Inženýr Králík a králičí diplomka

„Jsem inženýr Králík.“ Přestože po této větě schytal Abrhám takovou bamberskou, že chytil duhou o futra, mělo tehdy jeho představení váhu a důstojnost. Tehdy ano. Ale dnes...? Když je něčeho příliš, ztrácí to svou cenu...
Za posledních 20 let se počet graduovaných Čechů téměř ztrojnásobil, aniž by se ovšem jakkoli zvedla vzdělanost či intelektuální úroveň společnosti. Částečně se na těchto číslech podílí omladina, která už nechce brát do teplejch a její filozofií je, že se životem prokliká jedním prstem. Olbřími je ale číslo těch, kteří jdou na vejšku na stará kolena. A právě těm se chci dnes věnovat.
Akademický titul už dávno není vědeckou hodností. Na bádání a studium jako takové většina kašle, jde pouze o tu zkratku před jménem. Možností, jak k ní přijít, je přehršel. Někdo si „vzdělání“ koupí sakumprásk (kdo si myslí, že Plzeň byla výjimkou, je naiva), někdo třeba jen diplomku. Zkrátka nepřijdou ani ti nemovití či bez konexí. Nabídka „ke studentům přívětivých“ univerzit je obrovská a škála obskurních paoborů, jejichž absolventi plodí plagiáty králičích diplomek, ještě větší. Co ale starší dorostenky a dorostence k pořizování titulů vede? Důvody jsou ve zkratce čtyři:
1) Člověk chtěl studovat v mládí, ale okolnosti (rodina, práce...) mu to nedovolily. Těchto lidí si velmi vážím. Jejich motivace je šlechetná, a proto také v pozdějším věku studují poctivě. Ale je jich minimum.
2) Člověk byl k vejšce donucen. Prostě děláte roky svou práci a najednou bác, nějaký chytrolín nahoře rozhodne, že je pro tenhle džob nutné to a to vzdělání. A tak zástupy policajtů, sestřiček, úředníků berou univerzity útokem. Lhostejno jaké školy, lhostejno jaké obory. Jde jen o ten diplom. S těmito lidmi svým způsobem soucítím, dohnaly je k tomu okolnosti.
3) Člověk diplom nutně nepotřebuje, ale když ho bude mít, zvýší se mu částka na výplatní pásce, nebo má šanci postoupit výš ve firemní hierarchii. Prachy nesmrdí, takže tyhle lidičky přímo neodsuzuju. Ale že bych s nimi sympatizoval, to taky ne.
4) Člověk si zkratku před jméno pořizuje, aby se jí mohl pyšnit. Tak tohle je kategorie (a není malá) morálních ubožáků, kterými otevřeně pohrdám.
Odnepaměti platilo a dnes platí ještě více, že skutečně inteligentní lidé, kapacity svých oborů, tituly nevystavují na odiv a nelpí na nich. Za ně mluví jejich postoje, práce, výsledky. Naopak na zkratce před či za jménem bazírují nicky, které mají prázdné makovice a nic v životě nedokázaly. Jde o jeden z příznaků Dunning-Krugerova efektu. Ten popisuje, že lidí vzdělaní a schopní jsou většinou skromní a pohlížejí na svou osobu střízlivě, někdy se i podceňují. Naopak neschopné nuly mají vyšponované ego a chodí s frňákem nahoru.
Většinu profesního života dělám v médiích, v nichž se tituly (až na malé výjimky) neužívají. A stejně to mám i v osobním životě. Podstatné pro mě je, co má kdo v hlavě, ne před jménem na vizitce. Za Dunning-Krugerův efekt jsem ale vlastně rád. Díky němu totiž vždy okamžitě vím, s kým mám tu čest. Jestli s jedincem inteligentním, nebo s ješitným blbem.

Dáš mi (to písemně)?

Čau, kočko, štrejchnem si? Fajn, tak nadiktuj tadyhle panu notáři datum narození, bydliště, rodné číslo, telefon, e-mail, datovou schránku, velikost podprdy a oblíbené a naopak nepodporované polohy... Jsem rád, že už mi není dvacet a nemusím moc řešit novoty. Jste někde na tancovačce, pohledem se střetnete se ženou opačného pohlaví, přeskočí jiskra, houští je opodál, jenže ejhle, nemáte s sebou tiskopis a právního zástupce. K tomu to totiž směřuje, protože svět se v koňskou zadel obrací. Sluníčkářské Švédsko zavedlo před časem zákon o sexuálním souhlasu. Tedy že žena (možná i muž, nestudoval jsem detailně) musí předem výslovně s koitem souhlasit. Údajně postačí souhlas ústní (tedy orální), ale lepší je vzhledem k možným pozdějším rozporům písemná smlouva »o dílo«. No a nyní tutéž legislativní krávovinu připravuje Španělsko s odkazem na loňské hromadné znásilnění dívky během slavností v Pamploně.
Aby bylo jasno, znásilnění považuju za jeden z nejohavnějších zločinů. Když jsem před 30 lety absolvoval krátkou profesní epizodu u policie, mým největším počinem, na který jsem dodnes hrdý, bylo, že jsem jednu dívku před znásilněním zachránil. Když z ní v noci na louce rval šaty ožralý chlívák, použil jsem donucovací prostředek, který, pravda, neměl oporu v zákoně. Kopl jsem ho botou do ksichtu. Slečnu jsme pak z jeho spárů s kolegy vyrvali a prasáka, který měl v klopě placku „Verejnosť proti násiliu“ (to jsou paradoxy), odvezli v klepetech do cely. Ale zpět k tématu, znásilnění je odporné. Ale Španělé, místo aby polapené zvrhlíky vykastrovali nebo pověsili za pinďoury na náměstí, raději zakážou všem v celé zemi sexovat. No, dovolí, ale jen s výslovným souhlasem. Vše samozřejmě v zájmu všeobecného blaha. A s tím už mě tihle novodobí dobroserové pěkně sejří. Místo exemplárního trestu pro usvědčené pachatele znechutí život všem ostatním. Je to jako když se na rovné cestě padesát let nic nestane, pak ze škarpy vyleze opilec, kolemjedoucí auto mu načechrá fasádu, a co se vzápětí začne dít? Na silnici začnou dobroserové iniciativně budovat retardéry, ostrůvky, semafory, radary a otráví tím jízdu všem spořádaným šoférům. Wow, fakt jsem rád, že mi je, kolik mi je, bo podobné zhůvěřilosti dříve či později dorazí i k nám. A chodit na rande s notářem a kulatým razítkem by mě nebavilo.

Strážmistr Cruchot střílí gól

Když hraje Baník se Spartou, je mi to šumák. Akorát vím, že v tu dobu není záhodno jezdit do Ostravy, bo tam hrozí dopravní kolaps, nebo že odněkud z davu přiletí pěst. Stejně tak je mi fuk, když hraje Real, Barcelona, Bayern, Juventus, Manchester apod. Čutaná (sport obecně) mě prostě nebere a typickou českou chlapskou kulturu - jedna ruka v teplácích, ve druhé lahváč, zrak upřený k zelenému pažitu na obrazovce - nepěstuju. Ale jak už to bývá, existují výjimky z pravidla. A v mém případě je tou úchylkou fotbalové mistrovství světa. Co čtyři roky se ze mě na měsíc stane zapálený fanda kopané. Fascinuje mě na tom ta pestrost a konfrontace různých národů a stylů. Malí, ale snaživí Asiaté se můžou na jednom hřišti střetnout se sprintery z Afriky nebo s jihoamerickými fotbalovými žongléry, kteří dokáží s míčem opravdová kouzla. Záměrně jsem nezmínil evropské týmy, protože pro ně už nic z toho neplatí. Vinou koloniální minulosti a otevřené vítačské náruči se z nich jedinečný národní duch vytratil. A tak v barvách většiny evropských týmů nastupovala multikulti směska. Jen v semifinále mezi Francií a Belgií bylo na soupisce včetně laviček dvaadvacet hráčů, kteří mohli vzhledem k místu narození a dvojímu občanství reprezentovat mančafty africké, většinou Kongo. Dvaadvacet, to jsou dva kompletní celky! Nejsem žádný sportovní rasista, na minulých mistrovstvích jsem fandíval třeba Kamerunu, Nigérii nebo Pobřeží slonoviny. A nyní bych klidně držel pěsti i tomu Kongu. Ale ne konžské filiálce v dresech s galským kohoutem.

K Francii jsem měl vždy vřelý vztah, náš rod odtamtud údajně pochází. Ale tentokrát jsem nároďáku, který před úvodním výkopem zpívá Marseillaisu, fandit nemohl. Když hraje tahle parta, chci aby komentátor hlásil Platini, Papin, Giresse... a pro mě za mě třeba Ludovic Cruchot. Ale rozhodně ne Umtiti, Sidibé, Pogba, N´Zonzi nebo Mbappé. Takže ať se na mě nikdo nezlobí, ale Francie jako taková letos mistrovství v žádném případě nevyhrála.