Karvinská apokalypsa

Až budete číst tyto řádky, zřejmě už nebudu mezi vámi. Jsem totiž z Karvinska a my to tady máme spočítané. Zbývají nám hodiny, maximálně dny. Virová apokalypsa nás kosí po tisících. Vy ostatní, proboha, zachraňte se, nejezděte do Slezska, je to tu příšerné. Kape tu jeden po druhém. Hrobníci nestíhají, jsou zcela vyčerpaní a trpí syndromem vyhoření. Ani kapacita krchovů už nestačí. Rozkládající se těla, která se válejí v příkopech i na náměstích, odvážejí nákladní tatrovky k opuštěným dolům a shazují je do vytěžených šachet. Nikdo neví, kdy přijde jeho chvíle. Zrovna ráno jsem šel v chemickém obleku do místního konzumu, který provizorně funguje v protiatomovém krytu, pro rohlíky a dvacet deka gothaje. Přede mnou stála ve frontě sousedka, důchodkyně Marie. Ještě se na mě stihla obořit, jak bylo jejím milým zvykem, abych nepředbíhal. „Syp dozadu,“ byla její poslední slova. Náhle jí upadla ruka, ve které držela síťovku. Doslova se vymkla z kloubu a upadla na zem. Vedle se pak skácela i Maruška. Pěna u úst, rozteklé oči, už se nedalo nic dělat. Tak jsem ji překročil a k salámu jsem si objednal ještě placatku rumu, abych nebožku zapil.
Protichemický úbor, který jsem ráno užil, není špatný, ale... Jistě si pamatujete, co nás, dříve narozené, učili ve škole. Že si při atomovém výbuchu máme lehnout nohami k epicentru a přikrýt se velkými novinami, ideálně Rudým právem. Prosím, nezlehčujete to, opravdu to funguje. Říkali to soudruzi z vlády, hlásili to v televizi, to zkrátka musí být pravda. Ovšem ještě mnohem účinnější je hit posledních měsíců - rouška. Ta jednorázová spolehlivě ochrání před cocotvidem-19, ušitá z poctivé pytloviny i před ebolou a dýmějovým morem (pozor, ten se k nám právě řítí z Mongolska) a ta z egyptské bavlny i před radioaktivním zářením a výbuchem supernovy.
Rouška je všemocná, přesto existují šílenci, kteří v její zázračnou moc nevěří a odmítají ji nosit. Když někoho takového uvidíte, neváhejte a okamžitě volejte nejbližší útvar policie, nebo ještě lépe protiteroristický oddíl. Nehraje roli, zda je to cizí člověk, váš přítel nebo člen rodiny. Nahlásit se musí. Jeho včasným nabonzováním zachráníte spoustu dalších životů.
No nic, už musím končit. Právě jsem viděl z okna, jak na sousedův barák spadl z oběžné dráhy jeden ze satelitů. To se tady teď děje běžně, družice se dostanou nad Karvinsko a stáhne je k zemi silná negativní energie. Letadla už nad Slezskem raději vůbec nelétají. Takže sbohem, přátelé. Budiž mi země lehká a nebesa milostivá...

Počasíčko

Počasíčko. Archivní televizní pořad, v němž lepé děvy odkládaly svršky, až nakonec „moderovaly“ jen v rouše Evině, byl jedinou „předpovědí počasí“, kterou jsem byl ochotný sledovat. Jinak absolutně nechápu tu posedlost meteorologií hraničící s náboženstvím. Z rosniček jsou celebrity a bulvár o nich píše na titulních stránkách, starší generace hltá rozhlasové a televizní předpovědi, mladší aplikace v mobilech. Jeden z mých nej přátel se také infikoval. Mnohokrát přišel na naše společné akce jinak ustrojen než já, protože se před odchodem díval do aplikace, zatímco já na oblohu. Přesto appky nezavrhl a dál na akcích oznamuje, že se nám nad hlavami aktuálně prohání hromy, blesky, trakaře, ačkoli se zrovna grilujeme ve slunečné výhni.
Chápu, že existují různá odvětví, která na počasí stojí a padají. Takže ty předpovědi potřebují, a kde je poptávka, tam je nabídka. Taky věřím, že existují sofistikované (a draze placené) systémy, které počasí jakž takž předpoví. Ale tak den dva dopředu. Dlouhodobé předpovědi jsou věštěním z křišťálové koule.
Samozvaní věrozvěstové nás po sněhuprosté zimě strašili, že nás čeká extrémně suchý rok. Ne že bych jim věřil, ale po zkušenostech z loňska, kdy bylo opravdu sucho a dokonce mi vyschla studna, jsem se připravil. Vytáhl jsem celou baterii objemných barelů a od jara jsem poctivě zachytával každou kapičku dešťové vody, abych měl v létě čím zalévat. Léto je tady... a realita? Barely už několik týdnů přetékají, moje zahrada připomíná bažiny z majorozemanovské epizody Bestie a krom standardního jezírka s rybičkami mám i několik nových, nezamýšlených. Půlmetrovou promočenou trávu nelze technikou požnout a kosu vytahovat nehodlám. A den co den svádím boj s invazí deštůmilných slimáků, kteří berou mou úrodu útokem.
Když už v létě televize vytahují z archivu ty své Chalupáře, Hospody a podobně, navrhuji, aby vytáhli i pořad Počasíčko. Alespoň by při něm frustrovaný zahrádkář přišel na jiné myšlenky.

Strach

Strach. Skvělý, vlastně ten nejlepší nástroj k ovládání lidí. Když se člověk bojí... o svůj život, zdraví, o své blízké... udělá prakticky cokoli. Staletí s touto metodou pracovala církev, která strašila věřící, že „je pánbů potrestá“ nebo „že skončí v pekle“. A díky tomu mohla bohabojný lid ovládat, využívat a zneužívat. Ostatně v oblastech, kde ještě má nějakou moc, tak činí dodnes (už jste viděli polský film Klér?). Nová doba si ale žádá nové strašáky, ideálně stejně neviditelné jako „Bůh“. Hm, co třeba takový vir, kterému přisoudíme vražedné schopnosti? A že je ve skutečnosti nemá? Nevadí, mediální masáž to napraví. A tak moudré hlavičky (rozhodně za tím nestojí žádní blbci) vzali nebo vyrobili jednu takovou mršku, vypustili ji do světa a udělali jí tu nejšpičkovější propagaci. Vylíčili ji jako ultranebezpečného zabijáka, přestože její smrtnost (procento úmrtí k počtu nakažených) je ve srovnání s ostatními viry marginální. Co na tom, že očití svědkové v Itálii či Španělsku žádné hromadné vymírání národů neviděli. V televizi to přece říkali, v novinách a na internetu psali, tak je to hotová věc. A světový lid se začal bát. A když přišly první zákazy, příkazy, omezení, bez remcání a dobrovolně se jim podvolil. A právě o to jde.

Už nějakou dobu je jasné, že za tímto obřím šméčkem někdo stojí a sleduje nějaké cíle. A nejsou to malé ryby. Protože se bavíme o celosvětové epidemii (ne viru, epidemii propagandy), je logické, že za nitky tahají nadnárodní organizace a jedinci, kteří nepotřebují sedět v prezidentských či premiérských křeslech, a přesto ovlivňují chod světa. Tito filutové sledují především ekonomické zájmy, ale vítaným bonusem je také omezení občanských svobod či šmírování lidí. Chytrá karanténa, eRouška... Kolik prosťáčků si v rámci „ochrany zdraví“ dobrovolně nainstaluje šmírovací appky? A to máme malou českou kotlinu, co teprve dokáže takový Bill Gates, který má v této globální habaďůře prsty.

Na „netopýřím projektu“ světových elit se samozřejmě svezou i další, třeba takové vlády. Předně si otestují, co všechno si mohou lajsnout a jak budou coronabojné ovečky poslouchat. Dokážete si představit, že by si stát dovolil uvěznit lidi doma, zavřel hospody apod., kdyby neměl v rukávu virového bubáka? Nebo povinné škrabošky ušité ze starých trenclí? Ty mají asi stejný efekt jako když si před souloží nasadím místo kondomu ustřižený prst z háčkované rukavice. Přesto je všichni nosí na ksichtech a ještě k tomu omílají stupidní mantru „Moje rouška chrání tebe... blablabla“. Při metodě hromadného manipulování s davem přitom stát nepotřebuje bezpečnostní a represivní složky. Ty suplují samy naivní ovečky. Opět se vrátím k církvím. Když dříve jedinec kašlal na víru a odmítal věřit plkům z kazatelny, stal se z něj vyvrhel. Ostatní ho zatratili, v lepším případě vypudili z vesnice, v horším jako kacíře či čarodějnici rovnou upálili. A zkuste dnes vyjít ven bez roušky. Ostatní vás bez milosti „ukamenují“ a nabonzují.

Tento příspěvek je o strachu. Bojí se celý svět a já se bojím také. Ale něčeho úplně jiného než ti ostatní. Bojím se, že jsme na prahu nové globální totality.

Jsi Čech, tak si toho važ!

Můžu mít k osobě Andreje Babiše stovky výhrad (a mám). Ale protože jsme ve válce (s mikroskopickým nepřítelem), máme obrovské štěstí, že nám šéfuje byznysmen s ostrými lokty, který řídí stát nekompromisně jako firmu. Neumím si představit, jak by to dopadlo, kdyby tomu velel nějaký profesůrek, který sice umí plamenně hovořit u pultíku, ale doma spálí vodu na čaj, ztratí se mezi regály v marketu a v praktickém životě je nepoužitelný. Vlastně si to umím představit, stačí se podívat na západ od našich hranic, jak situaci (ne)zvládají tamní politické karikatury.
Štve mě, že teď chodíme (vlastně nechodíme) městy duchů, která vypadají jako po zombie apokalypse? Že se bojíme o své zdraví a životy, nemůžeme do kina, na fotbal, do krámů (s malými výjimkami), do hospody? Že dýcháme přes masky jako Darth Vader? Jasně že štve, ovšem je to nezbytné. Ale vidím v tom všem i pozitiva. Tím nemyslím „pozitiva“ toho německého kripla, který v tamní veřejnoprávní telce (jejíž vedení je podobně zdegenerované jako naše) oslavuje vychcípání penzistů. Mám na mysli jiná pozitiva...
Evropa (když pominu drsnou jugoslávskou bratrovražednou řež) žije 75 let v míru. A když si člověk tak dlouho rochní v klídku a blahobytu, začne mu z toho šibat a vymýšlí dekadentní zhůvěřilosti. X různých pohlaví, hysterický feminismus, novořeč (newspeak, cenzurovaný jazyk, viz kniha George Orwella 1984), požadavky menšin nadřazené zájmům většiny atd. Lidstvo začalo degenerovat a už prostě potřebovalo nějakou facku. Tajně proto doufám, že se díky pandemii lidé vrátí aspoň trochu do reality a budou místo bejkárem řešit životně důležité, normální věci.
Ať už se mrcha SARS-CoV-2 vyvinula na hřbetu netopýra, nebo ji vykutil někdo v laboratoři, ještě jeden kladný bodík by si mohla připsat. Eurohujeři sice říkají, že hranice států jsou jen čáry na mapách, já ale tvrdím pravý opak. Hranice mají odnepaměti svůj význam a zastávám názor, že je vhodné je střežit. Alespoň tím, že bude na ofi přechodech někdo stát a kontrolovat. Ne buzerovat a šikanovat jako před 40 50 lety. Prostě ověřovat, kdo kam camrá a proč. Že jsme si z Evropy udělali průchoďák, je cestou do pekel.
Novodobí liberálové se snažili udělat z vlastenectví téměř zločin. Proto mám naději, že potvora korona přispěje k renesanci patriotismu, k hrdosti na vlastní národ, odkazy předků a k obnově funkce samostatných států. A že si nebudeme moct rok dva máčet hemeroidy ve slané vodě? No bože. Česko je krásné a lze tady desítky let strávit na dovčách a odhalovat parádní zákoutí naší domoviny.
Na závěr si proto vypůjčím úryvek z jedné písně Orlíku. Byl to sice band mírně kontroverzní, za tímto veršem si ale stojím: Jsi Čech, Čech, Čech, tak si toho važ!

Za volantem sedí vrah

Rád vařím a plotýnky na mém sporáku jsou celkem v cajku. Ovšem ty, které mají spolu s dalšími komponenty páteře zajistit, abychom nechodili shrbení jako opičáci, začaly stávkovat. Dvě z nich se vypravily na výlet, jedna skoro půl cenťáku doprava, druhá urazila stejnou trasu na druhou stranu. Jejich jarní skopičiny mě tak dostaly do špitálu, kam si chodím denně na hoďku až dvě lehnout a kde mi ládují do žil nějaký sajrajt proti bolesti. Má starostlivá přítelkyně si předem složení onoho sajrajtu vygooglila, aby zjistila, zda po něm budu moct řídit. Tento zodpovědný přístup ale dostal hned během mé první kúry pěkně na hubu.
Na těch pryčnách, kde každému vede do podpaží nějaký šlauch, jsem nejmladší. Hned vedle mě například ležel děda 85+. Stařeček, pokřivený, sešlý. Blbě chodil, jen se ploužil a trápí jej nespecifikované bolesti, kvůli kterým chodí na infuze. Kdybych ho viděl sedět někde na schodech s flašinetem, nedivil bych se a hodil bych mu do klobouku nějakou zlatku. Bylo by mi ho líto. Viděl jsem ale něco docela jiného. Sotva nám odpojili šlaušky a vyšli jsme z nemocnice, staroušek se dobelhal k prvnímu autu u vchodu. Nasoukal se za volant a stylem přískoků a kličkování ze strany na stranu vozovky vyrazil fabií k domovu.
Furt všude omílají, že největší paseku na silnicích dělají nezodpovědní mlaďoši. I pojišťovny jim napaří takovou taxu za pojistné, že z toho jde hlava šejdrem. Já si ale myslím pravý opak. Největší peklo v silničním provozu je potkat za volantem geronta. Dřív se jím říkalo „klobukoví“, bo měli všichni na palici nějakou hučku. Mnoho z nich blbě vidí, neslyší, jejich reflexy jsou na bodu mrazu a třes v rukou mají takový, že jím stačí nasypat do dlaní zrní, poslat je na pole a budou mít větší efektivitu než secí stroj.
Vždy nám vtloukali, že se máme ke starším chovat slušně a máme si jich vážit, vždyť nás vychovali, starali se o nás. OK, souhlasím. To ale v případě senilních a nezodpovědných gerontů za volanty neplatí. Vždyť auto je vnímáno i jako zbraň a tyto neřízené přestárlé střely jsou tudíž potencionálními vrahy.  

Kaprožraní

V Česku máme “skromných“ třináct svátků, kdy nemusíme do fachy, ale plat běží. Většina má reálný základ, třeba Nový rok, Svátek práce, Den vítězství nebo Den vzniku samostatného československého státu. Pak tu máme kontroverzní svátky, například Cyrila a Metoděje (5. červenec nemá s jejich životem nic společného, jde o náhodně vybrané datum) nebo 17. listopad, který si ti moudřejší spojují s tragickým rokem 1939, nikoli se zinscenovanou klauniádou roku 1989. No a pak tu máme svátky, které jsou doslova vycucané z prstu, to jsou ty „křesťanské“. Ty jsou v největším hitu, byť jsou založené na víceméně smyšlených báchorkách. Zrovna tu máme jeden z nich, připomínku narození Ježíše Krista. Ano, připouštím, že Ježíš Nazaretský skutečně existoval, tedy se i narodil. Sice ne v roce 0 (narodil se +- 8 let kolem roku 0), ne v prosinci (narodil se v létě) a ne bezpohlavním stykem (Marušku prostě někdo zbouchnul a ona to Pepikovi nepřiznala). Ale jo, narodil se, existoval. Ale rozhodně to nebyl syn Boží. Byl to jen aktivista, kazatel a rebel, kterého (jako stovky dalších) za jeho „kacířské“ plky potrestali (přibili ke kříži). Toť vše. Zkazky o jeho nadlidských skutcích, ha ha, se zrodily až desítky let po jeho smrti. Tyto báchorky pak následovníci opisovali, upravovali, redigovali, vyřazovali, co se v dané době nehodilo, přidávali, co bylo v dané době žádoucí. Jistě, můžu nad tím mávnout rukou jako nad nějakou lidovou tvořivostí a bujnou fantazií. Ale přesto mě fascinuje, kolik lidí (milionů) tato bajka oslovila, a to do té míry, že si ji všichni dodnes připomínáme (a je státním svátkem). Tedy ne všichni, já ne, já se jen potutelně usmívám pod vousy. Stejně jako se usmívám o Velikonocích (píši s velkým V, neb je to pravopisně správně, ale jinak je to cypovina), protože Jezusek samozřejmě z mrtvých nevstal, nikdo nevstane, akorát jeho ostatky nohsledi odsmýkali z jeskyně a někde zakopali. Šlus. Ale zpět k „Vánocům“. Někteří našinci se pohoršují, že „českého Ježíška“ s příchodem kapitalismu vytlačuje Santa. A já se ptám - a není to fuk? Ježíšek, Santa Claus, Děduška Maroz, dyk to jsou všechno pohádkové bytosti. A kapr, stromeček, bramborový salát, vaječný likér, to všechno vzniklo až v průběhu staletí (většinou v novověku) různým „tuněním“.
Z předešlých řádků by se mohlo zdát, že nemám Vánoce rád. A tyto dedukce jsou správné, nemám. Nemám rád „křesťanské“ Vánoce, protože je to pouhopouhá agitka, a nemám rád ani ty konzumní, protože brát obchody útokem, jako by se blížila třetí světová, je taky zvrácené. Ale jsem jen člověk, takže já si tu rybu se salátem a vaječňák dám taky. Navíc nemusím do fachy a plat běží. Tak šťastné a veselé :)

Zpomalovací semafor - cesta do pekel

Za 33 let šoférování jsem zažil dvě bouračky. Ve dvaceti jsem si vezl slečnu na chatu a na křižovatce jsem jí civěl do výstřihu místo na cestu. Sejmul jsem auto, mea cupla. O pár let později jsem byl v roli poškozeného já, nedal mi přednost poloslepý důchodce. Od té doby desítky let klídek. Ale klídek jen zdánlivý, protože šoférovat dnes je jeden velký stres. Po cestách se ve velkém motají geronti, kteří nevidí, neslyší a felčaři, kteří jim vystavili bumážku způsobilosti, patří za katr. A pak tu máme uživatele automobilů, kteří drží volant jako novicka přirození. A krom toho hážou řidičům kmeny pod nohy/kola města a správci silnic. Ve velkém rozjeli projekt „kurvení dopravy“, ovšem pod kamuflážním názvem „zklidňování dopravy“. Je to podobné jako kdyby dal někdo antraxu název „líbezníček“. Takže z komfortních čtyřproudovek vznikají dvouproudovky tím, že na ně nějaký retard plácne betonový zátaras a načmárá bílé lajny na asfalt. Pak to jsou genitálně umístěné ostrůvky a vrcholem mozkové lobotomoie jsou zpomalovací semafory. Kdyby někdo aspoň trochu zapojil selský rozum, dospěl by k tomu, že jejich efekt je přesně opačný. Zpomalovací semafor nic nezpomalí, pouze zvýší bezpečnostní riziko. Vezmeme to v bodech: 1) Rychlost porušují ti, co spěchají. A ti, co spěchají, okamžitě za semaforem dupnou na plyn, aby ztrátu dohnali. A dupnou na plyn ještě víc, protože na červené ztratili sekundy. 2) Semafor potrestá a uvězní i spořádané šoféry, kteří jeli za rychlíkem. Nezřídka se stane, že rychlík stihne projet, a uvězněni zůstanou jen ti nevinní. 3) Zpomalovací semafory vytvářejí „vláčky“. Zbrzdí dopravu a po zelené se rozjede kolona aut. Přesun takového „vláčku“ je sám o sobě bezpečnostním rizikem, a když takový vláček přijede k nejbližší křižovatce, šoféři na vedlejší si ani nevrznou (a také jim začnou téct nervy). 4) Pokud je u takového semaforu i přechod, chodci nabudou (mylného) dojmu, že nyní jsou v naprostém bezpečí a ztratí ostražitost, kterou měli před instalací semaforu... Každý rozumný dopravní stratég vám řekne, že bezpečná doprava je plynulá doprava. Její rozkouskování je horší než přerušovaná soulož. Ano, najdou se tací, kteří zpomalovacím semaforům aplaudují. Ale jde o jedince, jejichž mozková aktivita stačí pouze k tomu, aby od branky domu trefili do práce a zase zpět, a tam si uměli dalkáčem pustit Ordinaci v růžovce. Lidé, zodpovědní za instalaci těchto zvěrstev, pak tvrdí: „Oni si řidiči zvyknou“. Ovšemže, jak jinak. Člověk je tvor přizpůsobivý. Když mi vlak ujede nohu, také si po čase na pahýl zvyknu. Co jiného mi zbývá. Ale já nechci, aby mi vlaky amputovali nohy, ani aby někdo stavěl idiotské dopravní paskvily.