Šťastné a veselé Saturnálie

Máme tu Vánoce, cukroví, kapra, stromeček. Ale taky nákupní šílenství či obžerství pod jehličím. Kdekdo se pak pohoršuje, že jsou současné Vánoce spíše svátky konzumu a na tradice se zapomíná. Vážně? A na které konkrétně? Pokud vám vytanou na mysl ty křesťanské, tak s těmi nemají svátky v tomto ročním období nic společného. A s Ježíškem už vůbec ne. Kacířský názor? Tak to vezměme od začátku.
Na dotaz, co že si v tuto dobu připomínáme, ze sebe i neznaboh vysouká, že narození Ježíška, Ježíše Krista, Ježíše Nazaretského a tak dále. Nuže nahlédněme do historie... Tento budoucí potulný kazatel přišel na svět kolem roku nula, plus mínus deset let (spíše mínus), historikové se ještě nedohodli. Přesný rok neznáme, jenže my, světe, div se, neznáme ani měsíc, natož den. Datum 25. prosince kdysi křesťané střelili od pasu. No, až tak mirnix tirnix to nebylo, oni si to datum „půjčili“, ale o tom za moment.
To, že neznáme datum narození Ježíše, oficiálně přiznává, držte si klobouky, i církev. A že by to vědět chtěla, to mi věřte. Však také její hlavy pomazané bádaly a bádaly, ale žádného data v análech se nedopídily. Není divu. Když se svobodné matce narodí capart někde v chýši (Lukáš) či jeskyni (Matouš - ano, na Ježíškovo narození mysleli v knize knih jen dva apoštolové a každý uvádí jinou porodnici... a rozhodně to nebylo v jesličkách, to je novodobá báchorka), koho by to tehdy zajímalo. Zájem o osobu onoho děcka rostl až v pozdějších letech. Představte si, že by se v roce nula někde na seně narodil Kája Gottů, Bůh jiného druhu. Dokud by neotevřel ústa a nevyletělo mu z nich hejno zlatých slavíků, taky by jeho datum narození nikdo netesal do kamene.
Ježíškův rodný list neexistuje, a tak se nejeden Indiana Jones v kutně snažil nalézt aspoň indicie, vodítka. Třeba Lukáš píše (v Bibli, ne ve scénáři Kamaráda do deště), že když přišel Ježíš na svět, motali se opodál bačové na pastvině. To už samo o sobě vylučuje prosinec a vlastně celou zimu. Badatelé se proto veskrze přiklánějí k jaru, nečastěji zmiňují březen a duben. Tak kde se, proboha, vzal ten 25. prosinec? Nuže s tím přišel jako první (aspoň se mu prvenství připisuje) jistý Hippolyt, první vzdoropapež, na počátku 3. století (pěkně dlouho po Kristu). A proč se on i křesťané k tomuto datu upnuli a „zavedli“ do té doby neexistující Vánoce? Nezavedli, jen si je přivlastnili. V tomto období se lidé veselili a obdarovávali celá staletí. Akorát tomu neříkali Vánoce (a netýkaly se Ježíška), nýbrž Saturnálie, k poctě boha Saturna, a juchali při nich pohané. Křesťané, jak známo, s pohany rázně skoncovali. To vžité prosincové datum se jim ovšem líbilo. Ale aby to nebyl jen bohapustý mejdan, rozhodli se mu dát duchovní rozměr. A tak z kvetoucího jara přesunuli narození Ježíška na prosinec a nechali ho, chudáčka, na seně mrznout.
Od chvíle, kdy si křesťané vymysleli Vánoce, uplynulo osmnáct set let. To už lze nazvat tradicí, uznávám. Ovšem tento obyčej nemá žádný reálný zaklad, je vycucaný z prstu a na jeho počátku bylo plagiátorství a retuše v rodných listech. Když tedy dnešní Vánoce pojímáme konzumně, jucháme a popíjíme vaječňák, v zásadě to nic špatného není. Staří Římané či Řekové to v této době dělali také. Všem tedy přeji šťastné a veselé Saturnálie.

Karakter bez medailí

28. říjen 2016 ve zkratce: Americký velvyslanec Shapiro hraje s prezidentskou kanceláří na schovku ve Vladislavském sále a ministr Herman je na prášky, protože slíbil kanadskému strýčkovi krom mešního vína a hostií ještě jeden suvenýr a ono to neklaplo. A toho času se v Bohumíně účastní kladení kytic vetchá stařenka a prohlásí: „Co je to za šaškárnu s tím Bradym?“ Tou vetchou stařenkou je 87letá Brigita (Gita) Bakovská a jí věnuji dnešních pár (trochu vážnějších) řádků.

Gita coby Židovka skončila ve svých třinácti letech v Terezíně a o rok později v Osvětimi. Jen o vlásek unikla plynové komoře, ale viděla, jak v ní končili její blízcí. Dvakrát absolvovala selekci doktora Mengeleho - práce schopen/na pokusy/do plynu. V této ruské ruletě o bytí a nebytí koukala Mengelemu do očí. Dodnes říká, že to byl modrooký fešák, akorát měl o bestiální kolečko víc.

Při jednom transportu k nuceným pracím zavalil tramvaj s mukly bombou zasažený barák. Pro mnohé to byla cesta poslední, Gita vyvázla „jen“ se třemi zlomenými žebry a rozbitou hlavou. A nakonec přežila i pochod smrti do Bergen Belsenu, při kterém platila nemilosrdná pravidla - když se zastavíš, vypadáváš se hry.

Když po osvobození skončila zubožená 16letá holka, vážící jen dvacet kilo, ve špitále, doktoři jen mávli rukou. Už prý není co zachraňovat. Jenže Gita řekla „ne“! Se slovy „Když jsem přežila lágr, tady vám nechcípnu!“ utekla z nemocnice, respektive se z posledních sil vyplazila, a učinila celoživotní rozhodnutí. To, že přežila, mělo podle ní svůj důvod a ona se rozhodla život nepromarnit a být užitečnou. Začala studovat medicínu, udělala si státnice z angličtiny, pracovala v laboratoři, podílela se na zahraničním zdravotním výzkumu, chodila o holocaustu přednášet školákům, prostě makala. A za život toho udělala více než 999 lidí z tisíce.
Nechci znovu oživovat nedůstojnou kauzu pánbíčkáře v ministerském křesle a vlezdoprdelků z řad „anitzemanovců“, kteří se na ní přiživili.  Ani se nechci otírat o Jiřího Bradyho, který za války také zažil své. Ovšem paní Gita, na rozdíl od něj, po válce neopustila vlast, nerozjela výhodný instalatérský byznys a nebyla za vodou (obrazně ani geograficky). A především, nikdy neprahla po medailích, které úlisní populisté věšeli nebohému panu Bradymu na krk po kilech.
Gita Bakovská se při kladení kytic zmínila, že sepsala své paměti a kola se dala do pohybu. S přispěním města (i já se na tom drobátko podílel) byla v rekordně krátkém čase kniha na světě a 14. prosince proběhl její křest. Na něm sice bylo pár lokálních pisálků, ale určitě to nezíská takovou publicitu jako zmíněná říjnová kauza. A je to vlastně i dobře, protože paní Gita o světskou slávu nestojí. Jen si přeje, aby se z jejího životního příběhu poučila současná (i budoucí) generace a aby už se válečná zvěrstva neopakovala. A tomu já říkám karakter.

Vaječňák a kurvítka

Když si člověk v prehistorických dobách koupil nějaký spotřebič, pochovali ho s ním. Nové pračky, ledničky, luxy se pořizovaly jen tehdy, když byly ty původní už hodně retro a chtěli jsme novým kouskem nakrknout sousedy. Ale to je všechno pryč. Dnešní spotřebiče se střídají častěji než nocležnice v Jágrově pelesti. Musí se měnit, protože mají předem danou dobu expirace. Výrobcům se nehodí do krámu, abyste pobíhali po bytě s vysavačem po prabábě. Aby se to nestalo, koumáci ve vývojových odděleních vymysleli kouzelnou součástku - samodestrukční prvek, lidově kazítko nebo trefněji kurvítko. Má jedinou funkci. Přežít o pár dnů záruční dobu a chcípnout. Všichni výrobci se samozřejmě dušují, že žádné takové součástky neexistují a jde o konspirační teorii. Pak je ale záhadou, proč ve Francii přijali zákon zakazující instalovat do výrobků kurvítka. Pokud jsou vymyšlená, byl by to stejný nesmysl jako kdyby v mekáči vylepili na dveře ceduli - zákaz vstupu yettiům s čupakabrou bez náhubku.

Blíží se Vánoce, bude třeba vyrábět vaječný koňak. Paráda. Nakoupil jsem rum, salko a bác, pokazil se mi kuchyňský robot. Přesněji mixér, ještě přesněji hřídel s čepelemi. Zkrátka pidisoučástka, ideální kurvítko. Zprvu mě to namíchlo, ale koukl jsem do záručáku a jupí, ještě to můžu reklamovat. Celý robot se všemi doplňky, mísami, hnětači a všemožnými bebechy je naprosto v pořádku. Stačí jen vyměnit hřídelku, která je navíc kvůli snazšímu mytí mixéru vyndavací. Prostě prohodit kus za kus, zabere to asi 20 vteřin. Pohoda, řekl jsem si, a odvezl mixér do prodejny. A čekám týden, dva, tři, měsíc. A pak mi přijde mejl: „Je nám líto, závada byla vyhodnocena jako neopravitelná.“ Cože, to si dělají kozy? Už nějaký pátek vím, že se v dnešní době přístroje neopravují, nikdo to neumí a nevyplatí se to. Ovšem výrobci pokročili o další level, už se neobtěžují ani vyměňovat. Stroze mi napsali, že mám přivézt celý robot, kromě blbé hřídelky naprosto funkční, a oni mi vrátí peníze. Model, byť byl loňský, se už totiž nevyrábí. Takže frajeři sešrotují téměř nový spotřebič a donutí mě, abych si koupil úplně jiný. A to jsem měl štígro, kurvítko tentokrát chcíplo v záruce. O nějaký pátek později bych se šel klouzat a vaječnák vyráběl kvedlačkou. Tak jsem si zakurvítkoval, koupil si jiný robot a budu doufat, že zvládne umixovat likér i příští Vánoce.

Hlasující vyřkli ortel

Další hejno slavíků vylétlo z hnízda a způsobilo větší humbuk než invaze špačků na třešních. Ač mám muziku rád, na vyhlašování podobných anket se nedívám. Jednak mají einkesselbuntesovský ráz a ke všemu se tam řeší všechno možné, jen ne muzika. Na minulé andělíčkářské akci exhibovala pražská ČKD (Čmoudomilci Koller & Dusilová), tentokrát zase jiná Band(g)a. Nyní se aktivisté mohli pominout z toho, že si stříbrné pěvce odnesl hned ve dvou kategoriích nemainstreamový Ortel, jehož texty jsou údajně rasistické, xenofobní, muslimofobní a kdoví co ještě.

Tak zaprvé, v našem trestním zákoně je paragraf (§ 403) Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. To znamená, že když si z vejletu v Asii přivezete cetku se svastikou, tamním náboženským symbolem, hned vás na letišti čapnou za flígr a vlečou do Bartolomějské k podání vysvětlení. Nebo když při venčení zařvete na tmavého buldočka „K noze, černá tlamo!“, máte na krku malér. Pokud ale vím, v Karlínském divadle žádní tajní se specializací na extremismus nešpiclovali a členy kapely s klepety na rukou neodvlekli. Jejich produkce je tedy legální.

Zadruhé, kdo první vyskočil jako čertík z krabičky a cítil se pobouřen? Osoba, která do písmene naplnila rčení „zloděj křičí chyťte zloděje“. Texty tohoto snědého rádoby muzikanta jsou totiž tak vulgární, urážlivé a veskrze nechutné, že by měl figurovat v seznamu registrovaných deviantů.

Zatřetí, neslyšel jsem jediný song Ortelu, ale četl jsem jejich texty. A musím uznat, že na rozdíl od ostatních kapel, které se spokojí se slaboduchými rýmovačkami „Láska, k srdci páska“, tahle plzeňská parta alespoň vyjadřuje nějaký názor. A co sluníčkáře žere ze všeho nejvíce, názor, se kterým se ztotožňuje drtivá většina spořádaných občanů. Takže v této uměle nafouklé kauze nejde ani tak o to, že na Ortel pogují holé lebky. Ale že se těší obrovské popularitě, tedy naprosto opačné než jakou má skvadra s dřevěným kolem ve znaku. Ta je oblíbená asi jako vepřo knedlo ve vegetariánské kantýně.

Celý slavičí humbuk má proto ryze anarchistické rysy. Skupina jednotlivců se odmítá smířit s volbou většiny, volbou lidu. Je to podobné jako když 28. října napochodovala jistá horda na Staromák. Jedinci nesli podobiznu Zemana a nápisem „Ten Pit-Chus“ [čti: ten pičus], což vzhledem k oslavám nejvýznamnějšího českého svátku vypovídá leda o tom, že „tím pičusem“ je autor plakátu. Další se oháněli transparenty „Zeman není mým prezidentem“. Omyl, mládenci. Pokud máte v kapse českou občanku, tak vaším prezidentem bude, i kdybyste si pod frňák vytetovali Havlův či Schwarzenbergův knír. Tak totiž funguje demokracie i demokratické soutěže. Vítězí ten, kdo má více hlasů, vítězí rozhodnutí většiny. A proto je i Ortel stříbrným slavíkem, rozhodli o tom hlasující. Dojde-li v civilizované společnosti na duel jakéhokoli druhu, měl by ten pokořený uznat svou porážku a pogratulovat vítězi. Naučte se to také.

Konec ropáků ve Slezsku?

Co mě sejří? Síra. A taky oxid dusičitý, uhelnatý, prachové částice, zkrátka zasviněné ovzduší. Na podzim, ve smogovém kvartále, si v naší vísce podávají ruce televizní štáby. Máme prý ve vzduchu největší sajrajt z celého Česka. Okolní vesnice a města jsou na tom nemlich stejně, ale hydrometeorologové jim tam neprdli měřicí stanice, takže televizáci jezdí referovat o nás.

Vědci zjistili, že už zapracovala evoluce a přidala nám jakýsi ropácký gen. Když si lehneme k výfuku trabanta a dáme si pár šluků, je nám prima, zatímco na vejletě do Beskyd či Jeseníků nám chce pajšl vyskočit z hrudníku. Ale i tak s námi zbytek republiky soucítí. Například nějaký úředník z Prahy, patrně přiotrávený exhalacemi z magistrály, přišel s tím, že nově musí mít všichni domkaři glejt o revizi kotlů na tuhá paliva. Premiérově do konce roku a štempl se musí co dva roky obnovovat. Prý je to v zájmu životního prostředí. Osobně si myslím, že je to jen další desátek, který musí lidé platit, protože revize není grátis, ale budiž. Protentokrát budu dělat, že věřím té verzi o ekologii. Zaplatím si tedy revizi, nebo ještě jinak... vyřídím si kotlíkovou dotaci a pořídím si nějaký super hyper eko kotlík. Jasně, asi budu musel kvůli žádosti kempovat ve frontě před hejtmanstvím, jako fanoušci Star Treku před premiérou nového filmu, a něco vycáluju z vlastní kapsy, neb stát neproplácí vše, ale budu ekologicky smýšlejícím domkařem. A soused to udělá také. A pak další a další, celá dědina. Ze všech komínů ve vsi se budou linout eko čmoudíky jako prdy batolete. Zmizí pak náš ropacký gen? Stěží. Vedle našich vísek totiž stojí jedna fabrika vedle druhé. Skoro všechny sice podepsaly ekologické memorandum... prostě nepostižitelný cár papíru, že se budou chovat ohleduplně k životnímu prostředí, bla, bla, bla..., ale realita je trochu jiná. Za denního světla, pravda, komíny jen tak zlehka odfukují jako vodník z dýmky u rybníka. Ale jakmile se sešeří, hoši otevřou stavidla a už to jede. A to není vše. Žijeme v příhraničí, osobně koukám polským sousedům do špajzu, a u nich mají eko normy drobátko vágnější. Laicky řečeno na čistý vzduch z vysoka kálí. Takže když si Juzek za Olzou zřídí doma krematorium, nikdo mu neřekne ani popel. Tedy krom pozůstalých, až si přijdou pro urnu. U našich severních sousedů lze zkrátka narvat do kotlů prakticky cokoli a nikdo s tím nemá problém.

Paradoxní je, že jsou oba státy v té evropské partě. A zatímco ouřadové v Bruselu řeší, co je a není rumem nebo pomazánkovým máslem, jako kdyby se někdo jedním či druhým otrávil, na to, čím se Evropan otrávit může, hážou bobek. Takže já si po všech úředních martýriích, vynaložených nákladech a pořízení super hyper eko kotlíku stejně nebudu moct pověsit na prádelní šňůru vyprané prostěradlo, protože bych z něj za pár hodin sundával khaki celtu.

Baron ze sociálně-kulturně vyloučeného prostředí

Píšu si tak článek o 71leté paní. Viděl to kolega a upozornil mě, že bych neměl používat výraz stará paní, ale starší paní. Prý aby se jí to nedotklo. Aha. Takže sedmdesátnice jsou starší paní, šedesátnice paní, padesátnice mladší paní a čtyřicátnice puberťačky. Poslal jsem spolupracovníka, padesátiletého teenagera, k šípku, protože nazývám věci pravými jmény. Přehnaná ohleduplnost nás totiž dostane do průšvihu (spíše už dostala). Začíná to nevinnými hrátky se slovíčky a končí to tím, že vás přivezou na operační sál, se skalpelem k vám nakráčí doktorka s pytlem na hlavě s vystřiženým průzorem a vy jí nesmíte říct, že je to nehygienické, nepředpisové a ujeté, protože byste se jí dotkli.

Novodobý mor korektnosti začíná právě slovíčkařením. Třeba ryze české slůvko „důchodce“. Už se prakticky nepoužívá, protože prý dnešní penzisté nekrmí holuby, ale zobnou si Proenzi a zdolávají vrcholy nebo Viagru a... no, vlastně totéž. Takže máme místo důchodců seniory,  kluby seniorů, domovy pro seniory. Osobně jsem na tohle slovo alergický, protože je nečeské a zavádějící. Senior je opakem juniora. Když se Pepovi Dvořákovi narodí syn Josef, dostane přídomek Josef Dvořák jr., zatímco otec je Josef Dvořák sr. Přitom Dvořákovi seniorovi může být, baj očko, třicet. Ve sportovním názvosloví zase máme oddíly juniorů (děti a mládež) a seniorů (dospěláci). A tady už za seniory válí osmnáctiletí. Slovo „senior“ pro označení důchodců je tedy mimo mísu. Navíc netuším, co je na tom původním závadného.

Člověk po letech v rachotě odchází kam? Do důchodu. Aby měl na chleba, dostává co? Důchod. Doufám že se i toho nějaký agilní jazykozpytec nechytí a nezačne vymýšlet odchod do starobního seniorného.

Specifickou kategorií korektních krávovin jsou názvy etnik. Amíci to dotáhli ad absurdum, když začali říkat černochům afroameričané. Když už jsou tak upjatě korektní, tak ať říkaj bělochům evropoameričené. Sice to bude ještě debilnější, ale aspoň spravedlivé. Jenže my bohužel nemusíme hledět za oceán, i tuzemští etičtí cenzoři vymýšlejí paskvily. Stačí se vzít známé etnikum, jehož příslušníci hrají na kytary, jsou drobátko hlučnější a slovo „práce“ řadí mezi vulgarismy. Od nepaměti to byli Cikáni a nikdo, ani oni sami, na tom neshledával nic pejorativního či urážlivého. A tak Johann Strauss mladší (tedy junior) složil operetu Cikánský baron, v jídelně nám kydli na hovězí cikánskou omáčku, a kdo měl furt hlad, koupil si v bufáči dvacet deka cikánky. Abych nezapomněl, na Ostravsku máme sloveso cyganiť = lhát. Všechno bylo v pohodě, dokud nezačali v polovině 90. let vystrkovat růžky první samozvaní vlajkonoši korektnosti. A konkrétně u názvu tohoto etnika se vyřádili. Nejprve nahradilo Cikány slovíčko Romové. Jenže pak přišel befel, že policajti nesmí evidovat, jestli kasu udělal bílej nebo Rom, novinářům to taky zakázali uvádět, a aby se to nějak ošvejkovalo, vymyslel kdosi slůvko „nepřizpůsobiví“. Jenže ouha, ono je vlastně urážlivé. Znamená, že se odmítají přizpůsobit... tradicím, zvykům, zákonům. A proč by se přizpůsobovali, že, jsou přece sví. Takže poslední variantou je „lidé ze sociálně-kulturně vyloučeného prostředí“, zkráceně „vyloučení“. No, nevím, evokuje mi to hokej a trestnou lavici. Tento mančaft sice také často „sedí“, ale i tak je to ptákovina. Navozuje to pocit, že je někdo „vyloučil“. Myšlena je asi majorita, a v tom případě bych se měl urazit já. Nikoho jsem nikdy nevyloučil. Ani snědého džentlmena, který mě cestou z hospody objímal tak srdečně, až mu do kapsy z radosti skočila moje portmonka. A nevyloučil jsem ani invalidní důchodce, kteří jako laňky přeskočili dvoumetrový plot a chtěli mi pomoct s rozebíráním lešení u baráku.

Ale o tom jindy, chci jen říct, že jsme tak přehnaně servilní, podlézaví a korektní, že nás to jednou zahubí. A já takový být nechci, chci nazývat věci pravými jmény. Na Barona ze sociálně-kulturně vyloučeného prostředí do divadla fakt nepůjdu.

Jmenuji se Jirka, chcete mě?

Jediný ministr, se kterým jsem si kdy tykal, jde od válu. Nadšený nejsem, ale on mě Sváťa stejně neměl rád. S oblibou jsem si totiž u piva zapálil. Nicméně Sváťa se brzy zmátoří, ostatně s tím musel počítat. Post ministra zdravotnictví má v Česku zvláštní režim. Zatímco jsou ostatní členové kabinetu zvyklí na čtyřleté působení, felčaři se během jednoho mandátu vystřídají v křesle dva i tři.

Odchod druhého ministra asi nikdo oplakávat nebude. Na červený seznam ohrožených druhů ho řadily všechny internetové ankety, které se vyrojily po oznámených vládních čistkách. Aby ne, jeho přínos byl nulový stejně jako smysl existence samotného úřadu. „Ministr pro lidská práva a rovné příležitosti“ je pro Česko asi tak důležitý jako „ministr pro rovnoměrnou populaci psů a koček“. Odejitý Jirka se však ocitl v nezáviděníhodné pozici. Byť má dvojí občanství, je na tom hůře než bezdomovec. Svými výroky, prohlášeními a legislativnímu návrhy nakrknul většinu Čechů. A do své rodné země (narodil se ve Washingtonu) se asi taky dvakrát nepohrne. Poté, co si Amíci zvolili novou hlavu státu, tam aktivistům, kteří nadržují parazitům a neplechu páchajícím menšinám, pšenka nepokvete.

C-3PO for president!

Andrzej Duda, Andrej Kiska, Heinz Fischer (ex), Joachim Gauck. Přestože to jsou prezidenti našich přímých sousedů, jsem si jist, že kdybych Čechům nakukal, že je to sestava olympijského čtyřbobu, málokdo by protestoval. Aktuálně se ovšem volí hlava státu na druhém konci světa, za oceánem, a jména dvou nejsilnějších kandidátů znají i caparti na každém českém pískovišti. Prezidentem bude ten pán, který má na hlavě chcíplého potkana, nebo ta upjatá souška učitelka. Mé o něco větší sympatie má onen přímočarý misogyn, protože vypočítavá kariéristka, která v boji o moc nehne brvou nad manželovým spermatem na halence stážistky, na mě příliš důvěryhodně nepůsobí. Jenže svět se mění a k lepšímu to rozhodně není. Tradiční hodnoty, staletími prověřené zvyklosti a názory většiny jdou do kopru, aby náhodou někdo neudělal bebíčko minoritám a znevýhodněným. Je tedy velmi pravděpodobné, že po prvním černouškovi v oválném kanclu přivítá Strýček Sam na trůnu Tetu Hillary. A kdoví, za čtyři roky může mít šanci gay, transsexuál nebo osoba třetího pohlaví (například nějaký atlet/ka). A v nedaleké budoucnosti třeba C-3PO.

Jsem z toho lama

Po ránu jsem si vždy rád přečetl noviny. Elektronické, pochopitelně, šetřím naše lesy a nejsem fosil. Pěkně u kávičky, a je-li možno, u cigárka. Ale poslední dobou tam není co číst. Ono není divu, když většinu médií vlastní Bodrý Amiš a všechny nám, jako v éře Rudého práva, servírují to samé. Hitem posledních dnů jsou dalajláma, Brady, Zemanova kolaborace s Čínou a pravdoláskařské celebrity exhibující v loutkové show a podepisující Chartu II. Vezmu to popořadě.
Dalajláma, tedy duchovní vůdce (býval i politický, ale toho se sám vzdal). Duchovní vůdce je v mém (laickém) pojetí týpek, který jezdí po světě (protože žije v exilu) a trousí moudra. Nic víc, nic míň. Je to v podstatě takový Bono Vox z U2, který díky své popularitě rovněž trousí rozumy stran ekologie. Ale Bono aspoň umí zpívat, takže bych si s ním, pokud by byla příležitost, selfie udělal. Tändzin Gjamccho, tedy současný dalajláma, je jistě moudrý muž. Ale je to vlastně jen glosátor, žádnou reálnou moc ani schopnosti nemá. Rozumbrady, kteří sypou z rukávu citáty a poselství ukryté v jinotajích, potkám na každém rohu. Tak proč si s ním dělat selfie. Vždyť ani zpívat neumí.
Jiří Brady. Tohoto pána jsem před pár dny (jako 99 % Čechů) vůbec neznal. Mohl bych tedy použít citaci Jiřího Krampola (z rozhovoru v Parlamentních listech) a říct, že je mi u prdele. Ale neudělám to. Pana Bradyho je mi spíše líto. Stejně jako šmejdi dokáží obalamutit stařečky a vnutit jim předražené hrnce, i tento pán se stal loutkou v rukou jiných, větších šmejdů, kteří ho zneužili ve svůj prospěch.
Zeman a Čína. V rektálním alpinismu jsme my, Češi, přeborníky. Škoda že tato disciplína není na olympiádě, vozili bychom zlaté medaile po kilech. A jsme v tom tak dobří, že když už lezeme někomu do zadku, dobře víme, kdy to udělat a proč. Jsme v tom prostě mistry. A že tak nyní činí sám prezident. Inu, asi dobře četl proroctví Sibyly.
Pravdoláskařské celebrity. To je profesní deformace. Já když jdu kolem bilboardu, taky koukám, jestli tam není hrubka. A herci zkrátka hrají i mimo jeviště. A skupinka, která se angažuje nyní, to jsou pořád ty stejné tváře (původně jsem chtěl napsat ksichty). Na závěr použiji citaci jednoho vtipného komentátora z nejmenovaného diskusního fóra: „Ona tam nebyla Dusilová? Píšu si áčko.“