„Už jsem starej na tyhle sračky,“ říkával mahagonový polda Roger Murtaugh v kultovních Smrtonosných zbraních. A to na plátně chytal zloduchy v době, kdy neexistovaly mobily a sociální sítě. Dnes by byl totálně v háji, stejně jako já.
Okolnosti mě svého času přinutily přidat se na facebook. Ale když už tam jsem, říkal jsem si, aspoň najdu staré kamarády. Zjistím, jak dnes vypadají, co dělají, čím se živí a co je baví. Ale to jsem byl na veliký brzdě, takhle to nefunguje... Onehdy jsem dal na facebook, volně přeloženo „bibli ksichtů“, fotky s kamarády z dovolené. Snímek mi hned kdosi komentoval s tím, že není zvědavý na tři chlapíky. Proč prej není pořádně vidět ten barák za námi? Inu proto, že je to facebook a ne buildingbook (katalog baráků). Jenže jak postupně zjišťuju, on je to ve skutečnosti shitbook, neboli encyklopedie srágor.
Ráno zapnu FB a na hlavní stránce vidím, že Tonda uběhl/ujel na kole hafo kilásků a spálil tolik a tolik kalorií. No, ehm, fajn, Tondo, myslíš na zdraví, ale proč by mě to mělo zajímat. Pak zjistím, že Franta porazil římské legie, vybudoval virtuální osady, zkrátka že dosáhl určitého levelu v nějaké hře. Možná tím Franta naznačuje světu, že nezakopne o ženskou, nemá si večer s kým štrejchnout, a tak kalí celou noc onlajnovky. Ale to jen hádám... a roluju timeline dál. Postupně se prokopávám horoskopy, dozvídám se, co měl kdo k obědu i s vizuální podobou krmě předtím, než prošla zažívacím traktem. Fajnšmekři tam dávají i fotky po. Následuje sekce rádoby vtipných videí, karikatur politiků a roztomilých zvířátek. Což o to, na štěně buldočka rád kouknu, na rozdíl od buldočího ksichtu velkodrůbežáře z pod Tatier. Do toho nějaká ta reklama, protože za něco si Zuckerberg tryskáčem na sushi a za šikmookýma holkama zaletět musí. A ranní listování facebookem zakončují moudra a citáty, většinou ve formě obrázku staženého z internetu, ve kterém původní autor nasekal hromadu chyb. Sečteno, podtrženo, denní dávku informací jsem dostal, ale o svých přátelích jsem se nedozvěděl zhola nic.
Minulý týden si jedu našlapanou tramvají. Držím se madla a nechávám volný flek pod sebou případným důchodcům. Místo nich si na něj sedla přistoupivší asi osmnáctiletá zrzka. Mladá, hezká, sympatická. Ovšem mé sympatie k ní opadly, když vytáhla telefon. Sotva si kecla na zadek, začala si pořizovat selfíčka. Zprava, zleva, s vyšpulenými rty. A během vteřin je ládovala na FB a instagram s duchaplnými popisky typu „Aáááááá“ nebo „Ouuuuuu“. Je netaktní koukat cizím lidem na displej, ale když ona to všechno dělala tak exhibicionisticky. Pak přepnula na stránky přátel a bezmyšlenkovitě začala úplně všechny příspěvky lajkovat. Bylo to jako když datel mlátí hlavou do stromu, desítky, stovky lajků za minutu. V tu chvíli už jsem na její displej koukat přestal. Spíše jsem chtěl strčit hlavu do pryžového madla v tramvaji a na místě si to hodit. Je to tak, Rogere, i já už jsem starej na tyhle sračky.
Žádné komentáře:
Okomentovat