Jen si tak trochu písknout

Na sklonku loňského roku způsobil pozdvižení úspěch kapely Ortel v Českém slavíku. Skupina i její lídr získali dva stříbrné „Slavíky“ a já o tom napsal příspěvek na blok. A myslel jsem, že tím to hasne. Ale ono ne. Popularitu Ortelu během udílení cen očividně neustál cikán Radek Banda, lídr skupiny Gipsy.cz (v překladu Cikáni.cz), na kterou v anketě zbylo jen 46. místo. Během slavnostního ceremoniálu pískal a pak demonstrativně odešel ze sálu. Opět jsem myslel, že tím to hasne. Ale ono ne. Ukazuje se, že pro netaktní a nekultivované chování dnes platí jiná měřítka. Zatímco v dobách propagátora slušného chování a společenského vystupování Gutha-Jarkovského (1861-1943) by si pískot v sále vysloužil opovržení (a několik ran rákoskou po natažených pazourách), dnes je chápán jako projev „odvahy a statečnosti“. Ano. Banga totiž za své extempore během galavečera obdržel Cenu Františka Kriegla! Udělila ji Nadace Charty 77 s komentářem: „Nadace Charty 77 udělila Cenu Františka Kriegla pro rok 2017 zpěváku a hudebníkovi Radku Bangovi za vyjádření odvážného občanského postoje, když při vyhlašování Cen Zlatý slavík za rok 2016 protestoval proti ocenění skupiny Ortel, jejíž texty i projev využívají nepřijatelnou rasistickou a xenofobní rétoriku.“ Ponechme stranou, že Nadace Charty 77 neví, že „Zlatý“ slavík už hezkých pár let neexistuje. Byl jsem v šoku spíše z toho, za co lze v dnešní době získat uznání. A tak jsem pátral, jaká parta ho vlastně uděluje a proč. A zjistil jsem, že... „ Ocenění připomíná statečný postoj československého politika Františka Kriegla, který jako jediný z tehdejších představitelů odmítl po obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 podepsat potupný diktát,“ jak se píše na webu Konta bariéry Nadace Charty 77. Wow, takže pískat při udílení hudebních cen je dnes stejně statečné jako protestovat proti vpádu okupačních vojsk. V tom případě bych porotě, v níž zasedá mj. Břetislav Rychlík (známý kverulant, sluníčkář a romofil, který u nás v Bohumíně dělal bordel, když cikáni protiprávně okupovali jeden z městských objektů), doporučil... Měla by za rok 1998 ex post ocenit Dášu Veškrnovou-Havlovou za pískot v Parlamentu při projevu republikánského poslance. A pokud porota hledá vhodné kandidáty pro příští ročník, doporučuji navštívit jakékoli fotbalové utkání. Adeptů na „Cenu Františka Kriegla“, kteří odvážně pískají a křičí „Rozhodčí je kokot“, jsou tam plné tribuny.

Bacha, zloděj chytá zloděje

Novodobé elektronické buzerace mi lezou krkem. Třeba do chytrého abstinenčního auta, v němž musíte nejprve nechrchlat na čidlo, aby nastartovalo, bych nesedl. Ovšem existují případy, kdy by nějaký vstupní proces nebyl na škodu. Třeba před prezentací na netu by člověk mohl formou testu prokázat aspoň základní mentální způsobilost. Například aby věděl, že v průběhu stavovského povstání neproběhla na Pražském hradě kastrace, nebo že před cestou k Jadranu není nutné lovit na půdě lasicovité šelmy, aby si za jejich kožky mohl dotyčný v Šibeniku koupit Karlovačko. Bohužel stránky v síti, na facebooku obzvláště, zakládá více lam než lumenů. Onehdy jsem na jednu roztodivnou narazil, na facebookovou skupinu „Bacha na ně!... Bohumín a krimin“. Neklekla mi klávesnice, to je celé. Mohl by to být sofistikovaný humor... jako že zloději zbytek slova ukradli. Ale vzhledem k dalším hrubkám a celkovému diletantství tato varianta padá. Na stránce mě ale neupoutal zhůvěřilý název, ale titulní fotka. Byla totiž moje. Frajeři si ji bez dovolení odněkud stáhli, prostě ji ukradli. U stránky, která na poukazovat na kriminalitu, je to legrační paradox. Normálně s fotkama caviky nedělám. Když někdo slušně požádá, dám mu. Jako holka po pár panácích na tancovačce. Ale tahle parta nepožádala, tak jsem kontaktoval správce stránky, abychom to nějak vyřešili. A musím konstatovat, že bizarnější rozhovor/chat jsem dlouho nevedl. Předně nevím, s kým jsem ho vedl, správce skupiny byl totiž hermafrodit. Jeho jméno bylo Lenča Novák (příjmení jsem pozměnil, ale i v originále bylo v mužském rodě), jako profilovou fotku měla ta osoba dvě nezletilé děti a během konverzace z ní vypadlo, že je zasloužilou matkou. Osoba měla problémy s vyjadřováním a pochopením základních pojmů... třeba co je to duševní vlastnictví. Zato byla ofrklá, arogantní a poslala mě k šípku s tím, že na mé názory není zvědavá a ať neotravuju. Tak jo. Bylo jasné, že v tomhle případě nebudu tou holkou z tancovačky. Zkřížím nohy a nedám. A tak jsem písnul chlapcům z facebooku, a než bys řekl švec, stránku s čórnutým snímkem zablokovali. Někdy je zkrátka nutné být nedajkou a dávat si bacha na zloděje, kteří křičí „Chyťte zloděje“.

Na facebookové sračky jsme staří, Rogere

„Už jsem starej na tyhle sračky,“ říkával mahagonový polda Roger Murtaugh v kultovních Smrtonosných zbraních. A to na plátně chytal zloduchy v době, kdy neexistovaly mobily a sociální sítě. Dnes by byl totálně v háji, stejně jako já.
Okolnosti mě svého času přinutily přidat se na facebook. Ale když už tam jsem, říkal jsem si, aspoň najdu staré kamarády. Zjistím, jak dnes vypadají, co dělají, čím se živí a co je baví. Ale to jsem byl na veliký brzdě, takhle to nefunguje... Onehdy jsem dal na facebook, volně přeloženo „bibli ksichtů“, fotky s kamarády z dovolené. Snímek mi hned kdosi komentoval s tím, že není zvědavý na tři chlapíky. Proč prej není pořádně vidět ten barák za námi? Inu proto, že je to facebook a ne buildingbook (katalog baráků). Jenže jak postupně zjišťuju, on je to ve skutečnosti shitbook, neboli encyklopedie srágor.
Ráno zapnu FB a na hlavní stránce vidím, že Tonda uběhl/ujel na kole hafo kilásků a spálil tolik a tolik kalorií. No, ehm, fajn, Tondo, myslíš na zdraví, ale proč by mě to mělo zajímat. Pak zjistím, že Franta porazil římské legie, vybudoval virtuální osady, zkrátka že dosáhl určitého levelu v nějaké hře. Možná tím Franta naznačuje světu, že nezakopne o ženskou, nemá si večer s kým štrejchnout, a tak kalí celou noc onlajnovky. Ale to jen hádám... a roluju timeline dál. Postupně se prokopávám horoskopy, dozvídám se, co měl kdo k obědu i s vizuální podobou krmě předtím, než prošla zažívacím traktem. Fajnšmekři tam dávají i fotky po. Následuje sekce rádoby vtipných videí, karikatur politiků a roztomilých zvířátek. Což o to, na štěně buldočka rád kouknu, na rozdíl od buldočího ksichtu velkodrůbežáře z pod Tatier. Do toho nějaká ta reklama, protože za něco si Zuckerberg tryskáčem na sushi a za šikmookýma holkama zaletět musí. A ranní listování facebookem zakončují moudra a citáty, většinou ve formě obrázku staženého z internetu, ve kterém původní autor nasekal hromadu chyb. Sečteno, podtrženo, denní dávku informací jsem dostal, ale o svých přátelích jsem se nedozvěděl zhola nic.
Minulý týden si jedu našlapanou tramvají. Držím se madla a nechávám volný flek pod sebou případným důchodcům. Místo nich si na něj sedla přistoupivší asi osmnáctiletá zrzka. Mladá, hezká, sympatická. Ovšem mé sympatie k ní opadly, když vytáhla telefon. Sotva si kecla na zadek, začala si pořizovat selfíčka. Zprava, zleva, s vyšpulenými rty. A během vteřin je ládovala na FB a instagram s duchaplnými popisky typu „Aáááááá“ nebo „Ouuuuuu“. Je netaktní koukat cizím lidem na displej, ale když ona to všechno dělala tak exhibicionisticky. Pak přepnula na stránky přátel a bezmyšlenkovitě začala úplně všechny příspěvky lajkovat. Bylo to jako když datel mlátí hlavou do stromu, desítky, stovky lajků za minutu. V tu chvíli už jsem na její displej koukat přestal. Spíše jsem chtěl strčit hlavu do pryžového madla v tramvaji a na místě si to hodit. Je to tak, Rogere, i já už jsem starej na tyhle sračky.