pátek 2. března 2018

Není každý pendrek černý ani bílý

„Komunistická mlátička bude šéfovat komisi pro kontrolu GIBS (Generální inspekce bezpečnostních sborů)!“ hlásají palcové titulky. Odpůrci volby Zdeňka Ondráčka do této funkce mluví o „facce demokracii“, ministr Pelikán je znechucen a zvažuje demisi... Dnešní příspěvek nepojmu jako sejření, ale jako okénko do historie, malou lekci dějepisu a osobní zpověď. Mnozí totiž netuší, jak to před třiceti lety fungovalo. A tak dnes pyskují, podobně jako sluníčko Pelikán, kterému bylo v době listopadových událostí pouhých deset let, nikdy nebyl na vojně a ví kulový, jak to chodí ve vojensky organizovaných sborech. Že se rozkaz, ať je jakýkoli, musí splnit za všech okolností. A pokud nebyl košer, teprve po jeho splnění proti němu může dotyčný (má-li svědomí a koule) protestovat.
Takže přetočme ručičky hodinek... Nacházíme se v roce 1989 v Praze-Hrdlořezích. Dnes tam působí Vyšší a střední policejní škola Ministerstva vnitra, v 90. letech se tam natáčely taškařice Byl jednou jeden polda a o pár let dříve se tam nacházel Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti (PP VB). Což, jak se někdo mylně domnívá, nebyl žádný útvar trénovaných a vycvičených mlátiček. Byla to policejní škola jako dnes. Pro kluky (holky tehdy ještě nesloužily, bohužel), kteří nastupovali k esenbé hned po střední. Vím to, protože jsem ji tehdy taky absolvoval.
Ocitl jsem se tam tak nějak „omylem“. Na gymplu mě totiž zajímal hlavně bigbít a ne to, čím chci v životě být. A tak to za mě rozhodl otec, když prohlásil, že esenbáci hovno dělaj, ale hodně vydělaj. Takže se devatenáctiletý rebel, který hrál na bicí v kapele a v garáži natáčel protestsongy, ve kterých si dělal z komoušů bžundu, ocitl v esenbácké uniformě. Bizarní, ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Ale zpět ke škole, ta byla pro maturanty 1,5letá (nematuranti to měli o rok delší). Takže mě čekal rok školy (v Praze), půl roku praxe (v Ostravě) a po závěrečných zkouškách rok pracovní umístěnky dle rozkazu (já opět v Praze). Dnes se za podobné absolutorium rozdává dis, bakalářka nebo něco podobně obskurního, ale tehdy prdlajs. Samotná škola fungovala v kasárenském režimu. Na vycházku (mohl být civil) jen jednou týdně, domů na víkendový „opušťak“ jednou za tři týdny. Mi to ale pokaždé neklaplo, protože ze mě to rebelství ani v uniformě nevyprchalo (ostatně nevyprchalo dodnes). Takže jsem jednou dostal zaracha za vycházku v reklamním tričku pivovaru, podruhé za džínový komplet (povoleny byly samostatně rifle nebo džíska, ale ne obojí současně). A úplně zvencnout se šéfové mohli, když jsem si na svůj už tak pankáčský účes nabarvil černé pruhy. Nesmývatelnou barvou. Zpéroval mě za to tenkrát zástupce mého velitele, jistý Ludvík Zifčák, alias pozdější agent StB (agent, pche, byl u estébáků ani ne půl roku), alias mrtvý student Šmíd z Národní třídy (ale to je jiný příběh).
Policejní škola fungovala... no, jako škola. Dopoledne výuka, odpolko volno na pokojích a samostudium. Občas jsme si mohli zahrát stolní fotbálek v kulturáku, nebo nám do téhož zařízení  (uvnitř kasáren) přijeli zahrát nějací umělci. Jednou to byl třeba Olympic, jindy Balet (Ivetka Bartošová a spol.). A taky jsme hráli divadlo. Sám jsem napsal hru (děsně trapnou), kterou jsme nazkoušeli a přihlásili se s ní do soutěže. A protože žádní jiní policajti divadlo nehráli, prošli jsme bez konkurence až do celostátního finále.
Ale je pochopitelné, že když má stát zařízení, ve kterém je několik set mladých (vyzbrojených) kluků, tak po nich může hrábnout, když je to třeba. A protože se v Praze na sklonku 80. let něco mlelo každou chvíli, tak toho režim využíval. A teď si představte, že smíte jet domů za rodinou a přáteli jen jednou za tři týdny. A zrovna se do toho připlete Palachův týden, výročí srpna 68, listopadový Den studentů, propuštění Havla nebo kdoví co ještě. Vy nesmíte jet domů, protože je pohotovost. Na buzerplacu stojí připravené antony a vy trčíte zavření na pokoji. V plné výstroji. Uniformu na sobě, zbraň za pasem, bílá helma na nočním stoku, plexisklový štít opřený o zeď. A čekáte. Přijde rozkaz, nebo nepřijde. Nekonečné hodiny. Přitom jste se v té chvíli mohli doma milovat s přítelkyní nebo vyrazit s kamarády na tah. A houby z toho... Během mého pobytu na škole (podzim 87 až jaro 89) ten rozkaz nikdy nepřišel. A jsem celkem rád. Ačkoli rebel, nejsem si jistý, jestli bych se tím federálem (tak se říkalo velkým bílým obuškům) taky neohnal. Když je člověk ve stresu a frustrovaný... a najednou stane tváří v tvář člověku (demonstrantovi), kvůli kterému nemohl jet domů, to opravdu nasejří. A přitom ten kluk/holka na druhé straně barikády může být stejný jako vy. Poslouchá stejnou muziku, má stejné názory, za normálních okolností byste spolu třeba zašli na pivo. Jenže osud vás prostě postaví proti sobě. Jak říkával Pepíček Bek v jedné pohádce, kterou jsem si jako malej pouštěl na gramofonu: „Doba je zlá a člověku na dobrotě nepřidá“.
To je konec historického ohlédnutí, zpět do současnosti. Pokud bych měl mít s volbou Zdeňka Ondráčka nějaký problém, tak v trochu jiné rovině. On na sebe naivně prásknul, že šel k SNB, protože se mu líbily uniformy (byly hnusné a navíc z odporného materiálu, chytil jsem z něj ekzém) a chtěl být psovodem. No, k psovodům tehdy brali ty nejhloupější, protože nepotřebovali trénovaný mozek, ale nohy, aby stíhali, když pes chytí stopu. Taky mám problém s tím, že dodnes peče s komunisty a že už před 30 lety mu to asi „politicky myslelo“ a byl to správný kádr. Jinak by ho neposlali kvákat před televizní kamery. Jo, to bych považoval za problematické. Ale že mu říkaj „mlátička“, protože zrovna působil v PP VB, to je úplně mimo mísu. A ministr Plameňák ať tu demisi klidně podá, škoda ho nebude...

P.S. Foto u článku je autentické. Rok 1988, zbrojnice PP VB Praha-Hrdlořezy. Ten týpek dole, který penetruje samopalem anální otvor kamaráda, jsem já. Ano, v PP VB působili i rebelové a recesisté.

Žádné komentáře:

Okomentovat