Filmaři kušní, ale netočí

TýTý, Lvy a vyhlašování podobných anket jsem kdysi sledoval rád. Bylo to vtipné a viděl jsem své oblíbené herce. Posledních pár let ale tyto pořady ignoruju. Už tam není sranda a z umělců se stali nabubřelí mudrcové. Sledovat Oscary či cokoli ze zámoří nemá smysl vůbec, neboť degenerativní procesy Američanů dosáhly svého vrcholu. Kvalita filmů jde zcela stranou a řeší se jen to, zda jsou v díle dostatečně procentuálně zastoupení černoši, Mexikánci, ženy, homosexuálové, transsexuálové či liliputi. A jako bonus mezi jednotlivými vstupy ještě stihnou ukřižovat nějakého hetero penzistu, který před půlstoletím během natáčení necudně hleděl vnadné kolegyni do výstřihu. Tyto výstřelky do Česka (zatím) nedorazily a nikdo nelpí na tom, aby hlavní roli v připravovaném velkofilmu o Janu Žižkovi ztvárnil Radek Banga. Zato se však z tuzemských umělců stali političtí odborníci a glosátoři. Netuším, jak k tomu přišli. Možná praktikují Stanislavského metodu „vciťování“ a domnívají se, že když hráli nějaký štěk ve filmu o Masarykovi nebo o procesu s Miladou Horákovou, můžou z fleku dělat politiku. Bylo by jim vhodné říct, že po natáčení je třeba z role vystoupit. Milda Kopecký svého času po filmování také nechodil lovit dušičky a topit plavce ve Vltavě.
Jak už jsem řekl, vyhlašování anket nesleduju a zazdil jsem i letošní Lvy. Ale dodatečně jsem si o nich přečetl. A bylo mi smutno. Ne proto, že tam umělci vedli mravokárné proslovy a pak se na večírku ztřískali jak mužici a padali ze schodů. Bylo mi smutno z toho, že nás umělci poučují, ale sami nedělají, zač jsou „placení“. Já filmy miluju a české obzvlášť. Bohužel všechna má milovaná dílka vznikla v minulém století. A nejsem sám. Schválně jsem si vyjel z ČSFD nejlépe hodnocené tuzemské filmy za stejné časové období (29 let) před a po roce 1989. A zatímco v socialistické TOP20 je jedna pecka vedle druhé, v demokratické je prd. Vrchol žebříčku tam tvoří jen dokumenty (o Naganu, o Krylovi, o trabantech apod.) a z filmů tam jsou jen tři čtyři dramedie. To je ten polistopadový hybrid, že se v kině musíte současně pousmát i dojmout.
V minulých letech bylo synonymem brakového filmu jméno režiséra Trošky. Já tato dílka také míjím velkým obloukem, přesto se musím Zdeněška zastat. On sice tvoří pro diváky prosté, až prostoduché, ale činí tak záměrně. Prostě vyrábí produkt pro určitou cílovou skupinu. Navíc je spokojený a nekušní kraviny z pódia. Zato ti, co maj řečí plnou hubu, točí jednu srágoru za druhou. Máme březen, do kin šlo teprve sedm letošních hraných českých filmů a hned tři (Zoufalé ženy dělají zoufalé věci, Věčně tvá nevěrná, Dukátová skála) jsou na ČSFD s klasifikací „odpad“ v černých číslech. A filmoví kritici se otevřeně vyjádřili (to jsem fakt četl), že by se jejich tvůrci měli stydět. A já souhlasím. Měli by se stydět, držet klapačku a šoupat nohama. A já si jdu na spravení chuti pustit nějaké dílko z doby „totality a nesvobody“. Třeba Vesničku, Jáchyma, Marečka, Čtyři vraždy, Kulový atd atd.
P.S. Vítězný levovský film Bába z ledu jsem neviděl, protože za A) režisér Sláma je mimoň a točí mimoňské filmy, za B) varoval mě můj parťák (který má se ženou sadomasochistickou úchylku - chodí do kina na všechny české filmy), že se v Bábě vyskytují explicitní sexuální geriatrické scény. No, Pavla Nového i v mládí ztřeštěnou Zuzku Kronerovou mám rád. Ale fakt nemám žaludek dívat se na jejich zvráštělá šarpejovská těla v koitální extázi.

Pechfógl s pletacími jehlicemi

Na školním výletě v Praze mě v polovině 80. let odchytl u stanice metra Ivan Rössler, redaktor Čs. rozhlasu. Dělal anketu a ptal se, jak se mi líbí tehdy nově otevřená stanice metra. A já koktal a plácal neskutečné blbosti. Ve skrytu duše doufám, že ten audiozáznam shořel nebo ho vyhodila aktivní uklízečka. Když dnes koukám na Ondráčka, on je to vlastně pechfógl. Když v roce 1989 kvákal do kamery hovadiny o pletacích jehlicích, nemohl tušit, že v budoucnu bude nějaký internet. A že si teď jeho ksicht s tupým výrazem Oty Rákosníka bude denně přehrávat celá republika, že bude podroben mediálnímu lynči a že proti němu budou lidé demonstrovat. Tím se nechci „pana poslance“ nijak zastávat. Jen přemýšlím. Kdybych totiž chtěl někoho ukřižovat, tak nejdu s davem jako ovce. Nejdřív by mě zajímalo, koho ukřižovávám a proč. Takže si shrňme dostupná fakta. Co o Ondráčkovi víme?
1) Byl v roce 1989 frekventantem Pohotovostního pluku VB, tedy že chodil na policejní školu (vysvětlil jsem minule, nebudu dál pitvat). A že jako (ještě nehotový) policajt zasahoval při demonstracích. A teď se zamysleme, koho státy (totalitní, ale i ty demokratické) nasazují při takových událostech? Policajty, samozřejmě. Kdo v už svobodném Česku rozháněl nepovolené technopárty? Policajti. Kdo zasahuje, když v Německu nebo Francii vyrazí do ulic rozvášněný dav právě propuštěných dělníků? Policajti. Koho španělská vláda loni poslala na katalánské separatisty? Policajty! Přece nepošlou rozhánět dav kuchařky z hradní kantýny s válečky na nudle.
2) Ondráček dostal nálepku „komunistické mlátičky“. Jako že nemilosrdně tloukl studenty, ženy, děti. A skutečně je tloukl? Teď budu spekulovat, ale opírám se o reálné indicie. Účast při zásazích sice Ondráček sám přiznal, ale mluvil o nich takové bludy, jako kdyby demonstranta neviděl ani z rychlíku. Na profláknutém videu je v klasické uniformě. Kdyby to bylo v době zásahu, musel by mít výstroj, minimálně přilbu. A v klasické uniformě tehdy frekventanti PP VB mimo areál chodili jen v rámci výuky. Normálně v nich chodit nemohli, ještě to nebyli hotoví policajti. Na mě to proto dělá dojem, že si ho zkrátka komunističtí bossové vybrali jen jako maskota. Možná to byl mladý nadějný soudruh, agilní straník, kdoví. Nějaký politruk mu napsal, co má říkat, a předhodili ho televizákům. Jako cvičenou opičku.
3) Byl zvolen předsedou komise pro kontrolu GIBS. O komisích dnes psal komentář Klaus jr., takže jen krátce. Komisí jsou v Parlamentu tři p*dele. Ani poslanci sami neví, kdo ve které je. A scházejí se (pokud se vůbec sejdou) jen formálně. Že by některá něco opravdu dělala, o tom se dá pochybovat. Jsou hlavně od toho, aby se koza nažrala a členům z toho kápla nějaká kačka navíc.

Lidé se dnes bouří proti člověku, který byl coby dvacetiletý ňouma v blbou dobu na blbém místě a v blbé straně (rozuměj partaji). A k jeho smůle ho natočila kamera. Zajímavé je, že se nikdo nebouří proti skutečným zločincům minulého režimu. Komunistickým pohlavárům, estébákům. Ti po listopadu rychle převlékli kabáty a stali se z nich prosperující manažéři a byznysmeni... A trestně stíhaný člověk, evidovaný donašeč eštébé je dokonce premiérem země. A když jsem si přečetl dnešní výsledky průzkumu veřejného mínění, je nejpopulárnějším předsedou stran zastoupených ve Sněmovně. Fandí mu 48 % respondentů. Tož dává to smysl?

Suma sumárum. Ondráčka neznám a nechci ho obhajovat, ale ani soudit. Jen si myslím, že všechen ten humbuk kolem něj je vrtění psem a uměle vyvolanou hysterií.

Není každý pendrek černý ani bílý

„Komunistická mlátička bude šéfovat komisi pro kontrolu GIBS (Generální inspekce bezpečnostních sborů)!“ hlásají palcové titulky. Odpůrci volby Zdeňka Ondráčka do této funkce mluví o „facce demokracii“, ministr Pelikán je znechucen a zvažuje demisi... Dnešní příspěvek nepojmu jako sejření, ale jako okénko do historie, malou lekci dějepisu a osobní zpověď. Mnozí totiž netuší, jak to před třiceti lety fungovalo. A tak dnes pyskují, podobně jako sluníčko Pelikán, kterému bylo v době listopadových událostí pouhých deset let, nikdy nebyl na vojně a ví kulový, jak to chodí ve vojensky organizovaných sborech. Že se rozkaz, ať je jakýkoli, musí splnit za všech okolností. A pokud nebyl košer, teprve po jeho splnění proti němu může dotyčný (má-li svědomí a koule) protestovat.
Takže přetočme ručičky hodinek... Nacházíme se v roce 1989 v Praze-Hrdlořezích. Dnes tam působí Vyšší a střední policejní škola Ministerstva vnitra, v 90. letech se tam natáčely taškařice Byl jednou jeden polda a o pár let dříve se tam nacházel Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti (PP VB). Což, jak se někdo mylně domnívá, nebyl žádný útvar trénovaných a vycvičených mlátiček. Byla to policejní škola jako dnes. Pro kluky (holky tehdy ještě nesloužily, bohužel), kteří nastupovali k esenbé hned po střední. Vím to, protože jsem ji tehdy taky absolvoval.
Ocitl jsem se tam tak nějak „omylem“. Na gymplu mě totiž zajímal hlavně bigbít a ne to, čím chci v životě být. A tak to za mě rozhodl otec, když prohlásil, že esenbáci hovno dělaj, ale hodně vydělaj. Takže se devatenáctiletý rebel, který hrál na bicí v kapele a v garáži natáčel protestsongy, ve kterých si dělal z komoušů bžundu, ocitl v esenbácké uniformě. Bizarní, ale cesty osudu jsou nevyzpytatelné. Ale zpět ke škole, ta byla pro maturanty 1,5letá (nematuranti to měli o rok delší). Takže mě čekal rok školy (v Praze), půl roku praxe (v Ostravě) a po závěrečných zkouškách rok pracovní umístěnky dle rozkazu (já opět v Praze). Dnes se za podobné absolutorium rozdává dis, bakalářka nebo něco podobně obskurního, ale tehdy prdlajs. Samotná škola fungovala v kasárenském režimu. Na vycházku (mohl být civil) jen jednou týdně, domů na víkendový „opušťak“ jednou za tři týdny. Mi to ale pokaždé neklaplo, protože ze mě to rebelství ani v uniformě nevyprchalo (ostatně nevyprchalo dodnes). Takže jsem jednou dostal zaracha za vycházku v reklamním tričku pivovaru, podruhé za džínový komplet (povoleny byly samostatně rifle nebo džíska, ale ne obojí současně). A úplně zvencnout se šéfové mohli, když jsem si na svůj už tak pankáčský účes nabarvil černé pruhy. Nesmývatelnou barvou. Zpéroval mě za to tenkrát zástupce mého velitele, jistý Ludvík Zifčák, alias pozdější agent StB (agent, pche, byl u estébáků ani ne půl roku), alias mrtvý student Šmíd z Národní třídy (ale to je jiný příběh).

Policejní škola fungovala... no, jako škola. Dopoledne výuka, odpolko volno na pokojích a samostudium. Občas jsme si mohli zahrát stolní fotbálek v kulturáku, nebo nám do téhož zařízení  (uvnitř kasáren) přijeli zahrát nějací umělci. Jednou to byl třeba Olympic, jindy Balet (Ivetka Bartošová a spol.). A taky jsme hráli divadlo. Sám jsem napsal hru (děsně trapnou), kterou jsme nazkoušeli a přihlásili se s ní do soutěže. A protože žádní jiní policajti divadlo nehráli, prošli jsme bez konkurence až do celostátního finále.

Ale je pochopitelné, že když má stát zařízení, ve kterém je několik set mladých (vyzbrojených) kluků, tak po nich může hrábnout, když je to třeba. A protože se v Praze na sklonku 80. let něco mlelo každou chvíli, tak toho režim využíval. A teď si představte, že smíte jet domů za rodinou a přáteli jen jednou za tři týdny. A zrovna se do toho připlete Palachův týden, výročí srpna 68, listopadový Den studentů, propuštění Havla nebo kdoví co ještě. Vy nesmíte jet domů, protože je pohotovost. Na buzerplacu stojí připravené antony a vy trčíte zavření na pokoji. V plné výstroji. Uniformu na sobě, zbraň za pasem, bílá helma na nočním stoku, plexisklový štít opřený o zeď. A čekáte. Přijde rozkaz, nebo nepřijde. Nekonečné hodiny. Přitom jste se v té chvíli mohli doma milovat s přítelkyní nebo vyrazit s kamarády na tah. A houby z toho... Během mého pobytu na škole (podzim 87 až jaro 89) ten rozkaz nikdy nepřišel. A jsem celkem rád. Ačkoli rebel, nejsem si jistý, jestli bych se tím federálem (tak se říkalo velkým bílým obuškům) taky neohnal. Když je člověk ve stresu a frustrovaný... a najednou stane tváří v tvář člověku (demonstrantovi), kvůli kterému nemohl jet domů, to opravdu nasejří. A přitom ten kluk/holka na druhé straně barikády může být stejný jako vy. Poslouchá stejnou muziku, má stejné názory, za normálních okolností byste spolu třeba zašli na pivo. Jenže osud vás prostě postaví proti sobě. Jak říkával Pepíček Bek v jedné pohádce, kterou jsem si jako malej pouštěl na gramofonu: „Doba je zlá a člověku na dobrotě nepřidá“.
To je konec historického ohlédnutí, zpět do současnosti. Pokud bych měl mít s volbou Zdeňka Ondráčka nějaký problém, tak v trochu jiné rovině. On na sebe naivně prásknul, že šel k SNB, protože se mu líbily uniformy (byly hnusné a navíc z odporného materiálu, chytil jsem z něj ekzém) a chtěl být psovodem. No, k psovodům tehdy brali ty nejhloupější, protože nepotřebovali trénovaný mozek, ale nohy, aby stíhali, když pes chytí stopu. Taky mám problém s tím, že dodnes peče s komunisty a že už před 30 lety mu to asi „politicky myslelo“ a byl to správný kádr. Jinak by ho neposlali kvákat před televizní kamery. Jo, to bych považoval za problematické. Ale že mu říkaj „mlátička“, protože zrovna působil v PP VB, to je úplně mimo mísu. A ministr Plameňák ať tu demisi klidně podá, škoda ho nebude...

P.S. Foto u článku je autentické. Rok 1988, zbrojnice PP VB Praha-Hrdlořezy. Ten týpek dole, který penetruje samopalem anální otvor kamaráda, jsem já. Ano, v PP VB působili i rebelové a recesisté.