Thór v negližé

Zhlédl jsem na DVTV rozhovor Martina Veselovského s novinářkou Kateřinou Janouchovou, původem Češkou, ovšem desítky let žijící ve Švédsku (doporučuju kouknout: https://video.aktualne.cz/dvtv/svedsko-prestava-zvladat-migraci-narusta-kriminalita-i-strac/r~0ab6755ad5de11e681020025900fea04/). Povídání se točí hlavně kolem migrantů, kteří zaplavili vstřícnou zemi tří korunek. Mimoděk se ale dotklo i dalších témat, která s politikou otevřeného náručí nepřímo souvisí. Novinářka komentovala proměnu Švédska, které se před lety vydalo cestou všeobjímající pravdy, lásky, dobroty a rovnosti (z toho mj. plyne právě ta ochota pomáhat dětem (mužům 25-30 let) ze zubožených zemí (mládenci v najkách s ajfouny)). Hovořila o tom, že seveřané, byť přivedou na svět nevycválaného fracka, nesmí mu během výchovného procesu dát na zadek. Nebo že v rámci rovnosti pohlaví muži nesmí ženám pomoci z kabátu, podržet dveře atd. Prostě jakýkoli projev galantnosti je tabu, všichni jsou si rovni. Novinářka konstatovala, že se pak muži cítí nejistí, ušlápnutí, bojí se, aby je za lichotku feministky nevykastrovaly. Z potomků Thóra a hrdých Vikingů se zkrátka staly bezpohlavní, podpantoflácké, připodělané karikatury mužů. Sama Janouchová konstatovala, že je to špatně. Že i Švédově vědí, že je to špatně, a tak se ozbrojují (kvůli migrantům) nebo uvažují o emigraci. V této souvislosti mi vytanula na mysl až kacířská myšlenka. Že bychom vlastně my Češi měli být vděční za éru totality. Hned vysvětlím. Západ se v uplynulých desetiletích vyvíjel a po hrůzách poslední války se rozhodl jít cestou do extrému vybičované ultramírumilovnosti. Jenže jak se nyní ukazuje na příkladu Švédska (ale i Francie, Německa apod.) je to slepá ulička. Nebo ještě přesněji je to ulička, která vede rovnou do pekla. Právě proto (a teď navazuji na kacířovinu) bychom měli být rádi, že jsme žili v hermeticky uzavřené rezervaci. Bylo to sice období nesvobody, ale zachovali jsme si své tradice, zvyky a zdravý „selský“ rozum. Jako když badatelé objeví uprostřed Amazonského pralesa civilizací nedotčený kmen domorodců. A nyní, v době svobody, když vidíme, že byla evoluční odbočka západních zemí úplně scestná, můžeme se z toho poučit a jít cestou vlastní. Cestou normálnosti.
A ještě jedna věc mě napadla. Když už se švédští muži natolik změnili, škoda, že tato proměna neproběhla v 17. století, kdy během Třicetileté války švédská vojska naši kotlinu vyplenila, vyrabovala a ukořistila, co se dalo. Ovšem kdyby tehdy do války táhli současní zástupci švédské mužské populace, s takovými dámičkami by naši předči zatočili raz dva.

Slavíci ve vepříně

Božský Kája ostrouhal, zbylo na něj jen stříbro! Kabáty převálcoval Ortel! Tak nějak měly vypadat palcové titulky po sobotním slavičím galavečeru. Ale nevypadají. To proto, že se vracíme do éry, kdy nemohl slavíka vyhrát třeba Pražský výběr. Nebylo to a opět není ve „veřejném zájmu“. A tak parta z Musicy Bohemicy dala hlavy dohromady a špekulovala, jak by ty plzeňské vlastence/xenofoby (je to totéž, jen se tomu dnes jinak říká) vyšachovala. Už z prohlášení, že jim započetla jen loňské hlasy, je i analfabetovi jasné, že jich letos dostali víc. Mnohem víc. Tolik, že by sestřelili úplně všechny, i Káju v bílém kabátu. A to se přece nehodí, že? Proto pořadatelé vyrukovali s tím, že fanoušci Ortelu příliš horlivě lobovali na netu. Hmmm... a kdo to dnes jako nedělá? Tedy kromě Káji, ten to nemá zapotřebí. I mi osobně a všem v mém okolí přišel mejl i esemeska od našich kamarádů muzikantů, abychom jim poslali hlas. Já to tedy neudělal, protože mi tyhle metody nevoní. Proto i loudilská vyskakovací okna na facebooku, abych dal stránce Franty Vomáčky „To se mi líbí“,  hned mažu a blokuju. Jako svéprávný vím, co se mi líbí, a když budu chtít, vyjádřím to. Ale nebudu dělat něco jen proto, že to po mně někdo chce. Nejsem placená společnice. Takže hoši Grogovští, sorry, hlas jsem vám nedal, ale ke 34. místu samozřejmě gratuluju. Ale zpět k meritu... Argument pořadatelů je zkrátka z prstu vycucaný, neb to dělaj všici, a šlo jen o to, aby všechno zlato neshrábly nežádoucí živly. Že z nich tím dělají mučedníky a přihrávají další podporovatele, jim jaksi nedocvaklo. Škoda, mohla být na slavících legrace. Už při vyhlašování druhého místa cedila Jitka Schneiderová s kyselým ksichtem jméno kapely mezi zuby. A co teprv, kdyby to bylo první. To by i Mátožnému Nohovi vstávaly vlasy na umělé pleši.
K tématu letošního slavičího slonoporcelánství jsem si přečetl několik komentářů a blogů. Všichni autoři vnímali průser v podstatě stejně, až na jednu výjimku - mladou neomarxistku z Aktuálně.cz. Jednu z těch, kteří si za jméno malují srdíčko, jako ten týpek, co je po něm v Praze pojmenováno letiště. Ta ve svém komentáři vůbec neřešila machinace organizátorů a čachry s umístěním. Ne, jen se pohoršovala, jak se parta nácků vůbec může jakékoli ankety zúčastňovat. Tak nevím, co by soudružka navrhovala. Členy Ortelu rovnou postřílet, nebo jen poslat na nucené galeje... třeba bourat vepřín v Letech?

(M)orální zkouška

Kominík mourem, mechanik vazelínou, pekař moukou dvounulkou a holky z E55 ejakulátem. V každé práci se holt člověk něčím ušpiní. Mirek Dušín by třeba nemohl dělat pojišťováka nebo obchodního zástupce, protože v těchto profesích je třeba více či méně lhát. Ale to všechno se ví, a proto si každý volí povolaní podle svého naturelu, míry flexibility a toho, kam až je ochoten snížit morální laťku. Amerika teď objevila Ameriku, když zjistila, že aby si herečka mohla u filmu vrznout, musí si vrznout. No vlastně nemusí, většinou má možnost volby. Když režisér, producent apod. nadhodí „Probereme scénář u mě na pokoji“, je to pouze jiná variace hlášky „Ukážu ti doma sbírku motýlů“. A po ní může následovat několik možných vyústění. Oslovená je inteligentní a odmítne s vědomím, že její roli dostane svolnější kolegyně. Oslovená je inteligentní a přikývne s vědomím, že na pokoji nepůjde pouze o průnik do charakteru její postavy. A za třetí je oslovenou tupá trubka, která odvětí: „Jééééé, to bude bezva“.
Producent Weinstein, jehož kalhoty na půl žerdi kauzu #MeToo odstartovaly, je už od pohledu chlípné prase a nemíním jej nijak obhajovat. Současně ale pohrdavě hledím i na husičky, které chodily na „ústní zkoušku“ do hotelových pokojů dobrovolně. Nebo si snad vážně myslely, že tam budou recitovat? V dnešní záplavě hashtagů „JáTaky“ je třeba dobře rozlišovat, kdy šlo skutečně o zavrženíhodné a odporné znásilnění, kdy o čistý kalkul (dám, dostanu) a kdy o bezelstný kompliment, který si cákle prudérní Američané vykládají jako sexuální harašení. Zkuste za oceánem polichotit ženě a pochválit jí novou halenku a už vás vlečou do cely jako vilného perverzáka.
V šoubyznysu se bezesporu dějí zvrhlé věci. Ale dějí se podle mého i proto, že kde je nabídka, tam je i poptávka. Třeba o modelingu se říká, že jde o formu obchodu s bílým (různě barevným) mladým masem. Všichni to ví, celý svět to ví. A přesto rodiče dál a dál vodí své náctileté barbínky na konkurzy.

Hermafroditi, ukončete nástup...

Od chvíle, kdy začal po matičce Zemi mašírovat po dvou, řešil člověk rozumný otázku přežití. Aby sehnal něco do huby, či aby sám neskončil v hubě šavlozubého tygříka. Tu a tam populaci zdecimoval nějaký ten hladomor, epidemie, později války. A tak to šlo 300 tisíc let. Člověk se zkrátka během nich musel starat o životně důležité věci a na ptákoviny neměl čas ani pomyšlení. A co teď? Tygříky máme v ZOO, s morem a cholerou jsme si poradili. Válčí se sice furt, ale jsou to jen lokální půtky. V Africe se, pravda, mydlí často. Ale to proto, že některé kmeny a enklávy pořád žijí v onom divokém pravěku. Pak si ještě tu a tam vyrazí do světa zastřílet Amíci. Sbalí si velkou polní, flintu a koňskou dávku patriotismu a jedou zachraňovat demokracii (demokracie je vždy zásadně potlačována v zemích s významným nerostným bohatstvím). Na starém kontinentu už je hezky dlouho klid. Když tedy pominu separatistické indiány, kteří u Plitvických jezer vyměnili v 90. letech luky za kalašnikovy. Velkou válku už Evropa nezažila přes sedmdesát let. V době míru a klidu se ale lidstvo zjevně nudí, nemusí řešit otázky života a smrti, a tak začíná mít roupy. A vymýšlí kokotiny. V londýnským metru přestali pasažéry z megafonu oslovovat „dámy a pánové...“, aby tím neurazili třetí pohlaví. Stejnou novinku záhy zavedlo i  metro newyorské. A korunu tomu nasadili Germáni, když jejich ústavní soudci konstatovali, že lidé si mohou uvádět „třetí pohlaví“ v úředních dokumentech.
Teď bych měl napsat, co to sakra třetí pohlaví je? Dyk jsou přece jen kluci s pindíky a holky s frndami. Jenže já vím, co to sakra je. Transsexuálové, hermafroditi, přeskočci, zkrátka omyly přírody, kterým v rozkroku vyrostlo něco, co nemělo. V živočišné říši se s těmito exoty nemazlí. Smečka je odvrhne, zapudí, nechá pojít. Pak existovala ještě jiná říše, kde se to řešilo ještě radikálněji. Ale my jsme civilizovaní, humánní, necháme tyto jedince v klidu žít. Nevidím ale jediný rozumný důvod, aby se těmto hříčkám přírody, kterých se v populaci vyskytuje jen 0,01 % (jedna transka na 10 000 obyvatel), přizpůsobovala celá společnost!
Jestli budou ve vedoucích postech organizací, soudů, zákonodárných orgánů zasedat politicky korektní magoři, kteří z nudy vymýšlejí idiotismy, zahubí to lidstvo dřív než všechny války a epidemie.