Filmaři kušní, ale netočí

TýTý, Lvy a vyhlašování podobných anket jsem kdysi sledoval rád. Bylo to vtipné a viděl jsem své oblíbené herce. Posledních pár let ale tyto pořady ignoruju. Už tam není sranda a z umělců se stali nabubřelí mudrcové. Sledovat Oscary či cokoli ze zámoří nemá smysl vůbec, neboť degenerativní procesy Američanů dosáhly svého vrcholu. Kvalita filmů jde zcela stranou a řeší se jen to, zda jsou v díle dostatečně procentuálně zastoupení černoši, Mexikánci, ženy, homosexuálové, transsexuálové či liliputi. A jako bonus mezi jednotlivými vstupy ještě stihnou ukřižovat nějakého hetero penzistu, který před půlstoletím během natáčení necudně hleděl vnadné kolegyni do výstřihu. Tyto výstřelky do Česka (zatím) nedorazily a nikdo nelpí na tom, aby hlavní roli v připravovaném velkofilmu o Janu Žižkovi ztvárnil Radek Banga. Zato se však z tuzemských umělců stali političtí odborníci a glosátoři. Netuším, jak k tomu přišli. Možná praktikují Stanislavského metodu „vciťování“ a domnívají se, že když hráli nějaký štěk ve filmu o Masarykovi nebo o procesu s Miladou Horákovou, můžou z fleku dělat politiku. Bylo by jim vhodné říct, že po natáčení je třeba z role vystoupit. Milda Kopecký svého času po filmování také nechodil lovit dušičky a topit plavce ve Vltavě.
Jak už jsem řekl, vyhlašování anket nesleduju a zazdil jsem i letošní Lvy. Ale dodatečně jsem si o nich přečetl. A bylo mi smutno. Ne proto, že tam umělci vedli mravokárné proslovy a pak se na večírku ztřískali jak mužici a padali ze schodů. Bylo mi smutno z toho, že nás umělci poučují, ale sami nedělají, zač jsou „placení“. Já filmy miluju a české obzvlášť. Bohužel všechna má milovaná dílka vznikla v minulém století. A nejsem sám. Schválně jsem si vyjel z ČSFD nejlépe hodnocené tuzemské filmy za stejné časové období (29 let) před a po roce 1989. A zatímco v socialistické TOP20 je jedna pecka vedle druhé, v demokratické je prd. Vrchol žebříčku tam tvoří jen dokumenty (o Naganu, o Krylovi, o trabantech apod.) a z filmů tam jsou jen tři čtyři dramedie. To je ten polistopadový hybrid, že se v kině musíte současně pousmát i dojmout.
V minulých letech bylo synonymem brakového filmu jméno režiséra Trošky. Já tato dílka také míjím velkým obloukem, přesto se musím Zdeněška zastat. On sice tvoří pro diváky prosté, až prostoduché, ale činí tak záměrně. Prostě vyrábí produkt pro určitou cílovou skupinu. Navíc je spokojený a nekušní kraviny z pódia. Zato ti, co maj řečí plnou hubu, točí jednu srágoru za druhou. Máme březen, do kin šlo teprve sedm letošních hraných českých filmů a hned tři (Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Věčně tvá nevěrná, Dukátová skála) jsou na ČSFD s klasifikací „odpad“ v černých číslech. A filmoví kritici se otevřeně vyjádřili (to jsem fakt četl), že by se jejich tvůrci měli stydět. A já souhlasím. Měli by se stydět, držet klapačku a šoupat nohama. A já si jdu na spravení chuti pustit nějaké dílko z doby „totality a nesvobody“. Třeba Vesničku, Jáchyma, Marečka, Čtyři vraždy, Kulový atd atd.
P.S. Vítězný levovský film Bába z ledu jsem neviděl, protože za A) režisér Sláma je mimoň a točí mimoňské filmy, za B) varoval mě můj parťák (který má se ženou sadomasochistickou úchylku - chodí do kina na všechny české filmy), že se v Bábě vyskytují explicitní sexuální geriatrické scény. No, Pavla Nového i v mládí ztřeštěnou Zuzku Kronerovou mám rád. Ale fakt nemám žaludek dívat se na jejich zvráštělá šarpejovská těla v koitální extázi.