Česká kameňácká rapsodie

V roce 1988 jsem si v Tůzu koupil první video. Záhy druhé, abych mohl dabovat filmy. Ne jako Hejma, Fuka a spol, kteří svými hlasy do filmů pronášeli „Au, zabil jsi mě, au“. Nahrával jsem filmy z německých satelitů (kvalitní obraz) a připasovával k nim dabing z českých véháesek (zvuk OK, obraz fuj). Chtěl jsem zkrátka mít dokonalý výrobek, obraz i zvuk. Po kazetách jsem začal dabovat dvdéčka a pokračuju v tom dodnes s emkávéčky (furt je co vylepšovat). Hraju si tak už 30 let, inu, ten můj prokletý koníček. Ale díky němu se ve filmech drobet vyznám a hlavně je mám rád. Po delším úvodu se konečně dostávám k pudlu... byl jsem na vyhypovaný film Bohemian Rhapsody. A byl jsem zhnusen! Zhnusen natolik, že jsem po delší době musel napsat sejření.
Českou rapsodii měl původně točit (a ztvárnit hlavní roli) Sacha Baron Borat Cohen. A vzhledem k jeho pověsti by to byl asi hardcore (asi jako skutečný Freddieho život). Proti ovšem byli přeživší členové Královny v čele s Brianem Kokoten Mayem (kytarista s afrem). Sice jsem se s ním nikdy nesetkal (jak bych mohl), ale podle šprochů (na nichž je vždy...) to prý neskutečný kokot fakt je. A tenhle kokot zatrhl původní verzi a tak intenzivně kafral i do té druhé, že vzniklo mládeži přístupné porno. Tedy ne že bych chtěl na plátně vidět skutečné Bulsarovy anální večírky, to fakt ne. Mi se zvedal kufr už jen při tom, když se v light verzi dva kníráči líbali (njn, jsem homofob, zabte mě). Chtěl jsem prostě vidět dobrý film, a to Česká rapsodie není. Až na Egypťana Maleka jsou všichni herci jak dřeváci. Představitel Kokota Maye je sám kokot, neb v celém filmu střídá jen dva výrazy - pohoršení (když Bulsara provede nějakou ze svých zhovadilostí) a pýchu (to jsme, kurva, dobří). Některé scény, třeba vznik konkrétních hitů, jsou až nechtěně komické. Kokot k Bulsarovi: „Ta tvá interakce s publikem minule byla výborná. Inspirovala mě k vytvoření písně, abychom diváky ještě více vtáhli do vystoupení. Opakuj po mě - dup, dup, tlesk, dup, dup, tlesk“. V půlce filmu jsem chtěl z kina odejít, bo jsem neustále zažíval stavy kosoidní (kníratá líbačka) nebo průjmoidní (dup, dup, tlesk). Navíc v celém filmu nezazní ani jeden normální, civilní dialog. Třeba: „Ty debile, co to tam hraješ, tam patří Ami, Emi, Ami, G!“ (Hrál jsem v kapele, vím, jak vypadají zkoušky). Ale místo toho tam jsou jen prázdné fráze: „Dokážeme to! Jsme nejlepší! Zradil jsi nás! Odpouštíme ti! To zvládneme!“ Zasmál jsem se za celou dobu jen jednou (a jediný v narvaném kině). To když jsem (na rozdíl od ostatních) poznal namaškařeného Mika „Špiona, který všechny vojede“ Myerse v roli nepřejícího producenta.
V tom bijáku je prostě všechno špatně. Tedy až na songy, ty jsou boží, ovšem ty vznikly před desítkami let. Na druhou stranu mě nepřekvapuje, že jde o letošní fenomén českých kin a nejnavštěvovanější film roku. Vždyť to byly přece Kameňáky svého času taky.

Model Michaela Jacksona

Král popu byl výjimečný. Narodil se jako černoch, ale i když byl talentovaný a úspěšný, s vlastní barvou kůže se nesmířil. A protože byl nesmírně bohatý a hodně cáklý, vzepřel se, podstoupil řadu frankensteinovských operací, aby ze sebe udělal něco jako bělocha. Ano, Michael byl výjimečný, tak to udělal. Ale všichni černoši na světě se na bělochy přeoperovat nemohou, to prostě nejde. Chápete, kam mířím? Tak popojedem...
Narodit se jako černoch v Africe asi není výhra v loterii. Ale prostě je to tak, stalo se. Zařídil to osud, náhoda, prozřetelnost...? Zůstaňme u prostého „je to tak“. Já se taky nenarodil jako George Clooney nebo Jeff Bezos v Americe, ale jako syn zámečníka a prodavačky na vesnici ve Slezsku. No a? Je to tak. A proto není možné, aby se všichni černoši v Africe proti tomu vzepřeli (model MJ) a rozhodli se, že ze všech budou Evropané. To prostě nejde. Když se ve velkém naruší systém, říkejme mu třeba „systém olympijských kruhů“ (jsem zvědav, kdy dobroserští sluníčkáři označovaní černé Afriky, žluté Asie nebo rudé Ameriky napadnou)... zkrátka když se ve velkém naruší staletí, tisíciletí fungující systém, tak se zhroutí. Na jedné i na druhé straně, tedy v Evropě i v Africe.
Další příkladem, na který »model MJ« pasuje, se také týká migrace. Ovšem takové, kterou zatím nikdo moc neřeší a nikdo si ji nedává do volebních programů. Přesto mě osobně sejří fest. Jde o migraci měšťáků do vesnic. V dnešní době skoro každý, ať už na to ve strožoku má, nebo se zadluží do pátého kolene, chce bydlet ve vlastním baráku a ideálně na vsi. To ale, sakra, taky nejde. Prostě někdo se narodí na vesnici, někdo ve městě, je to tak. Když se všichni nahrnou z měst do vísek a zabetonují ornou půdu, louky, remízky, dramaticky to nabourá ekosystém, nemluvě o stoupající energetické náročnosti (klimatizovaná vila s bazénem versus byt v obytném baráku), navýšení dopravy a celé hromadě dalších negativních jevů. A co bude s městy po takovém exodu? Zůstanou z nich opuštěná města duchů?
Lidi, vážně, nedělejme v systému bordel. Každý Michaelem Jacksonem být nemůže.

Bejsbolka a vymývání mozků

Ultra vpravo, ultra vlevo, vždycky průser. Řeč je o politické ideologii. Oba krajní proudy škodí a dělají bordel, ale existuje propastný rozdíl v míře škodlivosti a následcích jejich řádění. K ultrapravici sice ne vždy, ale v drtivé většině inklinují jedinci, kterým to moc nepálí. Místo mozkoven mají nabušené hlavně bicáky. Když jde taková tlupa ulicí, jejich lesknoucí se lebky hážou na fasády domů prasátka, černým trikům praskají na hrudníku švy, chápu, že svěrač slabších povah předčí výkonem hydraulické nůžky. Holé palice si pak zahajlují nebo někoho přetáhnou bejsbolkou. Tihle hoši zkrátka reprezentují temnou stranu síly, ale je to takové primitivní zlo. To parta z opačného spektra, neomarxisté, sluníčkáři, to je jiné kafe. Jsou to také vyšinutí magoři, ale bohužel inteligentní. Rekrutují se převážně z řád vysokoškoláků, kteří studují obskurní obory a pavědy. Když použiju termín z trestního práva „míra společenské nebezpečnosti“, pak je levicová parta úplně top. Tihle pošuci totiž dokáží díky své inteligenci proniknout do různých organizací, státních institucí nebo do médií. A mohou tak škodit ve velkém s dopadem na celou společnost. Výsledkem jejich řádění jsou různý kvóty, normy a omezení diskriminující většinu na úkor menšin (čili popření demokracie). Neomarxističtí buditelé navíc často používají podvratné a podpásové metody. Aktuálním příkladem jsou třeba událostí v Chemnitzu a přístup levičáckých médií. Přestože v ulicích demonstrují rozhořčení tátové a mámy od rodin či důchodci, rudým pisálkům stačí napsat, že jde o demonstraci nácků a rasistů a je vymalováno. Občanský protest obyčejných lidí tím několika řádky spláchnou do hajzlu. Ještě pokleslejší a odpornější je ale ideologické vymývání mozků dětí, kterým už se bohužel nakazilo i Česko. V hodinách občanské nauky (nebo jak se to teď jmenuje) už malým capartům podle osnov regulérně vtloukají do hlavy, jak je to multikulti boží, a že když si to blonďatá a modrooká Janička Novákovic v pubertě rozdá s Ferem Lakatošem, posílí tím světový mír. Dalším příkladem nechutného šíření levičácké ideologie je naše veřejnoprávní telka. O tendenčnosti jejich zpravodajství a publicistiky už se popsaly stohy, ale čété klesla ještě hlouběji, když propagandu propašovala i na dětské déčko. Mrňatům tak prostřednictvím Zpráviček tlumočí, jaký že je ten Trump hajzl a kdo že je v izraelsko-palestinském konfliktu za padoucha a kdo za chudáčka. Viz.:
http://www.blesk.cz/clanek/zpravy-politika/563806/propaganda-v-detskem-poradu-kritici-zuri-na-ct-stve-je-reportaz-decka-o-palestine.html
Ultrapravice i ultralevice jsou zkrátka čirým zlem. Ale zatímco skini dokáží leda vybílit hospodu nebo dát někomu nakládačku v temné uličce, neomarxisté mají našlápnuto zdevastovat celou společnost a svět, jak jej známe. A když jde o pomatence, více se bojím magora, který umí vyrobit atomovku, než toho, který si z klacíku vyřeže maximálně prak.

Inženýr Králík a králičí diplomka

„Jsem inženýr Králík.“ Přestože po této větě schytal Abrhám takovou bamberskou, že chytil duhou o futra, mělo tehdy jeho představení váhu a důstojnost. Tehdy ano. Ale dnes...? Když je něčeho příliš, ztrácí to svou cenu...
Za posledních 20 let se počet graduovaných Čechů téměř ztrojnásobil, aniž by se ovšem jakkoli zvedla vzdělanost či intelektuální úroveň společnosti. Částečně se na těchto číslech podílí omladina, která už nechce brát do teplejch a její filozofií je, že se životem prokliká jedním prstem. Olbřími je ale číslo těch, kteří jdou na vejšku na stará kolena. A právě těm se chci dnes věnovat.
Akademický titul už dávno není vědeckou hodností. Na bádání a studium jako takové většina kašle, jde pouze o tu zkratku před jménem. Možností, jak k ní přijít, je přehršel. Někdo si „vzdělání“ koupí sakumprásk (kdo si myslí, že Plzeň byla výjimkou, je naiva), někdo třeba jen diplomku. Zkrátka nepřijdou ani ti nemovití či bez konexí. Nabídka „ke studentům přívětivých“ univerzit je obrovská a škála obskurních paoborů, jejichž absolventi plodí plagiáty králičích diplomek, ještě větší. Co ale starší dorostenky a dorostence k pořizování titulů vede? Důvody jsou ve zkratce čtyři:
1) Člověk chtěl studovat v mládí, ale okolnosti (rodina, práce...) mu to nedovolily. Těchto lidí si velmi vážím. Jejich motivace je šlechetná, a proto také v pozdějším věku studují poctivě. Ale je jich minimum.
2) Člověk byl k vejšce donucen. Prostě děláte roky svou práci a najednou bác, nějaký chytrolín nahoře rozhodne, že je pro tenhle džob nutné to a to vzdělání. A tak zástupy policajtů, sestřiček, úředníků berou univerzity útokem. Lhostejno jaké školy, lhostejno jaké obory. Jde jen o ten diplom. S těmito lidmi svým způsobem soucítím, dohnaly je k tomu okolnosti.
3) Člověk diplom nutně nepotřebuje, ale když ho bude mít, zvýší se mu částka na výplatní pásce, nebo má šanci postoupit výš ve firemní hierarchii. Prachy nesmrdí, takže tyhle lidičky přímo neodsuzuju. Ale že bych s nimi sympatizoval, to taky ne.
4) Člověk si zkratku před jméno pořizuje, aby se jí mohl pyšnit. Tak tohle je kategorie (a není malá) morálních ubožáků, kterými otevřeně pohrdám.
Odnepaměti platilo a dnes platí ještě více, že skutečně inteligentní lidé, kapacity svých oborů, tituly nevystavují na odiv a nelpí na nich. Za ně mluví jejich postoje, práce, výsledky. Naopak na zkratce před či za jménem bazírují nicky, které mají prázdné makovice a nic v životě nedokázaly. Jde o jeden z příznaků Dunning-Krugerova efektu. Ten popisuje, že lidí vzdělaní a schopní jsou většinou skromní a pohlížejí na svou osobu střízlivě, někdy se i podceňují. Naopak neschopné nuly mají vyšponované ego a chodí s frňákem nahoru.
Většinu profesního života dělám v médiích, v nichž se tituly (až na malé výjimky) neužívají. A stejně to mám i v osobním životě. Podstatné pro mě je, co má kdo v hlavě, ne před jménem na vizitce. Za Dunning-Krugerův efekt jsem ale vlastně rád. Díky němu totiž vždy okamžitě vím, s kým mám tu čest. Jestli s jedincem inteligentním, nebo s ješitným blbem.

Dáš mi (to písemně)?

Čau, kočko, štrejchnem si? Fajn, tak nadiktuj tadyhle panu notáři datum narození, bydliště, rodné číslo, telefon, e-mail, datovou schránku, velikost podprdy a oblíbené a naopak nepodporované polohy... Jsem rád, že už mi není dvacet a nemusím moc řešit novoty. Jste někde na tancovačce, pohledem se střetnete se ženou opačného pohlaví, přeskočí jiskra, houští je opodál, jenže ejhle, nemáte s sebou tiskopis a právního zástupce. K tomu to totiž směřuje, protože svět se v koňskou zadel obrací. Sluníčkářské Švédsko zavedlo před časem zákon o sexuálním souhlasu. Tedy že žena (možná i muž, nestudoval jsem detailně) musí předem výslovně s koitem souhlasit. Údajně postačí souhlas ústní (tedy orální), ale lepší je vzhledem k možným pozdějším rozporům písemná smlouva »o dílo«. No a nyní tutéž legislativní krávovinu připravuje Španělsko s odkazem na loňské hromadné znásilnění dívky během slavností v Pamploně.
Aby bylo jasno, znásilnění považuju za jeden z nejohavnějších zločinů. Když jsem před 30 lety absolvoval krátkou profesní epizodu u policie, mým největším počinem, na který jsem dodnes hrdý, bylo, že jsem jednu dívku před znásilněním zachránil. Když z ní v noci na louce rval šaty ožralý chlívák, použil jsem donucovací prostředek, který, pravda, neměl oporu v zákoně. Kopl jsem ho botou do ksichtu. Slečnu jsme pak z jeho spárů s kolegy vyrvali a prasáka, který měl v klopě placku „Verejnosť proti násiliu“ (to jsou paradoxy), odvezli v klepetech do cely. Ale zpět k tématu, znásilnění je odporné. Ale Španělé, místo aby polapené zvrhlíky vykastrovali nebo pověsili za pinďoury na náměstí, raději zakážou všem v celé zemi sexovat. No, dovolí, ale jen s výslovným souhlasem. Vše samozřejmě v zájmu všeobecného blaha. A s tím už mě tihle novodobí dobroserové pěkně sejří. Místo exemplárního trestu pro usvědčené pachatele znechutí život všem ostatním. Je to jako když se na rovné cestě padesát let nic nestane, pak ze škarpy vyleze opilec, kolemjedoucí auto mu načechrá fasádu, a co se vzápětí začne dít? Na silnici začnou dobroserové iniciativně budovat retardéry, ostrůvky, semafory, radary a otráví tím jízdu všem spořádaným šoférům. Wow, fakt jsem rád, že mi je, kolik mi je, bo podobné zhůvěřilosti dříve či později dorazí i k nám. A chodit na rande s notářem a kulatým razítkem by mě nebavilo.

Strážmistr Cruchot střílí gól

Když hraje Baník se Spartou, je mi to šumák. Akorát vím, že v tu dobu není záhodno jezdit do Ostravy, bo tam hrozí dopravní kolaps, nebo že odněkud z davu přiletí pěst. Stejně tak je mi fuk, když hraje Real, Barcelona, Bayern, Juventus, Manchester apod. Čutaná (sport obecně) mě prostě nebere a typickou českou chlapskou kulturu - jedna ruka v teplácích, ve druhé lahváč, zrak upřený k zelenému pažitu na obrazovce - nepěstuju. Ale jak už to bývá, existují výjimky z pravidla. A v mém případě je tou úchylkou fotbalové mistrovství světa. Co čtyři roky se ze mě na měsíc stane zapálený fanda kopané. Fascinuje mě na tom ta pestrost a konfrontace různých národů a stylů. Malí, ale snaživí Asiaté se můžou na jednom hřišti střetnout se sprintery z Afriky nebo s jihoamerickými fotbalovými žongléry, kteří dokáží s míčem opravdová kouzla. Záměrně jsem nezmínil evropské týmy, protože pro ně už nic z toho neplatí. Vinou koloniální minulosti a otevřené vítačské náruči se z nich jedinečný národní duch vytratil. A tak v barvách většiny evropských týmů nastupovala multikulti směska. Jen v semifinále mezi Francií a Belgií bylo na soupisce včetně laviček dvaadvacet hráčů, kteří mohli vzhledem k místu narození a dvojímu občanství reprezentovat mančafty africké, většinou Kongo. Dvaadvacet, to jsou dva kompletní celky! Nejsem žádný sportovní rasista, na minulých mistrovstvích jsem fandíval třeba Kamerunu, Nigérii nebo Pobřeží slonoviny. A nyní bych klidně držel pěsti i tomu Kongu. Ale ne konžské filiálce v dresech s galským kohoutem.

K Francii jsem měl vždy vřelý vztah, náš rod odtamtud údajně pochází. Ale tentokrát jsem nároďáku, který před úvodním výkopem zpívá Marseillaisu, fandit nemohl. Když hraje tahle parta, chci aby komentátor hlásil Platini, Papin, Giresse... a pro mě za mě třeba Ludovic Cruchot. Ale rozhodně ne Umtiti, Sidibé, Pogba, N´Zonzi nebo Mbappé. Takže ať se na mě nikdo nezlobí, ale Francie jako taková letos mistrovství v žádném případě nevyhrála.

Zamyšlení o hovně

Prezident podepsal novelu vodního zákona, podle které budou muset lidé dva roky pozpátku dokládat, že nechali své fekálie odvézt k ekologické likvidaci. Povinnost začne platit od roku 2021. Wow, to je téma, k tomu mám co říct. Su synek z dědiny, mám žumpu, pustím se do toho.
Jedno z mouder, která mi ocko (tak jsem říkal otci, přišlo mi to originální) vštěpoval, znělo: „Správný hospodář donese hovno domů.“ Měl tím na mysli, že když je člověk mimo domov a začne ho „pučit“, musí zatnout zuby, vyděržať a potřebu vykonat až po příjezdu domů. Je to logické. Obsah žump býval na vesnicích hnědým zlatem. Bylo to echt bio superior hnojivo polí a zahrad. Co já se v mládí navozil karů (koleček) materiálu do zoraných volků (řádků, například na brambory). Jasně, nic pro fajnovky, barbíny a dámičky, ale to je ta pravá vůně venkova. Jenže časy se mění a nová doba obrátila vše naruby. Pole obdělává málokdo a za vývoz žump se naopak musí platit. Ockovo motto se proto obrátilo o 180 stupňů: „Správný hospodář domů hovno nenosí.“ A já správný hospodář jsem. Žiju v chaloupce sám se svým psem. Keoki (havajsky Jiří, můj labrador) chodí vykonávat potřebu na zahradu. No pravda, občas má v noci puzení, nevzbudí mě a nechá mi dáreček na plovoučce. Ale ví, že se to nemá, a ráno se stydí. Mám (na dnešní poměry) zahradu velkou, i lesík se tam najde, takže tam malou potřebu chodím vykonávat taky. A v duchu upgradovaného motta se snažím tu velkou vykonat kdekoli, jen ne doma. V práci třeba. Máme tam bezva hajzlíky i s vůničkami.
Zatím dobrý, jenže co se letos nestalo. V květnu mi začala zahrádkářská sezona, bylo třeba rýt, hnojit. Do pařeníků pro rajčata, kedlubny, okurky atd. jsem navozil kompost. Ale když jsem se dostal k bramborám, přepadla mě jakási nostalgie, retro nálada, a rozhodl jsem se je pohnojit postaru. Našel jsem starý septikový šufánek, připravil si kary a šel do toho. Odkryl jsem víko žumpy, kvedlám a kvedlám a... ani hovno. Doslova. Neměl jsem v žumpě zhola nic. Jen na dně pár cenťáků jakéhosi řídkého čehosi. Nabral jsem toho s bídou do třetiny šufánku. A protože jsem s ním dlouho nepracoval, počínal jsem si tak neobratně, že jsem drcnul násadou a obsah šufánku se rozstříknul po okolí. Schytaly to francouzské dveře a fasáda baráku. Naštěstí, jak říkám, toho bylo malinko, takže jsem to spláchnul jedním kýblem čisté vody. No jo, ale jak já k tomu (novele zákona) přijdu. Fasáda od sraček, ale v žumpě nic. Nemám co vyvážet, a tudíž nemůžu mít žádný doklad o vývozu na čističku. Tak nevím. To si mám půjčovat hovna od sousedů, abych je mohl vyfakturovat?

Filmaři kušní, ale netočí

TýTý, Lvy a vyhlašování podobných anket jsem kdysi sledoval rád. Bylo to vtipné a viděl jsem své oblíbené herce. Posledních pár let ale tyto pořady ignoruju. Už tam není sranda a z umělců se stali nabubřelí mudrcové. Sledovat Oscary či cokoli ze zámoří nemá smysl vůbec, neboť degenerativní procesy Američanů dosáhly svého vrcholu. Kvalita filmů jde zcela stranou a řeší se jen to, zda jsou v díle dostatečně procentuálně zastoupení černoši, Mexikánci, ženy, homosexuálové, transsexuálové či liliputi. A jako bonus mezi jednotlivými vstupy ještě stihnou ukřižovat nějakého hetero penzistu, který před půlstoletím během natáčení necudně hleděl vnadné kolegyni do výstřihu. Tyto výstřelky do Česka (zatím) nedorazily a nikdo nelpí na tom, aby hlavní roli v připravovaném velkofilmu o Janu Žižkovi ztvárnil Radek Banga. Zato se však z tuzemských umělců stali političtí odborníci a glosátoři. Netuším, jak k tomu přišli. Možná praktikují Stanislavského metodu „vciťování“ a domnívají se, že když hráli nějaký štěk ve filmu o Masarykovi nebo o procesu s Miladou Horákovou, můžou z fleku dělat politiku. Bylo by jim vhodné říct, že po natáčení je třeba z role vystoupit. Milda Kopecký svého času po filmování také nechodil lovit dušičky a topit plavce ve Vltavě.
Jak už jsem řekl, vyhlašování anket nesleduju a zazdil jsem i letošní Lvy. Ale dodatečně jsem si o nich přečetl. A bylo mi smutno. Ne proto, že tam umělci vedli mravokárné proslovy a pak se na večírku ztřískali jak mužici a padali ze schodů. Bylo mi smutno z toho, že nás umělci poučují, ale sami nedělají, zač jsou „placení“. Já filmy miluju a české obzvlášť. Bohužel všechna má milovaná dílka vznikla v minulém století. A nejsem sám. Schválně jsem si vyjel z ČSFD nejlépe hodnocené tuzemské filmy za stejné časové období (29 let) před a po roce 1989. A zatímco v socialistické TOP20 je jedna pecka vedle druhé, v demokratické je prd. Vrchol žebříčku tam tvoří jen dokumenty (o Naganu, o Krylovi, o trabantech apod.) a z filmů tam jsou jen tři čtyři dramedie. To je ten polistopadový hybrid, že se v kině musíte současně pousmát i dojmout.
V minulých letech bylo synonymem brakového filmu jméno režiséra Trošky. Já tato dílka také míjím velkým obloukem, přesto se musím Zdeněška zastat. On sice tvoří pro diváky prosté, až prostoduché, ale činí tak záměrně. Prostě vyrábí produkt pro určitou cílovou skupinu. Navíc je spokojený a nekušní kraviny z pódia. Zato ti, co maj řečí plnou hubu, točí jednu srágoru za druhou. Máme březen, do kin šlo teprve sedm letošních hraných českých filmů a hned tři (Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Věčně tvá nevěrná, Dukátová skála) jsou na ČSFD s klasifikací „odpad“ v černých číslech. A filmoví kritici se otevřeně vyjádřili (to jsem fakt četl), že by se jejich tvůrci měli stydět. A já souhlasím. Měli by se stydět, držet klapačku a šoupat nohama. A já si jdu na spravení chuti pustit nějaké dílko z doby „totality a nesvobody“. Třeba Vesničku, Jáchyma, Marečka, Čtyři vraždy, Kulový atd atd.
P.S. Vítězný levovský film Bába z ledu jsem neviděl, protože za A) režisér Sláma je mimoň a točí mimoňské filmy, za B) varoval mě můj parťák (který má se ženou sadomasochistickou úchylku - chodí do kina na všechny české filmy), že se v Bábě vyskytují explicitní sexuální geriatrické scény. No, Pavla Nového i v mládí ztřeštěnou Zuzku Kronerovou mám rád. Ale fakt nemám žaludek dívat se na jejich zvráštělá šarpejovská těla v koitální extázi.

Pechfógl s pletacími jehlicemi

Na školním výletě v Praze mě v polovině 80. let odchytl u stanice metra Ivan Rössler, redaktor Čs. rozhlasu. Dělal anketu a ptal se, jak se mi líbí tehdy nově otevřená stanice metra. A já koktal a plácal neskutečné blbosti. Ve skrytu duše doufám, že ten audiozáznam shořel nebo ho vyhodila aktivní uklízečka. Když dnes koukám na Ondráčka, on je to vlastně pechfógl. Když v roce 1989 kvákal do kamery hovadiny o pletacích jehlicích, nemohl tušit, že v budoucnu bude nějaký internet. A že si teď jeho ksicht s tupým výrazem Oty Rákosníka bude denně přehrávat celá republika, že bude podroben mediálnímu lynči a že proti němu budou lidé demonstrovat. Tím se nechci „pana poslance“ nijak zastávat. Jen přemýšlím. Kdybych totiž chtěl někoho ukřižovat, tak nejdu s davem jako ovce. Nejdřív by mě zajímalo, koho ukřižovávám a proč. Takže si shrňme dostupná fakta. Co o Ondráčkovi víme?
1) Byl v roce 1989 frekventantem Pohotovostního pluku VB, tedy že chodil na policejní školu (vysvětlil jsem minule, nebudu dál pitvat). A že jako (ještě nehotový) policajt zasahoval při demonstracích. A teď se zamysleme, koho státy (totalitní, ale i ty demokratické) nasazují při takových událostech? Policajty, samozřejmě. Kdo v už svobodném Česku rozháněl nepovolené technopárty? Policajti. Kdo zasahuje, když v Německu nebo Francii vyrazí do ulic rozvášněný dav právě propuštěných dělníků? Policajti. Koho španělská vláda loni poslala na katalánské separatisty? Policajty! Přece nepošlou rozhánět dav kuchařky z hradní kantýny s válečky na nudle.
2) Ondráček dostal nálepku „komunistické mlátičky“. Jako že nemilosrdně tloukl studenty, ženy, děti. A skutečně je tloukl? Teď budu spekulovat, ale opírám se o reálné indicie. Účast při zásazích sice Ondráček sám přiznal, ale mluvil o nich takové bludy, jako kdyby demonstranta neviděl ani z rychlíku. Na profláknutém videu je v klasické uniformě. Kdyby to bylo v době zásahu, musel by mít výstroj, minimálně přilbu. A v klasické uniformě tehdy frekventanti PP VB mimo areál chodili jen v rámci výuky. Normálně v nich chodit nemohli, ještě to nebyli hotoví policajti. Na mě to proto dělá dojem, že si ho zkrátka komunističtí bossové vybrali jen jako maskota. Možná to byl mladý nadějný soudruh, agilní straník, kdoví. Nějaký politruk mu napsal, co má říkat, a předhodili ho televizákům. Jako cvičenou opičku.
3) Byl zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS. O komisích dnes psal komentář Klaus jr., takže jen krátce. Komisí jsou v Parlamentu tři p*dele. Ani poslanci sami neví, kdo ve které je. A scházejí se (pokud se vůbec sejdou) jen formálně. Že by některá něco opravdu dělala, o tom se dá pochybovat. Jsou hlavně od toho, aby se koza nažrala a členům z toho kápla nějaká kačka navíc.

Lidé se dnes bouří proti člověku, který byl coby dvacetiletý ňouma v blbou dobu na blbém místě a v blbé straně (rozuměj partaji). A k jeho smůle ho natočila kamera. Zajímavé je, že se nikdo nebouří proti skutečným zločincům minulého režimu. Komunistickým pohlavárům, estébákům. Ti po listopadu rychle převlékli kabáty a stali se z nich prosperující manažéři a byznysmeni... A trestně stíhaný člověk, evidovaný donašeč eštébé je dokonce premiérem země. A když jsem si přečetl dnešní výsledky průzkumu veřejného mínění, je nejpopulárnějším předsedou stran zastoupených ve Sněmovně. Fandí mu 48 % respondentů. Tož dává to smysl?

Suma sumárum. Ondráčka neznám a nechci ho obhajovat, ale ani soudit. Jen si myslím, že všechen ten humbuk kolem něj je vrtění psem a uměle vyvolanou hysterií.

Není každý pendrek černý ani bílý

„Komunistická mlátička bude šéfovat komisi pro kontrolu GIBS (Generální inspekce bezpečnostních sborů)!“ hlásají palcové titulky. Odpůrci volby Zdeňka Ondráčka do této funkce mluví o „facce demokracii“, ministr Pelikán je znechucen a zvažuje demisi... Dnešní příspěvek nepojmu jako sejření, ale jako okénko do historie, malou lekci dějepisu a osobní zpověď. Mnozí totiž netuší, jak to před třiceti lety fungovalo. A tak dnes pyskují, podobně jako sluníčko Pelikán, kterému bylo v době listopadových událostí pouhých deset let, nikdy nebyl na vojně a ví kulový, jak to chodí ve vojensky organizovaných sborech. Že se rozkaz, ať je jakýkoli, musí splnit za všech okolností. A pokud nebyl košer, teprve po jeho splnění proti němu může dotyčný (má-li svědomí a koule) protestovat.
Takže přetočme ručičky hodinek... Nacházíme se v roce 1989 v Praze-Hrdlořezích. Dnes tam působí Vyšší a střední policejní škola Ministerstva vnitra, v 90. letech se tam natáčely taškařice Byl jednou jeden polda a o pár let dříve se tam nacházel Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti (PP VB). Což, jak se někdo mylně domnívá, nebyl žádný útvar trénovaných a vycvičených mlátiček. Byla to policejní škola jako dnes. Pro kluky (holky tehdy ještě nesloužily, bohužel), kteří nastupovali k esenbé hned po střední. Vím to, protože jsem ji tehdy taky absolvoval.
Ocitl jsem se tam tak nějak „omylem“. Na gymplu mě totiž zajímal hlavně bigbít a ne to, čím chci v životě být. A tak to za mě rozhodl otec, když prohlásil, že esenbáci hovno dělaj, ale hodně vydělaj. Takže se devatenáctiletý rebel, který hrál na bicí v kapele a v garáži natáčel protestsongy, ve kterých si dělal z komoušů bžundu, ocitl v esenbácké uniformě. Bizarní, ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Ale zpět ke škole, ta byla pro maturanty 1,5letá (nematuranti to měli o rok delší). Takže mě čekal rok školy (v Praze), půl roku praxe (v Ostravě) a po závěrečných zkouškách rok pracovní umístěnky dle rozkazu (já opět v Praze). Dnes se za podobné absolutorium rozdává dis, bakalářka nebo něco podobně obskurního, ale tehdy prdlajs. Samotná škola fungovala v kasárenském režimu. Na vycházku (mohl být civil) jen jednou týdně, domů na víkendový „opušťak“ jednou za tři týdny. Mi to ale pokaždé neklaplo, protože ze mě to rebelství ani v uniformě nevyprchalo (ostatně nevyprchalo dodnes). Takže jsem jednou dostal zaracha za vycházku v reklamním tričku pivovaru, podruhé za džínový komplet (povoleny byly samostatně rifle nebo džíska, ale ne obojí současně). A úplně zvencnout se šéfové mohli, když jsem si na svůj už tak pankáčský účes nabarvil černé pruhy. Nesmývatelnou barvou. Zpéroval mě za to tenkrát zástupce mého velitele, jistý Ludvík Zifčák, alias pozdější agent StB (agent, pche, byl u estébáků ani ne půl roku), alias mrtvý student Šmíd z Národní třídy (ale to je jiný příběh).

Policejní škola fungovala... no, jako škola. Dopoledne výuka, odpolko volno na pokojích a samostudium. Občas jsme si mohli zahrát stolní fotbálek v kulturáku, nebo nám do téhož zařízení  (uvnitř kasáren) přijeli zahrát nějací umělci. Jednou to byl třeba Olympic, jindy Balet (Ivetka Bartošová a spol.). A taky jsme hráli divadlo. Sám jsem napsal hru (děsně trapnou), kterou jsme nazkoušeli a přihlásili se s ní do soutěže. A protože žádní jiní policajti divadlo nehráli, prošli jsme bez konkurence až do celostátního finále.

Ale je pochopitelné, že když má stát zařízení, ve kterém je několik set mladých (vyzbrojených) kluků, tak po nich může hrábnout, když je to třeba. A protože se v Praze na sklonku 80. let něco mlelo každou chvíli, tak toho režim využíval. A teď si představte, že smíte jet domů za rodinou a přáteli jen jednou za tři týdny. A zrovna se do toho připlete Palachův týden, výročí srpna 68, listopadový Den studentů, propuštění Havla nebo kdoví co ještě. Vy nesmíte jet domů, protože je pohotovost. Na buzerplacu stojí připravené antony a vy trčíte zavření na pokoji. V plné výstroji. Uniformu na sobě, zbraň za pasem, bílá helma na nočním stoku, plexisklový štít opřený o zeď. A čekáte. Přijde rozkaz, nebo nepřijde. Nekonečné hodiny. Přitom jste se v té chvíli mohli doma milovat s přítelkyní nebo vyrazit s kamarády na tah. A houby z toho... Během mého pobytu na škole (podzim 87 až jaro 89) ten rozkaz nikdy nepřišel. A jsem celkem rád. Ačkoli rebel, nejsem si jistý, jestli bych se tím federálem (tak se říkalo velkým bílým obuškům) taky neohnal. Když je člověk ve stresu a frustrovaný... a najednou stane tváří v tvář člověku (demonstrantovi), kvůli kterému nemohl jet domů, to opravdu nasejří. A přitom ten kluk/holka na druhé straně barikády může být stejný jako vy. Poslouchá stejnou muziku, má stejné názory, za normálních okolností byste spolu třeba zašli na pivo. Jenže osud vás prostě postaví proti sobě. Jak říkával Pepíček Bek v jedné pohádce, kterou jsem si jako malej pouštěl na gramofonu: „Doba je zlá a člověku na dobrotě nepřidá“.
To je konec historického ohlédnutí, zpět do současnosti. Pokud bych měl mít s volbou Zdeňka Ondráčka nějaký problém, tak v trochu jiné rovině. On na sebe naivně prásknul, že šel k SNB, protože se mu líbily uniformy (byly hnusné a navíc z odporného materiálu, chytil jsem z něj ekzém) a chtěl být psovodem. No, k psovodům tehdy brali ty nejhloupější, protože nepotřebovali trénovaný mozek, ale nohy, aby stíhali, když pes chytí stopu. Taky mám problém s tím, že dodnes peče s komunisty a že už před 30 lety mu to asi „politicky myslelo“ a byl to správný kádr. Jinak by ho neposlali kvákat před televizní kamery. Jo, to bych považoval za problematické. Ale že mu říkaj „mlátička“, protože zrovna působil v PP VB, to je úplně mimo mísu. A ministr Plameňák ať tu demisi klidně podá, škoda ho nebude...

P.S. Foto u článku je autentické. Rok 1988, zbrojnice PP VB Praha-Hrdlořezy. Ten týpek dole, který penetruje samopalem anální otvor kamaráda, jsem já. Ano, v PP VB působili i rebelové a recesisté.

Holky z roštu

Majitelé herbářů, v nichž převažují listy javoru, už nebudou ve své lidovce zpívat o „synech země“, ale o „nás všech“. Kanada zkrátka změnila v rámci pohlavní rovnosti (z pojmu gender se mi zvedá kufr) text hymny. Jde o další obludnost ve jménu všemu nadřazené korektnosti. Pokud jsou Kanaďané sklerotičtí jako my a text hymny si nepamatují, žádná psychická újma jim nehrozí. Já jsem třeba hrdý Čech, ale stejně dodnes nevím, co kde hučí nebo šumí. Ale jde o princip. Že už prostě lidem z té korektnosti 21. století definitivně hrabe. A hráblo i organizátorům efjedniček.
Dnešní generace žere Hamiltona nebo Alonsa, ti odrostlejší Schumachera. Já ale vyrůstal na Laudovi, Andrettim, Regazzonim, Reutemannovi a mnoha dalších. Už v dětství jsem si formulky zamiloval a miluju je dodnes. I když už to není taková zábava. Auta vypadají jedno jako druhé (kde jsou časy šestikolových tyrrellů), v kokpitu není žádná šaltrpáka, jen nějaká playstation klávesnice ve tvaru volantu. A když inženýři u noťasů v depu zjistí, že formulce dochází šťáva, kliknutím myši jí na dálku sníží výkon a je po závodění. Pilot může hodit cihlu na plynový pedál a stejně mu to nepojede. Koukat na F1 už prostě není tak zábavné jako před lety. A bude hůř. I do tohoto motosportu totiž začali vrtat korektní bezpohlavní mrcousové. Od letošního ročníku totiž mají skončit grid girls (holky z roštu). To jsou ty kočky, které desítky let držely deštníky nad piloty na startu nebo dělaly špalír u stupňů vítězů. Prej je nedůstojné takto prezentovat ženy jako pouhé lascivní objekty, a tak je od letoška neuvidíme. Údajně je nahradí děti či co. Na to konto vydal prohlášení organizátor Formule E (to jsou ta elektrická autíčka z pouti, co si hrají na formule), ve které grid girls zrušili už dříve. Formuli 1 vzkázal: Vítejte ve 21. století. Hmm, tak já vám taky něco vzkážu. Strčte si to překorektnělé 21. století do genderu.

Ač skončí na lafetě, byl jedinou volbou

Ani v prvním, ani ve druhém kole. O osudu prezidentských voleb bylo rozhodnuto už před mnoha měsíci, když se lid dozvěděl jména kandidátů (resp. protikandidátů, neb to tentokrát bylo všichni proti jednomu). Český prezident nemá moc pravomocí, ale důležitou personou bezesporu je. Vždyť je hlavou, reprezentantem státu a jeho lidu. A když se, sakra, o takovou funkci někdo uchází, tak ho přece musí ten lid znát. Musí to být osobnost veřejně známá a činná. Osobnost, kterou lidé milují, nebo naopak nenávidí, ale o které vědí, co je zač. Jenže když se objevila jména prezidentských kandidátů, bylo to jako by někdo vytasil soupisku kazachstánského FC Ordabasy Shymkent. Já třeba znal jen Michala Horáčka, ovšem pouze jako schopného textaře a sázkařského byznysmena. Pak jsem si ještě pamatoval Petra Hanniga z 80. let, kdy měl svou hudební stáj a v ní takové „perly“ jako nezpívajícího nebubeníka Víťu Vávru. Už tehdy byl Hannig komickou figurou a zůstal jí dodnes. A na poslední chvíli se do party přidal i žoviální Mirek Topolánek. Ano, toho znám, protože mě jeho penis na zahradní party italského pedofila bude strašit do konce života. Ovšem jména a obličeje zbylých pěti chlapíků jsem viděl poprvé v životě. A jak si mám zodpovědně zvolit hlavu státu, když jsem týpky v životě neviděl. Že na mě budou pár měsíců koukat z billboardů a valit klíny při debatách, z toho je moc nepoznám. Jo, kdyby se o křeslo ucházel Kája Gott, Marek Eben nebo Zdeněk Svěrák, bylo by vymalováno už v prvním kole. Ale tahle noname parta? Z té museli mít antizemanovci (protože to nebyly klasické volby, ale referendum o Zemanovi) hlavu v pejru. Museli si jako lídra zvolit jednoho z bezejmenných. A jejich volba bůhvíproč padla na nemastného neslaného profesůrka, jehož jedinou devizou a mottem bylo: Jsem slušný člověk. Zaprvé to nestačí, zadruhé ze zkušeností víme, jak slušňáci v politice končí. Premiéra Nečase, přezdívaného pan Čistý, dokázala odrovnat jedna hysterická domina. Co by asi mocenské a lobbistické skupiny udělaly s panem Slušným? Ony mu ty miliony nelily do kampaně proto, že to jsou dobráci od kosti. Něco si od toho slibovali, a kdyby to náhodou s hradem klaplo, řekli by si o to. A myslíte, že by je uťápnutý profesůrek dokázal poslat do háje?
Ale to jsem odbočil, to podstatné a smutné je, že desetimilionový národ nemá dostatečně silnou a charismatickou osobnost, která by se mohla o takový post ucházet. U nás je to obecně úzkoprofilové zboží, protože v polistopadové éře jsme extraligové individuality s politickým tahem na bránu měli jen tři - Havla, Klause a Zemana (ostatní politici čutají jen okres nebo přebor). Každý byl z jiného těsta, půlka národa je vynášela do nebes, druhá do pekla. Ale i jejich zapřísáhlí odpůrci museli uznat, že to silné vůdčí osobnosti jsou (byly). A právě proto všichni jmenovaní také usedli na hradě.
Co říci závěrem? Asi je z textu zřejmé, že já to v obou kolech hodil Zemanovi. A to nejsem socka, analfabet ani senilní stařec, jak se média snaží vylíčit voličskou základnu současné hlavy státu. Prostě ho znám 25 let a obdivuju jeho inteligenci, neskutečný přehled a humor. V polovině 90. let jsem mu dokonce s kapelou hrál na mítinku (tehdy ještě nebyly tak pompézní a Hůlku nikdo neznal) a měl jsem příležitost s ním i v úzkém uzavřeném kruhu poplkat. S jeho postoji jsem téměř vždy souhlasil, zkrátka to byl můj kůň. Když jsem mu to ale tentokrát házel, nebyl jsem dvakrát nadšený. Ani z jeho vítězství. I toho nejlepšího koně jednou skolí stáří a nemoci. Takže se celkem oprávněně obávám, že se po více než šedesáti letech dočkáme úřadujícího prezidenta na lafetě a předčasných voleb. Komu to ale hodím v nich, to fakt nemám páru.

Pán z hradu a štětka z Hradišťa

Drahoš, Zeman, Drahoš, Zeman, Bobík, Fifinka. Už toho mám vážně plný kecky. Když kouknu na net nebo zapnu bednu, neřeší se tam nic jiného. Kdo má kolik preferencí, koho trápí hemeroidy a koho kuří oko, jaké spodní prádlo nosí možné první dámy, komu dělá ostudu Ovčák a komu Čtverák... Když se před lety řešilo zavedení přímé volby, byl jsem pro. Říkal jsem si, že by bylo fajn, kdyby o hlavě státu rozhodovali lidé a ne kravaťáci a lobbisté. Ale stačilo jedno volební období a vystřízlivěl jsem. Kolik je to zbytečně vyhozených peněz. Bilboardy, inzeráty, průzkumy, volební komise... Jen pro info, pro druhé kolo se například tisknout lístky všech devíti kandidátů z prvního. To kdyby některý ze dvou postupujících na poslední chvíli hodil ručník do ringu a bylo by třeba povolat někoho ze střídačky. Ale čert vem prachy, kolik lidí už se kvůli tomu stihlo pohádat, kamarádů poštěkat v hospodě. A ve zprávách se neřeší nic jiného. Tedy krom kurvičky z Uherského Hradišťa, které byly chechtáky vydělané vlastním tělem málo, a tak si do batůžku přibalila trochu víc prášku do pečiva. Sice mě osud hloupé šlapky prdlačku zajímá, ale v záplavě prezidentského balastu to byla aspoň trocha zpestření. Všichni řeší prezidenta, přitom jde prakticky o houby. Jsme parlamentní demokracií, hradní pán do ničeho moc kafrat nemůže. Maximálně občas pustí ven na milost nebo amnestii nějakého toho kriminálníka. Zeman celebritu českých žalářů a propagátora zelených nátělníků, Klaus tuneláře či mafiány a Havel... ten na počátku devadesátek uspořádal ve vězeních den otevřených dveří a pustil úplně všechny. O co dalšího se hraje? Kdo bude viset ve škole nad katedrou, což je děckám putna, koho budeme olizovat při frankování dopisů (prezidenta nebo Bobíka s Fifinkou), ale kdo dnes ještě posílá poštou dopisy. Co dál? Kdo bude na letišti třepat rukou státním návštěvám, či zda se budou na střeše hradu vyvěšovat červené trenky nebo tibetská vlajka... Ne, musím přehodnotit své dřívější názory, přímá volba je fakt na draka. Ať si hradního pána klidně dál volí kravaťáci ve Sněmovně. Aspoň by byl v hospodách klid a v telce něco ke koukání.