Jsi Čech, tak si toho važ!

Můžu mít k osobě Andreje Babiše stovky výhrad (a mám). Ale protože jsme ve válce (s mikroskopickým nepřítelem), máme obrovské štěstí, že nám šéfuje byznysmen s ostrými lokty, který řídí stát nekompromisně jako firmu. Neumím si představit, jak by to dopadlo, kdyby tomu velel nějaký profesůrek, který sice umí plamenně hovořit u pultíku, ale doma spálí vodu na čaj, ztratí se mezi regály v marketu a v praktickém životě je nepoužitelný. Vlastně si to umím představit, stačí se podívat na západ od našich hranic, jak situaci (ne)zvládají tamní politické karikatury.
Štve mě, že teď chodíme (vlastně nechodíme) městy duchů, která vypadají jako po zombie apokalypse? Že se bojíme o své zdraví a životy, nemůžeme do kina, na fotbal, do krámů (s malými výjimkami), do hospody? Že dýcháme přes masky jako Darth Vader? Jasně že štve, ovšem je to nezbytné. Ale vidím v tom všem i pozitiva. Tím nemyslím „pozitiva“ toho německého kripla, který v tamní veřejnoprávní telce (jejíž vedení je podobně zdegenerované jako naše) oslavuje vychcípání penzistů. Mám na mysli jiná pozitiva...
Evropa (když pominu drsnou jugoslávskou bratrovražednou řež) žije 75 let v míru. A když si člověk tak dlouho rochní v klídku a blahobytu, začne mu z toho šibat a vymýšlí dekadentní zhůvěřilosti. X různých pohlaví, hysterický feminismus, novořeč (newspeak, cenzurovaný jazyk, viz kniha George Orwella 1984), požadavky menšin nadřazené zájmům většiny atd. Lidstvo začalo degenerovat a už prostě potřebovalo nějakou facku. Tajně proto doufám, že se díky pandemii lidé vrátí aspoň trochu do reality a budou místo bejkárem řešit životně důležité, normální věci.
Ať už se mrcha SARS-CoV-2 vyvinula na hřbetu netopýra, nebo ji vykutil někdo v laboratoři, ještě jeden kladný bodík by si mohla připsat. Eurohujeři sice říkají, že hranice států jsou jen čáry na mapách, já ale tvrdím pravý opak. Hranice mají odnepaměti svůj význam a zastávám názor, že je vhodné je střežit. Alespoň tím, že bude na ofi přechodech někdo stát a kontrolovat. Ne buzerovat a šikanovat jako před 40 50 lety. Prostě ověřovat, kdo kam camrá a proč. Že jsme si z Evropy udělali průchoďák, je cestou do pekel.
Novodobí liberálové se snažili udělat z vlastenectví téměř zločin. Proto mám naději, že potvora korona přispěje k renesanci patriotismu, k hrdosti na vlastní národ, odkazy předků a k obnově funkce samostatných států. A že si nebudeme moct rok dva máčet hemeroidy ve slané vodě? No bože. Česko je krásné a lze tady desítky let strávit na dovčách a odhalovat parádní zákoutí naší domoviny.
Na závěr si proto vypůjčím úryvek z jedné písně Orlíku. Byl to sice band mírně kontroverzní, za tímto veršem si ale stojím: Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ!

Za volantem sedí vrah

Rád vařím a plotýnky na mém sporáku jsou celkem v cajku. Ovšem ty, které mají spolu s dalšími komponenty páteře zajistit, abychom nechodili shrbení jako opičáci, začaly stávkovat. Dvě z nich se vypravily na výlet, jedna skoro půl cenťáku doprava, druhá urazila stejnou trasu na druhou stranu. Jejich jarní skopičiny mě tak dostaly do špitálu, kam si chodím denně na hoďku až dvě lehnout a kde mi ládují do žil nějaký sajrajt proti bolesti. Má starostlivá přítelkyně si předem složení onoho sajrajtu vygooglila, aby zjistila, zda po něm budu moct řídit. Tento zodpovědný přístup ale dostal hned během mé první kúry pěkně na hubu.
Na těch pryčnách, kde každému vede do podpaží nějaký šlauch, jsem nejmladší. Hned vedle mě například ležel děda 85+. Stařeček, pokřivený, sešlý. Blbě chodil, jen se ploužil a trápí jej nespecifikované bolesti, kvůli kterým chodí na infuze. Kdybych ho viděl sedět někde na schodech s flašinetem, nedivil bych se a hodil bych mu do klobouku nějakou zlatku. Bylo by mi ho líto. Viděl jsem ale něco docela jiného. Sotva nám odpojili šlaušky a vyšli jsme z nemocnice, staroušek se dobelhal k prvnímu autu u vchodu. Nasoukal se za volant a stylem přískoků a kličkování ze strany na stranu vozovky vyrazil fabií k domovu.
Furt všude omílají, že největší paseku na silnicích dělají nezodpovědní mlaďoši. I pojišťovny jim napaří takovou taxu za pojistné, že z toho jde hlava šejdrem. Já si ale myslím pravý opak. Největší peklo v silničním provozu je potkat za volantem geronta. Dřív se jím říkalo „klobukoví“, bo měli všichni na palici nějakou hučku. Mnoho z nich blbě vidí, neslyší, jejich reflexy jsou na bodu mrazu a třes v rukou mají takový, že jím stačí nasypat do dlaní zrní, poslat je na pole a budou mít větší efektivitu než secí stroj.
Vždy nám vtloukali, že se máme ke starším chovat slušně a máme si jich vážit, vždyť nás vychovali, starali se o nás. OK, souhlasím. To ale v případě senilních a nezodpovědných gerontů za volanty neplatí. Vždyť auto je vnímáno i jako zbraň a tyto neřízené přestárlé střely jsou tudíž potencionálními vrahy.  

Kaprožraní

V Česku máme “skromných“ třináct svátků, kdy nemusíme do fachy, ale plat běží. Většina má reálný základ, třeba Nový rok, Svátek práce, Den vítězství nebo Den vzniku samostatného československého státu. Pak tu máme kontroverzní svátky, například Cyrila a Metoděje (5. červenec nemá s jejich životem nic společného, jde o náhodně vybrané datum) nebo 17. listopad, který si ti moudřejší spojují s tragickým rokem 1939, nikoli se zinscenovanou klauniádou roku 1989. No a pak tu máme svátky, které jsou doslova vycucané z prstu, to jsou ty „křesťanské“. Ty jsou v největším hitu, byť jsou založené na víceméně smyšlených báchorkách. Zrovna tu máme jeden z nich, připomínku narození Ježíše Krista. Ano, připouštím, že Ježíš Nazaretský skutečně existoval, tedy se i narodil. Sice ne v roce 0 (narodil se +- 8 let kolem roku 0), ne v prosinci (narodil se v létě) a ne bezpohlavním stykem (Marušku prostě někdo zbouchnul a ona to Pepikovi nepřiznala). Ale jo, narodil se, existoval. Ale rozhodně to nebyl syn Boží. Byl to jen aktivista, kazatel a rebel, kterého (jako stovky dalších) za jeho „kacířské“ plky potrestali (přibili ke kříži). Toť vše. Zkazky o jeho nadlidských skutcích, ha ha, se zrodily až desítky let po jeho smrti. Tyto báchorky pak následovníci opisovali, upravovali, redigovali, vyřazovali, co se v dané době nehodilo, přidávali, co bylo v dané době žádoucí. Jistě, můžu nad tím mávnout rukou jako nad nějakou lidovou tvořivostí a bujnou fantazií. Ale přesto mě fascinuje, kolik lidí (milionů) tato bajka oslovila, a to do té míry, že si ji všichni dodnes připomínáme (a je státním svátkem). Tedy ne všichni, já ne, já se jen potutelně usmívám pod vousy. Stejně jako se usmívám o Velikonocích (píši s velkým V, neb je to pravopisně správně, ale jinak je to cypovina), protože Jezusek samozřejmě z mrtvých nevstal, nikdo nevstane, akorát jeho ostatky nohsledi odsmýkali z jeskyně a někde zakopali. Šlus. Ale zpět k „Vánocům“. Někteří našinci se pohoršují, že „českého Ježíška“ s příchodem kapitalismu vytlačuje Santa. A já se ptám - a není to fuk? Ježíšek, Santa Claus, Děduška Maroz, dyk to jsou všechno pohádkové bytosti. A kapr, stromeček, bramborový salát, vaječný likér, to všechno vzniklo až v průběhu staletí (většinou v novověku) různým „tuněním“.
Z předešlých řádků by se mohlo zdát, že nemám Vánoce rád. A tyto dedukce jsou správné, nemám. Nemám rád „křesťanské“ Vánoce, protože je to pouhopouhá agitka, a nemám rád ani ty konzumní, protože brát obchody útokem, jako by se blížila třetí světová, je taky zvrácené. Ale jsem jen člověk, takže já si tu rybu se salátem a vaječňák dám taky. Navíc nemusím do fachy a plat běží. Tak šťastné a veselé :)

Zpomalovací semafor - cesta do pekel

Za 33 let šoférování jsem zažil dvě bouračky. Ve dvaceti jsem si vezl slečnu na chatu a na křižovatce jsem jí civěl do výstřihu místo na cestu. Sejmul jsem auto, mea cupla. O pár let později jsem byl v roli poškozeného já, nedal mi přednost poloslepý důchodce. Od té doby desítky let klídek. Ale klídek jen zdánlivý, protože šoférovat dnes je jeden velký stres. Po cestách se ve velkém motají geronti, kteří nevidí, neslyší a felčaři, kteří jim vystavili bumážku způsobilosti, patří za katr. A pak tu máme uživatele automobilů, kteří drží volant jako novicka přirození. A krom toho hážou řidičům kmeny pod nohy/kola města a správci silnic. Ve velkém rozjeli projekt „kurvení dopravy“, ovšem pod kamuflážním názvem „zklidňování dopravy“. Je to podobné jako kdyby dal někdo antraxu název „líbezníček“. Takže z komfortních čtyřproudovek vznikají dvouproudovky tím, že na ně nějaký retard plácne betonový zátaras a načmárá bílé lajny na asfalt. Pak to jsou genitálně umístěné ostrůvky a vrcholem mozkové lobotomoie jsou zpomalovací semafory. Kdyby někdo aspoň trochu zapojil selský rozum, dospěl by k tomu, že jejich efekt je přesně opačný. Zpomalovací semafor nic nezpomalí, pouze zvýší bezpečnostní riziko. Vezmeme to v bodech: 1) Rychlost porušují ti, co spěchají. A ti, co spěchají, okamžitě za semaforem dupnou na plyn, aby ztrátu dohnali. A dupnou na plyn ještě víc, protože na červené ztratili sekundy. 2) Semafor potrestá a uvězní i spořádané šoféry, kteří jeli za rychlíkem. Nezřídka se stane, že rychlík stihne projet, a uvězněni zůstanou jen ti nevinní. 3) Zpomalovací semafory vytvářejí „vláčky“. Zbrzdí dopravu a po zelené se rozjede kolona aut. Přesun takového „vláčku“ je sám o sobě bezpečnostním rizikem, a když takový vláček přijede k nejbližší křižovatce, šoféři na vedlejší si ani nevrznou (a také jim začnou téct nervy). 4) Pokud je u takového semaforu i přechod, chodci nabudou (mylného) dojmu, že nyní jsou v naprostém bezpečí a ztratí ostražitost, kterou měli před instalací semaforu... Každý rozumný dopravní stratég vám řekne, že bezpečná doprava je plynulá doprava. Její rozkouskování je horší než přerušovaná soulož. Ano, najdou se tací, kteří zpomalovacím semaforům aplaudují. Ale jde o jedince, jejichž mozková aktivita stačí pouze k tomu, aby od branky domu trefili do práce a zase zpět, a tam si uměli dalkáčem pustit Ordinaci v růžovce. Lidé, zodpovědní za instalaci těchto zvěrstev, pak tvrdí: „Oni si řidiči zvyknou“. Ovšemže, jak jinak. Člověk je tvor přizpůsobivý. Když mi vlak ujede nohu, také si po čase na pahýl zvyknu. Co jiného mi zbývá. Ale já nechci, aby mi vlaky amputovali nohy, ani aby někdo stavěl idiotské dopravní paskvily.

Temný osud Hollywoodu

(Rozbor filmu Terminátor: Temný osud. Obsahuje prozrazení zápletky.)
Zapomeňte na Johna Connora, budoucnost lidstva zachrání mladá hispánka. Tak nám uvědomělí soudruzi v Hollywoodu zmršili další filmovou klasiku. Vytáhli až z paty zelený chrchel a plivli po prvních dvou kultovních Terminátorech. V duchu nové doby propagují multikulti, uprchlictví, feminismus i otázku neujasněného pohlaví. Sorry, ale upravená vojanda z budoucnosti vypadá jako testosteronem nabušené východoněmecké atletky v 70. letech. V tomto textu ale nechci rozebírat neomarxistickou agitku. Chci rozebrat scénář, které je dementní a děravý jako cedník. Pro ty, kteří film ještě neviděli, následující text je plný spoilerů.
* Hned v úvodu je (kompletně počítačová, a přitom živě působící) scéna, ve které terminátor T-800 (Schwarzenegger) zabije mladého Johna Connora (krátce po událostech filmu Terminátor 2, dále jen T2). Je řečeno, že zabijákem je jeden z mnoha terminátorů, které z budoucnosti do minulosti vyslal Skynet (umělá inteligence) ještě předtím, než byl zničen. OK, jenže tady je první logická chyba. Model T-800 byl Skynetem naprogramován k zabití Sarah Connor v době, kdy John ještě nebyl na světě (film T1). Až o několik let později Skynet zabitím syna Johna pověřil jiný, nový model terminátora, T-1000 (Robert Patrick, film T2). V té době už byl model T-800 zastaralý, odboj v budoucnosti jednoho z nich chytil, přeprogramoval na hodného a vyslal do minulosti, aby Johna chránil (film T2, hacknutý hodný model T-800 se sebeobětoval v tavicí peci). Pokud tedy měl v tomto filmu Johna zabít nějaký terminátor, musel by to být logicky model T-1000, ne T-800.
* Děj tohoto filmu se odehrává v „nové budoucnosti“, kterou nastolil právě film T2. Tedy v době, kdy Sarah Connor společně s hodným T-800 zničili Skynet. Skynet už neexistuje, a to v žádné časové rovině. V nové časové lince ale vznikla jiná umělá inteligence Legion, která ovšem dělá stejné prasárny jako Skynet. Sarah to komentuje slovy „Zmrdi si nedají pokoj“. Fajn, v tomto filmu je řečeno, že Sarah po smrti Johna zatrpkla a život jí naplňuje lovení terminátorů. Ti jsou z budoucnosti do minulosti vysíláni stále. Sarah dostává tajemné SMS s přesným určením místa a času, kde bude další terminátor „v kouli“ přenesen časem. Sarah na tom místě počká a onoho terminátora zlikviduje. O tomto lovení se ve filmu jen mluví, neuvidíme to, ale opět to nedává smysl. Jsme v nové časové lince po zničení Skynetu, a tudíž už v budoucnosti modely T-800 ani T-1000 neexistují. Nová umělá inteligence Legion vyrábí úplně jiné modely terminátorů. V tomto filmu Rev-9. Je opakovaně řečeno, že tyto modely jsou prakticky nezničitelné. Nakonec se jeden model sice zlikvidovat podaří, ale celé partě hrdinů, ve které působí i starý T-800, to dá opravdu hodně práce a dva z party se přitom musí obětovat. A teď zpět k Sarah. Pokud se v posledních letech „baví tím“, že likviduje terminátory, pak to musí být modely řady Rev. A kdyby se takovému tato důchodkyně postavila tváří v tvář sama, namazal by si ji na chleba za dvě vteřiny.
* Ty SMS se souřadnicemi příchodu terminátorů hrají roli ve scéně na dálnici, kam Sarah přijde hispánce a mužatce Grace na pomoc. Grace se Sarah později ptá, jak věděla, kam má přijet pomoct, a Sarah to vysvětluje právě těmi SMS. Tyto zprávy posílá zestárlý model T-800 (Arnold), který splnil svůj úkol - zabil Johna, a pak už neměl nic na práci. Tak na Zemi zůstal, začal se živit jako dekoratér pokojů a časem se v něm hnulo svědomí (terminátoři mají svědomí, wow) a začal Sarah posílat zprávy s označením „Pro Johna“. Tento T-800 totiž s předstihem cítí, že dojde k narušení časoprostoru a ví, kde a kdy je přenesen časem nějaký terminátor (ty pak Sarah loví, jak bylo řečeno). OK, takže zpět ke scéně na dálnici, kde se zestárlá Sarah poprvé ve filmu objeví. Odkazuje se na SMS, ale tady je další chyba. V tomto filmu jsou časem přeneseny dva subjekty - Grace, která se v kouli objeví na kovovém mostu, a Rev-9, který se v kouli objeví ve dvoře činžovního domu. Na dálnici, kde se ozbrojená Sarah zjeví, se nikdo časem nepřemístil. Tam se ostatní účastníci dostali po předchozích eskapádách, bitkách a mnohakilometrové jízdě. Logicky by se tedy Sarah, lovkyně terminátorů, měla objevit u koulí, tedy na mostě nebo ve dvoře, ale ne na dálnici.

Na filmu pracovaly stovky lidí a překvapuje mě, že se nikdo nepozastavil nad logickými a jinými dírami. Pokud vznikne nějaké špatné filmové pokračování, praktikuju metodu „vytěsňování“. Prostě si vsugeruju, že takové dílo vůbec neexistuje. A tak pro mě filmy jako Krotitelé duchů nebo Nebezpečná rychlost mají jen jeden díl. A s tímto terminátořím počinem to bude stejně. Budu se tvářit jakoby nevznikl.

Do Ostravy teleportem

S oblibou říkám v žertu, že začnu cestovat do vzdálenějších světových destinací, až někdo vyrobí teleport. Mořit se desítky hodin v busech, letadlech, lodích, pche, nic pro mě, vždyť já nevystojím ani delší frontu v Kauflandu. Ten teleport by se mi ale hodil i v místních poměrech.
Musel jsem se počátkem prázdnin vypravit do prodejny hutního materiálu v Ostravě. Je to kousek, jenže ouha. Ostravu asi ovládli separatisté, vyhlásili nezávislost na Česku, strhli všechny mosty a rozbořili přístupové cesty. Jinak si to neumím vysvětlit.
Předem jsem věděl, že po dálnici se do OV nedostanu, neb se naše pár let stará a pekelně zfušovaná magistrála právě záplatuje. Volil jsem tak cestu od Rychvaldu, ale to jsem si nepomohl. Hrušovská křižovatka uzavřená, rozkopaná. Následující sjezd v Mexicu dopravou zkolaboval, neprůjezdný. Další přístupová cesta do centra kolem Bazalů na most Pionýrů. Ehm, rozkopaná, uzavřená. Nakonec jsem se protáhl až kolem slezské radnice a do centra jsem se dostal po Sýkorově mostě. Zdaleka ale nebylo vyhráno. Každá druhá křižovatka, budu se opakovat, rozkopaná, uzavřená.
Chápu, že prázdniny jsou ideální dobou něco rekonstruovat. Zaráží mě ale, že v Ostravě nefunguje žádný stratég či koordinátor, který by jednotlivé rekonstrukce časově sladil. Rozbít a uzavřít v jednu chvíli vše, to je známkou anarchie a diletantství.
Mám Ostravu celkem v malíku a dokážu kličkovat i bočními uličkami. K prodejně jsem se tak nakonec probojoval a koupil jsem, co jsem potřeboval. Co ale chudáci přespolní. Ti se do severomoravské metropole dostanou opravdu leda teleportem.

Budu prezidentem, mám díru

Ještě čtyři roky a jdu do toho, budu kandidovat na prezidenta. Věk na to mám, zkušenosti a kvalifikaci také. Po loňské zimě se na silnici před naším domem vydrolila v asfaltu díra. Fakt velká. Vlítla do ní pošťačka na babetě a schytala takovou ránu řidítky do brady, že přišla o dva zuby. Ještě větší tragédií mohl skončit případ maminky Evy M. Ta právě telefonovala s kamarádkou Petrou S., najela do výmolu kočárkem, z něhož po nárazu málem vypadl Honzík M. Štěstí, že byl přikšírovaný. V tu chvíli jsem věděl, že už nemůžu stát opodál. Napsal jsem na radnici ostrou prosbu a slavil jsem úspěch. S velkým zadostiučiněním jsem sledoval, když k osudnému místu multikárou přijel Jožo L. a Štefan Ž. S sebou měli pytel studené směsi, dvě lopaty a s dírou definitivně skoncovali. O úspěchu, o který jsem se velkou měrou zasloužil, večer mluvila celá hospoda a pokladník dobrovolných hasičů mě významně poplácal po rameni.
Věřím, že v prezidentské kampani získám i další cenné body. Mám v příjmení dva háčky, které při podepisování zručně nahrazuji srdíčky. Pravidelně vyvěšuji tibetské vlajky. V oknech nám zbyly úchytky na mávátka, a tak můžu vyvěsit rovnou dvě. Zapšklí odpůrci vyvěšování tuto aktivitu bagatelizují, ale já vím, jakou má vlaječka vyvěšená u nás na vesnici sílu. A pokud se přidají i sousedé z okolních vísek, může naše iniciativa zvrátit chod světových dějin. Mrzí mě jen, že jsem zmeškal letošní demonstraci studentstva za lepší klima, šéf mě neuvolnil z práce. Ale příští rok si vezmu dovolenou a určitě vyrazím ruku v ruce s Gretou Thunberg. Tyto akce totiž mají smysl a potvrdila to už ta premiérová. Když naší ulicí prošel průvod studentů, kteří dobré věci obětovali i psaní oblíbené písemky z matiky, hned jsem cítil, že se mnohem lépe dýchá. A nelze samozřejmě opomenout, že mám také v péči dva psy stejného pohlaví.
Je trochu na škodu, že před lety došlo k rozdělení Československa, protože hlasy bratrů Slováků by pro mě nyní měly velkou váhu. Ale myslím, že to přesto dokážu. Jak jsem zmínil úvodem, slavil jsem velký úspěch se svou dírou. A jsem si jist, že se díky své díře dostanu až na vrchol.