Václav Klaus odmítl vrátit, hodit do kanálu, rozflákat kladivem Puškinovu medaili. Tolik zpráva. Záživnější ale byly na iVčil komentáře po ní. Všichni diskutéři ruku v ruce a unisono přáli exprezidentovi smrt, ti umírněnější po něm házeli virtuální výkaly. Což o to, to je v uplynulých letech taková tradice hrozit šibenicí současným či bývalým hlavám státu, ale v posledních dnech a týdnech je to vyloženě žádoucí a podporované. Kdo nebije Rusa či rusofila, není Čech. A tak diskutéři jedou bomby, aby prokázali, že stojí na správné straně. Jsou za to body, za každý hejt deset modrožlutých bludišťáků. Ale ruku na srdce, není to nic objevného. Před 80 lety získal plusové body, hakenkrajcíky, každý uvědomělý občan, který na ulici chlusnul do ksichtu kolemjdoucímu se žlutou hvězdou na klopě. Kdo ho nakopl, byl ještě větší king. A v 50. letech jsme mohli pozorovat v ulicích děti, kterak demonstrativně a s neskrývaným odporem rozmačkávají podrážkami „amerického brouka“. Ano, tak je to správné, tak se to musí, těmito gesty se posiluje morální povědomí. A tak v duchu dnešní doby a trendu je třeba vyrazit v jednom šiku, rozšmelcovat podrážkou ruské vejce a vytlouct okénka všem zaparkovaným žigulíkům.
P.S. K přiložené fotografii - Ondřej Sekora napsal v roce 1950 krátký příběh o tom, jak děti bojují proti „americkému brouku“, který chce loupit z našich talířů.
