Šťastné a veselé Saturnálie

Máme tu Vánoce, cukroví, kapra, stromeček. Ale taky nákupní šílenství či obžerství pod jehličím. Kdekdo se pak pohoršuje, že jsou současné Vánoce spíše svátky konzumu a na tradice se zapomíná. Vážně? A na které konkrétně? Pokud vám vytanou na mysl ty křesťanské, tak s těmi nemají svátky v tomto ročním období nic společného. A s Ježíškem už vůbec ne. Kacířský názor? Tak to vezměme od začátku.
Na dotaz, co že si v tuto dobu připomínáme, ze sebe i neznaboh vysouká, že narození Ježíška, Ježíše Krista, Ježíše Nazaretského a tak dále. Nuže nahlédněme do historie... Tento budoucí potulný kazatel přišel na svět kolem roku nula, plus mínus deset let (spíše mínus), historikové se ještě nedohodli. Přesný rok neznáme, jenže my, světe, div se, neznáme ani měsíc, natož den. Datum 25. prosince kdysi křesťané střelili od pasu. No, až tak mirnix tirnix to nebylo, oni si to datum „půjčili“, ale o tom za moment.
To, že neznáme datum narození Ježíše, oficiálně přiznává, držte si klobouky, i církev. A že by to vědět chtěla, to mi věřte. Však také její hlavy pomazané bádaly a bádaly, ale žádného data v análech se nedopídily. Není divu. Když se svobodné matce narodí capart někde v chýši (Lukáš) či jeskyni (Matouš - ano, na Ježíškovo narození mysleli v knize knih jen dva apoštolové a každý uvádí jinou porodnici... a rozhodně to nebylo v jesličkách, to je novodobá báchorka), koho by to tehdy zajímalo. Zájem o osobu onoho děcka rostl až v pozdějších letech. Představte si, že by se v roce nula někde na seně narodil Kája Gottů, Bůh jiného druhu. Dokud by neotevřel ústa a nevyletělo mu z nich hejno zlatých slavíků, taky by jeho datum narození nikdo netesal do kamene.
Ježíškův rodný list neexistuje, a tak se nejeden Indiana Jones v kutně snažil nalézt aspoň indicie, vodítka. Třeba Lukáš píše (v Bibli, ne ve scénáři Kamaráda do deště), že když přišel Ježíš na svět, motali se opodál bačové na pastvině. To už samo o sobě vylučuje prosinec a vlastně celou zimu. Badatelé se proto veskrze přiklánějí k jaru, nečastěji zmiňují březen a duben. Tak kde se, proboha, vzal ten 25. prosinec? Nuže s tím přišel jako první (aspoň se mu prvenství připisuje) jistý Hippolyt, první vzdoropapež, na počátku 3. století (pěkně dlouho po Kristu). A proč se on i křesťané k tomuto datu upnuli a „zavedli“ do té doby neexistující Vánoce? Nezavedli, jen si je přivlastnili. V tomto období se lidé veselili a obdarovávali celá staletí. Akorát tomu neříkali Vánoce (a netýkaly se Ježíška), nýbrž Saturnálie, k poctě boha Saturna, a juchali při nich pohané. Křesťané, jak známo, s pohany rázně skoncovali. To vžité prosincové datum se jim ovšem líbilo. Ale aby to nebyl jen bohapustý mejdan, rozhodli se mu dát duchovní rozměr. A tak z kvetoucího jara přesunuli narození Ježíška na prosinec a nechali ho, chudáčka, na seně mrznout.
Od chvíle, kdy si křesťané vymysleli Vánoce, uplynulo osmnáct set let. To už lze nazvat tradicí, uznávám. Ovšem tento obyčej nemá žádný reálný zaklad, je vycucaný z prstu a na jeho počátku bylo plagiátorství a retuše v rodných listech. Když tedy dnešní Vánoce pojímáme konzumně, jucháme a popíjíme vaječňák, v zásadě to nic špatného není. Staří Římané či Řekové to v této době dělali také. Všem tedy přeji šťastné a veselé Saturnálie.

Karakter bez medailí

28. říjen 2016 ve zkratce: Americký velvyslanec Shapiro hraje s prezidentskou kanceláří na schovku ve Vladislavském sále a ministr Herman je na prášky, protože slíbil kanadskému strýčkovi krom mešního vína a hostií ještě jeden suvenýr a ono to neklaplo. A toho času se v Bohumíně účastní kladení kytic vetchá stařenka a prohlásí: „Co je to za šaškárnu s tím Bradym?“ Tou vetchou stařenkou je 87letá Brigita (Gita) Bakovská a jí věnuji dnešních pár (trochu vážnějších) řádků.

Gita coby Židovka skončila ve svých třinácti letech v Terezíně a o rok později v Osvětimi. Jen o vlásek unikla plynové komoře, ale viděla, jak v ní končili její blízcí. Dvakrát absolvovala selekci doktora Mengeleho - práce schopen/na pokusy/do plynu. V této ruské ruletě o bytí a nebytí koukala Mengelemu do očí. Dodnes říká, že to byl modrooký fešák, akorát měl o bestiální kolečko víc.

Při jednom transportu k nuceným pracím zavalil tramvaj s mukly bombou zasažený barák. Pro mnohé to byla cesta poslední, Gita vyvázla „jen“ se třemi zlomenými žebry a rozbitou hlavou. A nakonec přežila i pochod smrti do Bergen Belsenu, při kterém platila nemilosrdná pravidla - když se zastavíš, vypadáváš se hry.

Když po osvobození skončila zubožená 16letá holka, vážící jen dvacet kilo, ve špitále, doktoři jen mávli rukou. Už prý není co zachraňovat. Jenže Gita řekla „ne“! Se slovy „Když jsem přežila lágr, tady vám nechcípnu!“ utekla z nemocnice, respektive se z posledních sil vyplazila, a učinila celoživotní rozhodnutí. To, že přežila, mělo podle ní svůj důvod a ona se rozhodla život nepromarnit a být užitečnou. Začala studovat medicínu, udělala si státnice z angličtiny, pracovala v laboratoři, podílela se na zahraničním zdravotním výzkumu, chodila o holocaustu přednášet školákům, prostě makala. A za život toho udělala více než 999 lidí z tisíce.
Nechci znovu oživovat nedůstojnou kauzu pánbíčkáře v ministerském křesle a vlezdoprdelků z řad „anitzemanovců“, kteří se na ní přiživili.  Ani se nechci otírat o Jiřího Bradyho, který za války také zažil své. Ovšem paní Gita, na rozdíl od něj, po válce neopustila vlast, nerozjela výhodný instalatérský byznys a nebyla za vodou (obrazně ani geograficky). A především, nikdy neprahla po medailích, které úlisní populisté věšeli nebohému panu Bradymu na krk po kilech.
Gita Bakovská se při kladení kytic zmínila, že sepsala své paměti a kola se dala do pohybu. S přispěním města (i já se na tom drobátko podílel) byla v rekordně krátkém čase kniha na světě a 14. prosince proběhl její křest. Na něm sice bylo pár lokálních pisálků, ale určitě to nezíská takovou publicitu jako zmíněná říjnová kauza. A je to vlastně i dobře, protože paní Gita o světskou slávu nestojí. Jen si přeje, aby se z jejího životního příběhu poučila současná (i budoucí) generace a aby už se válečná zvěrstva neopakovala. A tomu já říkám karakter.

Vaječňák a kurvítka

Když si člověk v prehistorických dobách koupil nějaký spotřebič, pochovali ho s ním. Nové pračky, ledničky, luxy se pořizovaly jen tehdy, když byly ty původní už hodně retro a chtěli jsme novým kouskem nakrknout sousedy. Ale to je všechno pryč. Dnešní spotřebiče se střídají častěji než nocležnice v Jágrově pelesti. Musí se měnit, protože mají předem danou dobu expirace. Výrobcům se nehodí do krámu, abyste pobíhali po bytě s vysavačem po prabábě. Aby se to nestalo, koumáci ve vývojových odděleních vymysleli kouzelnou součástku - samodestrukční prvek, lidově kazítko nebo trefněji kurvítko. Má jedinou funkci. Přežít o pár dnů záruční dobu a chcípnout. Všichni výrobci se samozřejmě dušují, že žádné takové součástky neexistují a jde o konspirační teorii. Pak je ale záhadou, proč ve Francii přijali zákon zakazující instalovat do výrobků kurvítka. Pokud jsou vymyšlená, byl by to stejný nesmysl jako kdyby v mekáči vylepili na dveře ceduli - zákaz vstupu yettiům s čupakabrou bez náhubku.

Blíží se Vánoce, bude třeba vyrábět vaječný koňak. Paráda. Nakoupil jsem rum, salko a bác, pokazil se mi kuchyňský robot. Přesněji mixér, ještě přesněji hřídel s čepelemi. Zkrátka pidisoučástka, ideální kurvítko. Zprvu mě to namíchlo, ale koukl jsem do záručáku a jupí, ještě to můžu reklamovat. Celý robot se všemi doplňky, mísami, hnětači a všemožnými bebechy je naprosto v pořádku. Stačí jen vyměnit hřídelku, která je navíc kvůli snazšímu mytí mixéru vyndavací. Prostě prohodit kus za kus, zabere to asi 20 vteřin. Pohoda, řekl jsem si, a odvezl mixér do prodejny. A čekám týden, dva, tři, měsíc. A pak mi přijde mejl: „Je nám líto, závada byla vyhodnocena jako neopravitelná.“ Cože, to si dělají kozy? Už nějaký pátek vím, že se v dnešní době přístroje neopravují, nikdo to neumí a nevyplatí se to. Ovšem výrobci pokročili o další level, už se neobtěžují ani vyměňovat. Stroze mi napsali, že mám přivézt celý robot, kromě blbé hřídelky naprosto funkční, a oni mi vrátí peníze. Model, byť byl loňský, se už totiž nevyrábí. Takže frajeři sešrotují téměř nový spotřebič a donutí mě, abych si koupil úplně jiný. A to jsem měl štígro, kurvítko tentokrát chcíplo v záruce. O nějaký pátek později bych se šel klouzat a vaječnák vyráběl kvedlačkou. Tak jsem si zakurvítkoval, koupil si jiný robot a budu doufat, že zvládne umixovat likér i příští Vánoce.

Hlasující vyřkli ortel

Další hejno slavíků vylétlo z hnízda a způsobilo větší humbuk než invaze špačků na třešních. Ač mám muziku rád, na vyhlašování podobných anket se nedívám. Jednak mají einkesselbuntesovský ráz a ke všemu se tam řeší všechno možné, jen ne muzika. Na minulé andělíčkářské akci exhibovala pražská ČKD (Čmoudomilci Koller & Dusilová), tentokrát zase jiná Band(g)a. Nyní se aktivisté mohli pominout z toho, že si stříbrné pěvce odnesl hned ve dvou kategoriích nemainstreamový Ortel, jehož texty jsou údajně rasistické, xenofobní, muslimofobní a kdoví co ještě.

Tak zaprvé, v našem trestním zákoně je paragraf (§ 403) Založení, podpora a propagace hnutí směřujícího k potlačení práv a svobod člověka. To znamená, že když si z vejletu v Asii přivezete cetku se svastikou, tamním náboženským symbolem, hned vás na letišti čapnou za flígr a vlečou do Bartolomějské k podání vysvětlení. Nebo když při venčení zařvete na tmavého buldočka „K noze, černá tlamo!“, máte na krku malér. Pokud ale vím, v Karlínském divadle žádní tajní se specializací na extremismus nešpiclovali a členy kapely s klepety na rukou neodvlekli. Jejich produkce je tedy legální.

Zadruhé, kdo první vyskočil jako čertík z krabičky a cítil se pobouřen? Osoba, která do písmene naplnila rčení „zloděj křičí chyťte zloděje“. Texty tohoto snědého rádoby muzikanta jsou totiž tak vulgární, urážlivé a veskrze nechutné, že by měl figurovat v seznamu registrovaných deviantů.

Zatřetí, neslyšel jsem jediný song Ortelu, ale četl jsem jejich texty. A musím uznat, že na rozdíl od ostatních kapel, které se spokojí se slaboduchými rýmovačkami „Láska, k srdci páska“, tahle plzeňská parta alespoň vyjadřuje nějaký názor. A co sluníčkáře žere ze všeho nejvíce, názor, se kterým se ztotožňuje drtivá většina spořádaných občanů. Takže v této uměle nafouklé kauze nejde ani tak o to, že na Ortel pogují holé lebky. Ale že se těší obrovské popularitě, tedy naprosto opačné než jakou má skvadra s dřevěným kolem ve znaku. Ta je oblíbená asi jako vepřo knedlo ve vegetariánské kantýně.

Celý slavičí humbuk má proto ryze anarchistické rysy. Skupina jednotlivců se odmítá smířit s volbou většiny, volbou lidu. Je to podobné jako když 28. října napochodovala jistá horda na Staromák. Jedinci nesli podobiznu Zemana a nápisem „Ten Pit-Chus“ [čti: ten pičus], což vzhledem k oslavám nejvýznamnějšího českého svátku vypovídá leda o tom, že „tím pičusem“ je autor plakátu. Další se oháněli transparenty „Zeman není mým prezidentem“. Omyl, mládenci. Pokud máte v kapse českou občanku, tak vaším prezidentem bude, i kdybyste si pod frňák vytetovali Havlův či Schwarzenbergův knír. Tak totiž funguje demokracie i demokratické soutěže. Vítězí ten, kdo má více hlasů, vítězí rozhodnutí většiny. A proto je i Ortel stříbrným slavíkem, rozhodli o tom hlasující. Dojde-li v civilizované společnosti na duel jakéhokoli druhu, měl by ten pokořený uznat svou porážku a pogratulovat vítězi. Naučte se to také.