývá, existují výjimky z pravidla. A v mém případě je tou úchylkou fotbalové mistrovství světa. Co čtyři roky se ze mě na měsíc stane zapálený fanda kopané. Fascinuje mě na tom ta pestrost a konfrontace různých národů a stylů. Malí, ale snaživí Asiaté se můžou na jednom hřišti střetnout se sprintery z Afriky nebo s jihoamerickými fotbalovými žongléry, kteří dokáží s míčem opravdová kouzla. Záměrně jsem nezmínil evropské týmy, protože pro ně už nic z toho neplatí. Vinou koloniální minulosti a otevřené vítačské náruči se z nich jedinečný národní duch vytratil. A tak v barvách většiny evropských týmů nastupovala multikulti směska. Jen v semifinále mezi Francií a Belgií bylo na soupisce včetně laviček dvaadvacet hráčů, kteří mohli vzhledem k místu narození a dvojímu občanství reprezentovat mančafty africké, většinou Kongo. Dvaadvacet, to jsou dva kompletní celky! Nejsem žádný sportovní rasista, na minulých mistrovstvích jsem fandíval třeba Kamerunu, Nigérii nebo Pobřeží slonoviny. A nyní bych klidně držel pěsti i tomu Kongu. Ale ne konžské filiálce v dresech s galským kohoutem.

K Francii jsem měl vždy vřelý vztah, náš rod odtamtud údajně pochází. Ale tentokrát jsem nároďáku, který před úvodním výkopem zpívá Marseillaisu, fandit nemohl. Když hraje tahle parta, chci aby komentátor hlásil Platini, Papin, Giresse... a pro mě za mě třeba Ludovic Cruchot. Ale rozhodně ne Umtiti, Sidibé, Pogba, N´Zonzi nebo Mbappé. Takže ať se na mě nikdo nezlobí, ale Francie jako taková letos mistrovství v žádném případě nevyhrála.

Zamyšlení o hovně

Prezident podepsal novelu vodního zákona, podle které budou muset lidé dva roky pozpátku dokládat, že nechali své fekálie odvézt k ekologické likvidaci. Povinnost začne platit od roku 2021. Wow, to je téma, k tomu mám co říct. Su synek z dědiny, mám žumpu, pustím se do toho.
Jedno z mouder, která mi ocko (tak jsem říkal otci, přišlo mi to originální) vštěpoval, znělo: „Správný hospodář donese hovno domů.“ Měl tím na mysli, že když je člověk mimo domov a začne ho „pučit“, musí zatnout zuby, vyděržať a potřebu vykonat až po příjezdu domů. Je to logické. Obsah žump býval na vesnicích hnědým zlatem. Bylo to echt bio superior hnojivo polí a zahrad. Co já se v mládí navozil karů (koleček) materiálu do zoraných volků (řádků, například na brambory). Jasně, nic pro fajnovky, barbíny a dámičky, ale to je ta pravá vůně venkova. Jenže časy se mění a nová doba obrátila vše naruby. Pole obdělává málokdo a za vývoz žump se naopak musí platit. Ockovo motto se proto obrátilo o 180 stupňů: „Správný hospodář domů hovno nenosí.“ A já správný hospodář jsem. Žiju v chaloupce sám se svým psem. Keoki (havajsky Jiří, můj labrador) chodí vykonávat potřebu na zahradu. No pravda, občas má v noci puzení, nevzbudí mě a nechá mi dáreček na plovoučce. Ale ví, že se to nemá, a ráno se stydí. Mám (na dnešní poměry) zahradu velkou, i lesík se tam najde, takže tam malou potřebu chodím vykonávat taky. A v duchu upgradovaného motta se snažím tu velkou vykonat kdekoli, jen ne doma. V práci třeba. Máme tam bezva hajzlíky i s vůničkami.
Zatím dobrý, jenže co se letos nestalo. V květnu mi začala zahrádkářská sezona, bylo třeba rýt, hnojit. Do pařeníků pro rajčata, kedlubny, okurky atd. jsem navozil kompost. Ale když jsem se dostal k bramborám, přepadla mě jakási nostalgie, retro nálada, a rozhodl jsem se je pohnojit postaru. Našel jsem starý septikový šufánek, připravil si kary a šel do toho. Odkryl jsem víko žumpy, kvedlám a kvedlám a... ani hovno. Doslova. Neměl jsem v žumpě zhola nic. Jen na dně pár cenťáků jakéhosi řídkého čehosi. Nabral jsem toho s bídou do třetiny šufánku. A protože jsem s ním dlouho nepracoval, počínal jsem si tak neobratně, že jsem drcnul násadou a obsah šufánku se rozstříknul po okolí. Schytaly to francouzské dveře a fasáda baráku. Naštěstí, jak říkám, toho bylo malinko, takže jsem to spláchnul jedním kýblem čisté vody. No jo, ale jak já k tomu (novele zákona) přijdu. Fasáda od sraček, ale v žumpě nic. Nemám co vyvážet, a tudíž nemůžu mít žádný doklad o vývozu na čističku. Tak nevím. To si mám půjčovat hovna od sousedů, abych je mohl vyfakturovat?