Hatmatilka sira Humphreyho

„Každý moula ví, že 22. únor je „den“, že to není banán ani trolejbus. A leden, únor, březen... jsou měsíce. To ti řekne i děcko, které ještě nosí plíny na zadku. Takže psát „dne 22. února...“ nebo „v měsíci březnu jsme navštívili...“ je stejná debilita jako napsat „potkal jsem člověka Frantu Nováka“. Na tato slova nikdy nezapomenu. Vyřkl je před téměř čtvrtstoletím jeden starý novinářský pardál, můj mentor. Coby eléva mě připravoval na to, že se budu potýkat s informacemi od úřadníků, policistů, kteří se vyjadřují hatmatilkou, pro běžného smrtelníka nepochopitelnou. Vžilo se pro ni označení ptydepe, které vymyslel v polovině 60. let Václav Havel. Sice ho nemusím ani jako politika, ani jako dramatika, ale správně vystihl, že úřady komunikují cizím, nesrozumitelným jazykem. Ale abych nekřivdil českým úředníkům, to není naše lokální specialita. Stačí si pustit čtyřicet let starý seriál Jistě, pane ministře, v němž ptydepe bravurně ovládal sir Humphrey. A před zhruba deseti lety v Polsku uvažovali, že budou úředníky povinně školit, jak správně používat mateřský jazyk (protože jejich elaborátům nikdo nerozuměl). Ale jak všichni víme, je to marné. Úředníci (celosvětově) pochytili tuto svahilštinu od starších kolegů a předávají si ji z generace na generaci. Je to jako když doma před malým děckem nevědomky zaklejete a ono pak cupitá po bytě a vykřikuje „kujva, kujva“. Úřední osoby zkrátka učit novým spisovným kouskům nelze, ale v minulosti tady byli hlídací psi, kteří to sledovali a napravovali - novináři. Dokázali přeložit celostránkový úřední blábol do jediné srozumitelné věty, opravovali, zkulturňovali, aby se ke čtenáři dostala srozumitelná informace. Jenže obecný úpadek řemesel se týká i žurnalistiky. V redakcích teď sedí většinou mladá ucha, která nemá kdo vést, protože staré novinářské bardy vystřídali manažeři, a ti viděli noviny leda z rychlíku. A tak se na stránkách renomovaných listů setkáváme s pojmy „policisté šetří případ“ či „statistici provedli místní šetření“, což jsou stejné kraviny jako kdyby napsali „policisté ejakulují případ“. Slovo „šetřit“ má v češtině pouze význam „spořit, střádat“, žádný jiný, a jeho použití ve významu„vyšetřovat“ nebo „provádět průzkum“ je pouze součástí zvráceného ptydepe. A stejné je to s trpnými rody - „bylo provedeno kácení“. Snad „dřevorubci pokáceli“, proboha! Copak chlap v hospodě řekne kamarádovi „Včera bylo s manželkou provedeno souložení“?
Hlídací psi mateřského jazyka zkrátka vymírají, stejně jako vymírají zedníci, pokrývači, truhláři... A tak vám barák opravují chlapíci, kteří neumí namíchat maltu, na střechu lezou rekvalifikovaní havíři se strachem z výšek a truhlář v životě neviděl olšové dřevo, zato má volšové ruce. A v novinách dělaj vyjukaní študáci, kteří sice vědí, že Řepka klátí Kristelovou, akorát neví, jak se píše „klátí“, tak napíší „provádějí souložení“.

Urologický incident

Světem hýbe urologický incident - mladá Slovenka vykonala malou potřebu. A vykonala ji na jistou publikaci, kterou pak spálila. Tou knihou ovšem nebyl Malý Bobeš ani Mein Kampf (za to rozdává Brusel vyznamenání), ale Korán. A to je průser. Slečna vyfasovala ocelové náramky, žandári ji odvezli do cely a soud na ni uvalil vazbu. Prý z obavy, že by mohla v páchaní činnosti pokračovat. Aby ne, lidé přece chodí vyměšovat pravidelně.
Dievča od Tatier, byť pohledné, asi nebude žádný lumen. Čůrat na knížky, pak ještě p(r)omočený papír zapalovat a filmovat se u toho je pitomost. Ovšem mladé pipinky vkládají na net mnohem debilnější videa. Tahle aspoň projevila národní cítění (močila před státní vlajkou). Projevila tedy něco, co se z lidí a zejména z vrchnosti na starém kontentu vytrácí. Tato (j)elita pak totiž přijímají zákony, podle nichž nyní hrozí mladé brunetce až šestiletý kriminál! Sakra, vždyť jsme byli národem Švejků (stále vnímám Československo jako jeden celek), Heydrich o nás prohlásil, že jsme „smějící se bestie“, tedy že si děláme ze všeho a za všech okolností kozy. A teď toto? Šestiletý pobyt za katrem za takovou klukovinu (holčičinu)? Všichni mají plnou hubu svobody a demokracie a jak jsme byli za totáče perzekvovaní. Vážně? Kdyby někdo před třiceti lety pomočil Marxův Kapitál nebo Manifest komunistické strany, nějaký agilní esenbák by mu ledy udělal pendrekem jelita na zadnici. A šlus.
Absurdita aktuální kauzy je do nebe volající. Když trojice komi(ni)ckých šašků, bažících pouze po publicitě, rozstříhá Prezidentskou standartu, statní symbol, z pohledu legislativců je to prkotina. Ale když někdo pomočí předmět, který nemá s daným státem nic společného, je cizorodý, vůbec sem nepatří, jde za to do báně.
Někteří chytrolíni se nechali slyšet, že brunetka svým urologickým happeningem ohrozila bezpečnost Slovenska. Ó nikoli. Bezpečnost Slovenska, Česka, Německa, celé Evropy ohrozili vítači, kteří zvedli závory a vpustili do naší domoviny davy potenciálních šílenců. Šílenců, kteří kvůli malůvce chlapíka s ručníkem na hlavě v časopise pokropí kalašnikovem nevinné civilisty nebo si s kamionem á la Hepnarová zahrají lidský bowling.
Slovenská justice teď bude řešit naivní vlastenku, která si odskočila na malou. A kdy už někdo začne konečně řešit, že Brusel a evropští pohlaváři nepokrytě močí a kálí na vlastní občany, jejich identitu, kulturu a národní tradice?

Sick. Marod nebo magor?

Nějaký nezdvořák vám kýchne do obličeje a domů odcházíte s chřipkou. Nebo večer trochu zakalíte a ráno máte kocovinu. Na tyto situace myslí stále více zaměstnavatelů a nabízí svým ovečkám řešení. Můžou si bez udání důvodů vybrat jeden či dva dny volna ročně. Není to nemocenská, není to dovolená, je to solidární gesto. Skvělá myšlenka, která si zaslouží palec nahoru. Je tu ale háček. Pro tyto rekonvalescenční dny se vžilo označení „sick days“. A já si kladu otázku: Sakra, proč? Klasická nemocenská se oficiálně označuje jako pracovní neschopnost. Tak proč by se tato jednorázová marodka nemohla jmenovat třeba „den nemoci“ nebo nějak podobně? Prostě česky. To by ale človíček, který tento anglický termín zavedl do našeho prostředí, nesměl být líný nebo hloupý (nebo obojí).
A další příklad... Měl jsem něco napsat o novém ministerském projektu, který se týká školství. Projekt sám o sobě je v poho, akorát mu nějaký chytrák dal zavádějící název „Klima“. Ponechme stranou, že to evokuje něco se životním prostředním nebo klimakteriem kantorek. Údajně bylo myšleno klima jako celkové školní prostředí. Budiž. Jenže onomu chytrákovi to bylo málo, a tak ho napadlo, že „Klima“ bude zkratkou, a tak se dodatečně k jednotlivým písmenům snažil naroubovat slova. A vypadly z něj mimo jiné výrazy „L - leadership, I - inkluze, M - mentoring...“ A v tu chvíli jsem si, coby milovník českého jazyka, odblinkl.
Nemám nic proti angličtině. Je to hezký jazyk, melodický a písně v angličtině znějí skvěle, byť jejich texty ve většině případů vyjadřují infantilní bláboly. Angličtina mi obecně nevadí, jen nechápu, proč si převzatými výrazy zasíráme mateřský jazyk. Angličtina v Česku úředním jazykem není, naopak zde máme Ústav pro jazyk český, který by měl pro nové výrazy (v souvislosti např. s novými technologiemi jich vznikla celá řada) vymýšlet české alternativy. Jenže naši jazykovědci to nedělají, prostě na to kašlou. Snazší je převzít něco ze západu. Co by na to asi řekli Dobrovský s Jungmannem, národní obrozenci, kteří se naopak snažili vymyslet českou alternativu pro kdejakou germanismem zavánějící ptákovinu. Jejich nosočistoplena (kapesník), klapobřinkostroj (piáno) či bručka (basa) sice upadly v zapomnění, ale aspoň se snažili. My na to naopak prdíme, naše národní cítění šlo do kopru. Z anglofonního slovníku přebíráme jeden výraz za druhým a vůbec se nepozastavujeme nad jejich významy. A tak outsourcujeme, brífinkujeme, brainstormingujeme, chatuje, lajkujeme... Třeba v úvodu zmíněné „sick“ může znamenat nemoc, ale také duševní poruchu. Takže teď nevím... když si vyberu sick days, jsem marod nebo magor?