Odvážný kverulant

Bigamista a bigmoneysta Karel Janeček založil nestátní Nadační fond proti korupci. Proč ne. A tento fond uděluje Cenu za odvahu. Proč ne. Když ale spořádaný a rozumný člověk uvidí jména letošních laureátů, musí vykřiknout: To snad ne!
Nejvyšší ocenění získala soudní znalkyně Miloslava Pošvářová. Neznám ji ani její aktivity, takže se zdržím komentáře. Ovšem pokračování už je výživné. Další medaili obdržel sedmnáctiletý aktivista Jakub Čech, který na sebe předloni upozornil tím, že objevil nějaké nesrovnalosti na prostějovské radnici. Tehdy patnáctiletý klučina tím upoutal pozornost médií, podávali si u něj ruce novináři, baviči ho zvali do talkshow. A hošíkovi se ve světle reflektorů tak zalíbilo, že si z rejpalství udělal hobby. Šmejdí v různých lejstrech, hledá v nich chyby nebo jen banální lapsy úředníků a „hrdinně“ na ně poukazuje. Zprvu tomuto příznivci Strany zelených (to hodně vypovídá) lidé fandili, teď už je ale jeho hnidopišství vyloženě otravné. Jestli si mládenec brzy nenajde holku a nezačne se věnovat „jiným“ aktivitám, reálně hrozí, že z něj vyroste notorický kverulant a stěžovatel.
A dostáváme se do finále, k vrcholu absurdity. Třetí cenu dostala obecně prospěšná společnost (to není vtip) Romea. Jde o nenávistnou, extrémně rasistickou (rasismus naruby, samozřejmě) a lživou společnost, která prostřednictvím svého internetového štvavého plátku šíří dezinformace a nepokrytě plive po bílé majoritě. Panečku, pane Janečku, to je tedy odvaha.
Pokud jsem náctiletému Čechovi doporučil koitus, jako tomu nerdi jeho kalibru říkají, pak bych naopak vyznavači mnohoženství Janečkovi doporučil pohlavní střídmost. Je zjevné, že už teď si vyšukal mozek z hlavy.

Thór v negližé

Zhlédl jsem na DVTV rozhovor Martina Veselovského s novinářkou Kateřinou Janouchovou, původem Češkou, ovšem desítky let žijící ve Švédsku (doporučuju kouknout: https://video.aktualne.cz/dvtv/svedsko-prestava-zvladat-migraci-narusta-kriminalita-i-strac/r~0ab6755ad5de11e681020025900fea04/). Povídání se točí hlavně kolem migrantů, kteří zaplavili vstřícnou zemi tří korunek. Mimoděk se ale dotklo i dalších témat, která s politikou otevřeného náručí nepřímo souvisí. Novinářka komentovala proměnu Švédska, které se před lety vydalo cestou všeobjímající pravdy, lásky, dobroty a rovnosti (z toho mj. plyne právě ta ochota pomáhat dětem (mužům 25-30 let) ze zubožených zemí (mládenci v najkách s ajfouny)). Hovořila o tom, že seveřané, byť přivedou na svět nevycválaného fracka, nesmí mu během výchovného procesu dát na zadek. Nebo že v rámci rovnosti pohlaví muži nesmí ženám pomoci z kabátu, podržet dveře atd. Prostě jakýkoli projev galantnosti je tabu, všichni jsou si rovni. Novinářka konstatovala, že se pak muži cítí nejistí, ušlápnutí, bojí se, aby je za lichotku feministky nevykastrovaly. Z potomků Thóra a hrdých Vikingů se zkrátka staly bezpohlavní, podpantoflácké, připodělané karikatury mužů. Sama Janouchová konstatovala, že je to špatně. Že i Švédově vědí, že je to špatně, a tak se ozbrojují (kvůli migrantům) nebo uvažují o emigraci. V této souvislosti mi vytanula na mysl až kacířská myšlenka. Že bychom vlastně my Češi měli být vděční za éru totality. Hned vysvětlím. Západ se v uplynulých desetiletích vyvíjel a po hrůzách poslední války se rozhodl jít cestou do extrému vybičované ultramírumilovnosti. Jenže jak se nyní ukazuje na příkladu Švédska (ale i Francie, Německa apod.) je to slepá ulička. Nebo ještě přesněji je to ulička, která vede rovnou do pekla. Právě proto (a teď navazuji na kacířovinu) bychom měli být rádi, že jsme žili v hermeticky uzavřené rezervaci. Bylo to sice období nesvobody, ale zachovali jsme si své tradice, zvyky a zdravý „selský“ rozum. Jako když badatelé objeví uprostřed Amazonského pralesa civilizací nedotčený kmen domorodců. A nyní, v době svobody, když vidíme, že byla evoluční odbočka západních zemí úplně scestná, můžeme se z toho poučit a jít cestou vlastní. Cestou normálnosti.
A ještě jedna věc mě napadla. Když už se švédští muži natolik změnili, škoda, že tato proměna neproběhla v 17. století, kdy během Třicetileté války švédská vojska naši kotlinu vyplenila, vyrabovala a ukořistila, co se dalo. Ovšem kdyby tehdy do války táhli současní zástupci švédské mužské populace, s takovými dámičkami by naši předči zatočili raz dva.

Slavíci ve vepříně

Božský Kája ostrouhal, zbylo na něj jen stříbro! Kabáty převálcoval Ortel! Tak nějak měly vypadat palcové titulky po sobotním slavičím galavečeru. Ale nevypadají. To proto, že se vracíme do éry, kdy nemohl slavíka vyhrát třeba Pražský výběr. Nebylo to a opět není ve „veřejném zájmu“. A tak parta z Musicy Bohemicy dala hlavy dohromady a špekulovala, jak by ty plzeňské vlastence/xenofoby (je to totéž, jen se tomu dnes jinak říká) vyšachovala. Už z prohlášení, že jim započetla jen loňské hlasy, je i analfabetovi jasné, že jich letos dostali víc. Mnohem víc. Tolik, že by sestřelili úplně všechny, i Káju v bílém kabátu. A to se přece nehodí, že? Proto pořadatelé vyrukovali s tím, že fanoušci Ortelu příliš horlivě lobovali na netu. Hmmm... a kdo to dnes jako nedělá? Tedy kromě Káji, ten to nemá zapotřebí. I mi osobně a všem v mém okolí přišel mejl i esemeska od našich kamarádů muzikantů, abychom jim poslali hlas. Já to tedy neudělal, protože mi tyhle metody nevoní. Proto i loudilská vyskakovací okna na facebooku, abych dal stránce Franty Vomáčky „To se mi líbí“,  hned mažu a blokuju. Jako svéprávný vím, co se mi líbí, a když budu chtít, vyjádřím to. Ale nebudu dělat něco jen proto, že to po mně někdo chce. Nejsem placená společnice. Takže hoši Grogovští, sorry, hlas jsem vám nedal, ale ke 34. místu samozřejmě gratuluju. Ale zpět k meritu... Argument pořadatelů je zkrátka z prstu vycucaný, neb to dělaj všici, a šlo jen o to, aby všechno zlato neshrábly nežádoucí živly. Že z nich tím dělají mučedníky a přihrávají další podporovatele, jim jaksi nedocvaklo. Škoda, mohla být na slavících legrace. Už při vyhlašování druhého místa cedila Jitka Schneiderová s kyselým ksichtem jméno kapely mezi zuby. A co teprv, kdyby to bylo první. To by i Mátožnému Nohovi vstávaly vlasy na umělé pleši.
K tématu letošního slavičího slonoporcelánství jsem si přečetl několik komentářů a blogů. Všichni autoři vnímali průser v podstatě stejně, až na jednu výjimku - mladou neomarxistku z Aktuálně.cz. Jednu z těch, kteří si za jméno malují srdíčko, jako ten týpek, co je po něm v Praze pojmenováno letiště. Ta ve svém komentáři vůbec neřešila machinace organizátorů a čachry s umístěním. Ne, jen se pohoršovala, jak se parta nácků vůbec může jakékoli ankety zúčastňovat. Tak nevím, co by soudružka navrhovala. Členy Ortelu rovnou postřílet, nebo jen poslat na nucené galeje... třeba bourat vepřín v Letech?

(M)orální zkouška

Kominík mourem, mechanik vazelínou, pekař moukou dvounulkou a holky z E55 ejakulátem. V každé práci se holt člověk něčím ušpiní. Mirek Dušín by třeba nemohl dělat pojišťováka nebo obchodního zástupce, protože v těchto profesích je třeba více či méně lhát. Ale to všechno se ví, a proto si každý volí povolaní podle svého naturelu, míry flexibility a toho, kam až je ochoten snížit morální laťku. Amerika teď objevila Ameriku, když zjistila, že aby si herečka mohla u filmu vrznout, musí si vrznout. No vlastně nemusí, většinou má možnost volby. Když režisér, producent apod. nadhodí „Probereme scénář u mě na pokoji“, je to pouze jiná variace hlášky „Ukážu ti doma sbírku motýlů“. A po ní může následovat několik možných vyústění. Oslovená je inteligentní a odmítne s vědomím, že její roli dostane svolnější kolegyně. Oslovená je inteligentní a přikývne s vědomím, že na pokoji nepůjde pouze o průnik do charakteru její postavy. A za třetí je oslovenou tupá trubka, která odvětí: „Jééééé, to bude bezva“.
Producent Weinstein, jehož kalhoty na půl žerdi kauzu #MeToo odstartovaly, je už od pohledu chlípné prase a nemíním jej nijak obhajovat. Současně ale pohrdavě hledím i na husičky, které chodily na „ústní zkoušku“ do hotelových pokojů dobrovolně. Nebo si snad vážně myslely, že tam budou recitovat? V dnešní záplavě hashtagů „JáTaky“ je třeba dobře rozlišovat, kdy šlo skutečně o zavrženíhodné a odporné znásilnění, kdy o čistý kalkul (dám, dostanu) a kdy o bezelstný kompliment, který si cákle prudérní Američané vykládají jako sexuální harašení. Zkuste za oceánem polichotit ženě a pochválit jí novou halenku a už vás vlečou do cely jako vilného perverzáka.
V šoubyznysu se bezesporu dějí zvrhlé věci. Ale dějí se podle mého i proto, že kde je nabídka, tam je i poptávka. Třeba o modelingu se říká, že jde o formu obchodu s bílým (různě barevným) mladým masem. Všichni to ví, celý svět to ví. A přesto rodiče dál a dál vodí své náctileté barbínky na konkurzy.

Hermafroditi, ukončete nástup...

Od chvíle, kdy začal po matičce Zemi mašírovat po dvou, řešil člověk rozumný otázku přežití. Aby sehnal něco do huby, či aby sám neskončil v hubě šavlozubého tygříka. Tu a tam populaci zdecimoval nějaký ten hladomor, epidemie, později války. A tak to šlo 300 tisíc let. Člověk se zkrátka během nich musel starat o životně důležité věci a na ptákoviny neměl čas ani pomyšlení. A co teď? Tygříky máme v ZOO, s morem a cholerou jsme si poradili. Válčí se sice furt, ale jsou to jen lokální půtky. V Africe se, pravda, mydlí často. Ale to proto, že některé kmeny a enklávy pořád žijí v onom divokém pravěku. Pak si ještě tu a tam vyrazí do světa zastřílet Amíci. Sbalí si velkou polní, flintu a koňskou dávku patriotismu a jedou zachraňovat demokracii (demokracie je vždy zásadně potlačována v zemích s významným nerostným bohatstvím). Na starém kontinentu už je hezky dlouho klid. Když tedy pominu separatistické indiány, kteří u Plitvických jezer vyměnili v 90. letech luky za kalašnikovy. Velkou válku už Evropa nezažila přes sedmdesát let. V době míru a klidu se ale lidstvo zjevně nudí, nemusí řešit otázky života a smrti, a tak začíná mít roupy. A vymýšlí kokotiny. V londýnským metru přestali pasažéry z megafonu oslovovat „dámy a pánové...“, aby tím neurazili třetí pohlaví. Stejnou novinku záhy zavedlo i  metro newyorské. A korunu tomu nasadili Germáni, když jejich ústavní soudci konstatovali, že lidé si mohou uvádět „třetí pohlaví“ v úředních dokumentech.
Teď bych měl napsat, co to sakra třetí pohlaví je? Dyk jsou přece jen kluci s pindíky a holky s frndami. Jenže já vím, co to sakra je. Transsexuálové, hermafroditi, přeskočci, zkrátka omyly přírody, kterým v rozkroku vyrostlo něco, co nemělo. V živočišné říši se s těmito exoty nemazlí. Smečka je odvrhne, zapudí, nechá pojít. Pak existovala ještě jiná říše, kde se to řešilo ještě radikálněji. Ale my jsme civilizovaní, humánní, necháme tyto jedince v klidu žít. Nevidím ale jediný rozumný důvod, aby se těmto hříčkám přírody, kterých se v populaci vyskytuje jen 0,01 % (jedna transka na 10 000 obyvatel), přizpůsobovala celá společnost!
Jestli budou ve vedoucích postech organizací, soudů, zákonodárných orgánů zasedat politicky korektní magoři, kteří z nudy vymýšlejí idiotismy, zahubí to lidstvo dřív než všechny války a epidemie.

Česko, s.r.o.

* Příští rok v tuto dobu si budeme připomínat 100. výročí vzniku samostatného Československa. V té době ovšem budeme žít v Česku, s.r.o., neb stát bude řízen jako firma.
* Zdeněk Svěrák, jeden z nejmoudřejších současníků, uspořádal vyprodaný koncert u příležitosti 50leté spolupráce s Jaroslavem Uhlířem. Ač šlo o akci zejména pro děti, nemohl si pomoct a vyslovil tuto myšlenku: „Český národ zhyne. Nejprve zhloupne (viz výsledky voleb), pak se přestanou rodit (české) děti.“ Více zde:
http://www.reflex.cz/clanek/video/82850/zdenek-sverak-cesky-narod-zhyne-nejdriv-ztrati-rozum-a-pak-prestane-rodit-deti.html
* V květnu 1946 se v Československu konaly první poválečné a na dlouhou dobu poslední demokratické parlamentní volby. Komunisté v nich získali 38,85 % hlasů (jen o drobátko více než nyní ANO). Tehdejší Rudé právo to komentovalo těmito titulky: „Komunisté vedoucí silou národa. Ještě žádná politická strana neobdržela tak velkou důvěru. V nejdemokratičtějších volbách lid potvrdil a rozšířil mandát komunistů. Radostná nálada lidu.“ V roce 1946 jsem nežil, přesto mám silný pocit déjá vu.
* Chtěl jsem, jak je mým zvykem, napsat příspěvek s nadsázkou a humorem. Ale jaksi to nešlo...

Do postele a do Sněmovny s darebákem

Asi si pořídím černého kocoura, věšteckou kouli a rozjedu nový byznys. V pátek v hospůdce jsme s kamarády po xtém žejdlíku uspořádali volební tipovačku. Na účtenku každý napsal pět nejúspěšnějších stran s odhadem procent, které získají. Já na jedničku napsal hnutí ANO a přisoudil mu sedmadvacet procent. Naopak ČSSD jsem do top pětky, v níž jsem tomu poslednímu tipnul osm procent, vůbec nezařadil. Debakl socanů jsem prorokoval, protože se dopustili tří zásadních lapsů. Během čtyř let jejich vlády se sice lidem vedlo vcelku dobře a Česko prosperovalo, jenže tahle parta krom toho prosadila i řadu buzeračních zákonů a nařízení, která sebrala lidem svobody a přidala jim papírování. Jako kuřáka mě třeba sejří, že si v lokále čtvrté cenové u pivka nezapálím. Kdybych měl školou povinné děti, sejřilo by mě, že se jim nasáčkovaly do tříd tlupy retardovaných cikáňat nebo že musím děckám ráno chystat sváču, bo ve škole už si ji nekoupí. Chroupat mrkev bych je nenutil. Dalším průšvihem socdem byl jejich nic neříkající program na další léta plný floskulí. A když už vypustili do éteru něco konkrétního, páchali tím rituální sebevraždu. Jako když nekomický Sobot(k)a pár dnů před volbami plácnul, že Česko musí co nejdřív přijmout euro. Premiér figuruje i ve failu číslo tři. ČSSD jsou totiž partají bez vůdce, nemají lídra, nějakého badass týpka nebo kočenu. Nikdo z trojice Sobotka-Za orálek-Chovanec nemá dostatečně atraktivní pižmo, aby přilákalo vytoužené ovečky. Nemluvě o tom, že se kolem nich motala vyloženě odpudivá individua typu Dienstbiera juniora.

Že volby 2017 ovládlo ANO, by mě jako řadového občana trápit nemělo. Program má celkem v poho a při čtení některých bodů mi kebule i souhlasně přitakává. Problémem ovšem je, že tento projekt sice charismatického vůdce má, jenže s ním také stojí a padá. Všichni ostatní jsou jen zaměstnanci holdingu. A jejich šéf to je panečku povedené kvítko. Obšírný rozbor není nutný, stačí turboshrnutí: 80. léta bonzák a udavač, 90. léta tunelářskými metodami přišel k firmě, 0. léta díky pochybně získanému jmění a buldočí povaze pohlcuje další a další firmy, 10. léta lže, dál krade, pomocí státního aparátu likviduje konkurenci, a když nemá za zadkem své mediální guru, je arogantní a sprostý jak dlaždič. Zkrátka typický gauner. Jenž má šmrnc. Možná by stálo za to vypracovat odbornou studii, proč podobní charismatičtí darebáci (a z historie jich známe celou řadu) získávají náklonnost mas. Ale třeba na to amatérská selská psychologie postačí. Porovnejme to s obyčejnou chemií mezi pohlavími a předpářícími rituály. Téměř každá holka dá (přednost) sympatickému darebákovi před slušňáckým ťunťou.

Losnu nebo Mažňáka?

Splnil jsem svou povinnost... nebo přesněji využil jsem svého práva volit. Zkrátka jsem hodil hlas do urny a šel jsem na pivo. Jednak proto, že byl pátek, ale také proto, že se to smí. Bývaly doby, kdy ve stínu uren a třepotajících se vlajek  panovala prohibice... Zkrátka jsem přišel do výčepu a tam se odehrála scénka, která ve zkratce, ale přitom naprosto přesně vystihla podstatu současných voleb. Jeden bodrý chlapík chtěl zažertovat a nahlas v lokále utrousil: Volili jste Losnu nebo Mažňáka? Načež zareagoval zdánlivě normálně vypadající manželský pár. „Mažňák?“ otázala se paní, „ten má na kandidátce osmičku, že?“ Smíchy jsme téměř upadli pod stůl, jenže ono to k smíchu až tak nebylo. I lidé tohoto druhu, tedy ducha mdlého, mohou volit. A bohužel tak činí. To se pak nemůžeme divit, že všichni lidé ducha mdlého hromadně a bez rozmyslu volí Mažnáka.

Řidič ten pevný nervy má

Když jsem byl kluk, s rodiči jsme škodovkou projeli celou (východní) Evropu. Všichni, včetně otce za volantem, se kochali krajinou, malebností vísek a majestátností památek. A když jsme potkali oranžovou stodesítku, jako byla ta naše, zdravili jsme se blikáním. Byla to idyla. To embéčko jsem pak dostal k osmnáctinám. Mělo už hodně nalítáno, ale pořád paráda. Nejen proto, že se tehdy ve městě jezdilo šedesátkou a nebylo tam povinné kšírování. Jediný stres na cestách jsem si přivodil sám. Když jsem nedolil destilku do baterky, chcípla mi kára na první křižovatce. S chladičem to bylo stejné, každou chvíli jsem vařil. Ale i tak, furt pohoda. Dnes nemusím krom benzinu (a občas oleje) nic dolévat a auto šlape jako hodinky. Přesto jsem ve stresu non stop...
Každá famílie má dvě, tři, čtyři auta. Záleží na hogofogosti. A kapitalisté kašlou na železniční vlečky, které dříve vedly ke každé fabrice, a rvou všechno do kamionů. Takže se autem prokousáváte nekonečnými smradlavými kolonami a koukáte do všech stran a zrcátek, jestli vám nějaký jouda neudělá nečekanou myšku. Taky je třeba soustavně civět na tachometr, protože z každého druhého sloupu pomrkávají radary a fotopasti. Po návratu z výletu pak můžete tipovat, odkud dorazí první složenka. Navíc se zaklínadlem dnešní doby stalo dementní „zklidňování dopravy“. A tak se z dříve komfortních čtyřproudovek uměle vyrábějí dvouprodovky, kam to jde (i nejde), se prdnou retardéry, ostrůvky, betonové bloky. Když pak na rovné a přehledné cestě chytnete traktor nebo penzistu v klobouku, stejně ho nepředjedete, protože není kudy. To se pak člověk nediví, že leckterým šoférům prdnou nervy, ukazují si z okýnek fakáčky nebo si rovnou dají do držky. Zkrátka permanentní stres.
Současné spolehlivé káry mi vyhovují, protože jsem na auta bordelář. Přesto bych se raději naučil dolévat tu destilku a užíval si na cestách pohodu.

Galerie žumpy národa

Režisér, scenárista a producent Fero Fenič je jedním z nejvlivnějších česko-slovenských homosexuálů (jen konstatování, nic pejorativního) a zapáleným havlistou, aktivistou a sluníčkářem (to už je pejorativní). Jedním z jeho dlouholetých projektů je televizní GEN - Galerie elity národa. V prvopočátcích byl pořad hoden svého jména. Kromě profláklých celebrit, umělců nebo sportovců, které znají i účastníci Výměn manželek, představil také úspěšné byznysmeny, vědce, kapacity všemožných oborů. Potud vše OK. Jenže jak nám Fero stárne, stává se z něj nerudný dědek, který si prostřednictvím svého projektu léčí mindráky a používá ho jako nástroj propagandy. V aktuální sérii GENu se sice stále objevují špičkoví herci, muzikanti či vědátoři. Ovšem mezi ně Fero propašovává podivuhodné figurky, které pro Česko a společnost neudělaly prakticky nic a nálepku elity si podle autora zaslouží jen proto, že to pekli s Havlem, hráli si na disidenty, případně zdrhli za kopečky. Speciální kategorii medailonků osobností tvoří ti, kteří se ruku v ruce s Ferem snaží nasrat prezidenta Zemana a jeho věrné.
Novinářská a dokumentaristická nestrannost šla zkrátka do kopru, Fero si z pořadu udělal osobní agitku. Nad výběrem (j)elit už teď řada diváků kroutí hlavou, ale to, co jim Fenič naservíruje tuto neděli (15.10.2017, 20:00, ČT1), je už extra silné kafe. Mezi elitu národa, výkvět české kotliny zařadil prachsprosté bandity a vrahy, bratry Mašínovy. Není pochyb o tom, že se Fero definitivně pomátl. To se občas umělcům stává, což o to. Mě ale zaráží, že se kolektivně pomátlo i vedení veřejnoprávní televize. Nasadit něco tak brutálně kontroverzního v hlavním nedělním vysílacím čase?! Ale možná dělám předčasné závěry a díl s bratry Mašíny uvede čétéjednička jako speciál s novým názvem: GŽN - Galerie žumpy národa.

Do urny II

Sliby se slibují, blázni se radují aneb jak po našymu říkával můj otec „obiecać nima grzech“ (slíbit není hřích). Programová prohlášení stran nejsou vytesaná do kamene a minulost prokázala, že mnohé partaje své programy po zvolení popřely či obrátily naruby. Ale čeho jiného se má chudák volič při rozhodování chytit? Programy jsou aspoň nějakým vodítkem. Jen hlupák se rozhoduje podle bilboardů, na kterých fotošopem vyžehlení padesátníci vypadají jako teenageři, nebo na základě plného panděra, zdarma naplněného na mítincích gulášem či koblihami.
Za své první „Do urny“ jsem dostal za uši od svého syna. Že bagatelizuju a Piráty vnímám jen jako dredaře a huliče trávy. Byla to z mé strany samozřejmě nadsázka. Ovšem také jsem mé mladé krvi sdělil, že jsem o partě, která pluje do Poslanecké sněmovny pod černou vlajkou, reálně uvažoval. Byli v mé top trojce. Z ní ale bohužel po přečtení jejich programu vypadli. Mají tam sice pár dobrých myšlenek, třeba omezování byrokracie a elektronickou státní správu, ovšem také jednu pro mě neprůchozí... Hoši s páskou přes oko chtějí mít v truhlicích na svých škunerech zprofanované euro.
Když jsem zmínil tři horké kandidáty, tím druhým byli „Zemanovci“, tedy Strana práv občanů. O nich jsem ale uvažoval jen kvůli velkým sympatiím k Ringo Čechovi. Tohohle bezprostředního a vtipného chlapíka, který vše trefně pojmenuje, kašle na politickou korektnost, přizdisráčství a na plnou hubu to pustí do světa, prostě miluju. Jenže SPO nemá ve volbách šanci a můj hlas by šel do kýblu, takže i oni vypadli.
Nakonec se mi vyloupl poslední kandidát, hodně překvapivý. Tuto partaj jsem totiž v uplynulých letech zesměšňoval, nebo otevřeně nenáviděl. ODS. Sám jsem teď v šoku, jak mi jejich program sedí. Chtějí zrušit všechny nesmyslné buzerace, které zavedla současná Vláda. Super. A kdyby náhodou zase zavedli poplatky ve zdravotnictví, vůbec bych se nezlobil. Naopak. Musel jsem teď absolvovat pár lékařských vyšetření. A proseděl jsem hodiny v čekárnách přeplněných hypochondry a penzisty, kteří si chodí k doktorům jen pokecat nebo pofoukat nějaké bezvýznamné bebíčko. Modří ptáci ale u mě bodují ještě něčím navíc... Už dříve jsem si slíbil, že to do urny hodím tomu, kdo pohřbí euro a zruší diskriminační nekuřácký zákon. A je mi fuk, jestli to bude strana Petra nebo Pavla. A ona to zkrátka tentokrát je ta parta kolem brněnského profesůrka Petra.

Do urny

Kdy skončím v urně, netuším. Koho na podzim šoupnu do urny já, to je taky ve hvězdách. Blíží se volby a já jsem po dlouhé době fakt v koncích. Připadám si jako hladový vegan na vesnické zabíjačce. Není po čem sáhnout. Tak si to pojďme shrnout...
Socani jsou jako nevěsta na zlaté svatbě. V mládí atraktivní, ale teď už o ni nikdo ani kolo neopře. Parta z Lidového domu v posledních letech zpackala, co se dalo. Neuvědomila si, že strana potřebuje především vůdčí osobnost. Leklá ryba s charismatem měsíc starého vlašáku fanoušky fakt neosloví. Problémem číslo dvě jsou zákazy, nařízení a buzerace, které během svého vládnutí prosadila. Na růst HDP volič kašle, pamatovat si naopak bude třeba pamlskovou vyhlášku nebo protikuřácký zákon (ten socanům zlomil vaz v mém případě) a další omezování občanských svobod.
Pak tu máme současného koaličního partnera, údajně vítěze příštích voleb. ANO? Já říkám NE a NE. Kdysi jsme měli vládu jedné strany, dnes máme stranu jednoho muže. Ať si kdo chce, co chce říká, ANO je pouze agent Bureš, členskou základnu tvoří jen servilní zaměstnanci holdingu. Sám agent Bureš je velmi kontroverzní personou. Sice ovečkám před spaním vypráví, o čem sní, ale nikdy nepovyprávěl pohádku „Jak jsem ke svým miliardám přišel“. Za devatero horami a devatero řekami, v tunelářských 90. letech, kdy zbohatli výhradně bezskrupulózní dravci a mafiáni... Problémem číslo dvě je členská základna. Kladu si otázku, kde, sakra, zbrusu nová partaj schrastila tolik členů. Vždyť kdo se politice věnovat chtěl, ten už se jí věnoval. Odpověď je přesto prostá. Část „zaměstnanců“ tvoří zkrachovalí politici, kteří v jiných partajích pohořeli, druhou ti, kteří mají čuch na prachy jako protidrogoví psi na letištích. Prostě vyčuli, že se agent díky svým chechtákům dokáže na politické scéně prosadit a řekli si, proč se na tom nepřiživit.
Třetího současného koaličního partnera odbudu jen cimrmanovským: „Proboha, jen ne pánbíčkáře.“ Partě, která káže vodu, ale pije víno, se budu možná věnovat v samostatném příspěvku, ale teď na jejich mešní patoky nemám prostor.
A současná opozice... S Klausem juniorem nebo nikotinovým Tuberou si sice notuju, ale volit ODS je jako si nabrnknout holku z E55. Napravila se, nebo ne? Předminulý lídr propagoval logo strany moc okatě - modrého ptáka prezentoval na zahradě italského pedofila. A ten poslední...? Kdybych chtěl vidět figurku na provázcích, zajdu si do divadla Spejbla a Hurvínka. Mánička je mi sympatičtější než zrzavá loutkovodička.

A kdo nám tu zbývá? V TOP TEN máme ještě stranu odpadlíků, kterou vede spící kníže a opilecký hulvát. Starostové jsou zatím neslaní nemastní a navíc se pokusili o registrované partnerství s černoprdelníky. Zelenáči jdou zase na ruku parazitním neziskovkám a vítají snědé znásilňovače. Nehulím trávu a nenosím dredy, takže ani Piráti pro mě nejsou to pravé ořechové, nehledě k tomu, že podporují přijetí zprofanovaného eura. A pak tu máme 50% Japonce, 50% Čecha = 100% populistu. Hmm, asi taky ne... A málem jsem zapomněl na soudruhy a soudružky. Asi obranná funkce mozku, že na ně člověk chce zapomenout.

K volbám určitě půjdu, protože mi není osud domoviny lhostejný. A navíc, kdo nevolí, nemá pak právo u piva remcat.  Ale čas se krátí a opravdu nevím, komu to letos do urnu šoupnu.

Beskydská dvanáctka

Masochismus... Úchylka, při které se dotyčný sexuálně vzruší, když je mu fyzicky ubližováno a trpí. Nikdy jsem ve sklepě s řetězy a kladkami nebyl, ale umím si živě představit dominu v latexu, kterak práská bičíkem po holé zadnici obtloustlého plešouna s obojkem na krku. Tyto kratochvíle většina veřejnosti odsuzuje a osobami, které ji praktikují, pohrdá. Přitom existuje jiná forma masochismu, která se, nevím proč, setkává s opačnými reakcemi.
1. září 2017, 22 hodin. Kosa jako prase, intenzivně chčije. Jde o zdraví, už jen když člověk kouká z okna. Na náměstí v Třinci se ale dobrovolně srocují více než tři tisícovky šílenců s čelovkami na kebulích. Právě startuje extrémní maraton dvojic, které musí v limitu 29 hodin dorazit pěšky do Frenštátu, tedy nějakých devadesát kiláků. Přitom se musí vydrápat na Lysou Horu, Smrk, Radhošť a další čtyři beskydské vrcholy. Nechci rozebírat, co to udělá s přírodou a zvířenou, když do lesa naráz vběhne třítisícové stádo. Zajímá mě jiný aspekt. Znám pár lidí, kteří tohle martyrium každoročně podstupují. Když se jim podaří dorazit do cíle, jsou totálně zdevastovaní, často končí na nemocenské a jsou několik týdnů nepoužitelní. Také má velmi dobrá kamarádka to rok co rok odstoná. Tentokrát dokonce skončila ve špitále, kde jí musí řezat obludně oteklé a zhnisané prsty u nohou...
Návštěvníky sado-maso salonů dokážu svým způsobem pochopit. Tortura je vzrušuje a mučeníčko má vždy „šťastný konec“. Proč ale podstupuje hromadné sebemrskačství parta v pohorkách? Aby si něco dokázala? Aby se ukájela nad počtem lajků pod fotkami zdrchaných obličejů s bésedmičkovou medailí na krku? Chtělo by to nějakou studii, ideálně Chocholouškovu.
Taky si občas rád na nějaký ten kopec vylezu. Když na to mám čas, je hezké počasí a na vrcholu otevřená horská bouda s občerstvením. Pokochám se pohledem do krajiny a k tomu usrkávám poctivou beskydskou dvanáctku. Tomu já říkám šťastný konec.

Doktore Browne, spusťte kapacitátor

Ve špatnou dobu na špatném místě. To se obvykle říká obětem dopravních nehod, trestných činů nebo turistům, kteří si se zánětem horních cest dýchacích objednávali letenku na Maltu. Já mám ovšem poslední dobou ten pocit trvalý. Že do této doby zkrátka nepatřím. Coby novinář každodenně sleduju zprávy, ale množství těch bizarních už počtem převyšuje ty standardní. Jen tento týden jsem si přečetl: „Policajt v Americe dostal padáka, protože řekl sarkastický vtip (o černoších, jak jinak).“ „Obchodní řetězec Lidl vymazal na prospektech kříže z historických řeckých kostelů s odůvodněním, že hájí náboženskou neutralitu.“ „Kanadský ministr imigrace, uprchlíků a občanství (cože?!) Ahmed Hussen (cože?!!) oznámil, že země javorového listu zavádí v pasech nové pohlaví X pro ty, kteří se nepovažují ani za muže, ani za ženu (cože?!!!!!!!!!!!!).“
Kvůli zprávám, které patří na titulní strany novin News Kocourkov nebo Daily Absurdistán, ale člověk nemusí cestovat ani do zahraničí. Zažívá je doma a v reálu. Minulý pátek jsem byl s přáteli na pivko, chodíme tak dvakrát do měsíce. Sedíme na zahrádce, jak jinak v parném létě, ovšem úderem desáté nám servírka zabavila žejdlíky a odnesla je pryč. Sdělila, že na zahrádce se po večerce nesmí konzumovat, prý kvůli rušení nočního klidu. Takže nastala typicky kocourkovská situace (děje se tak v souvislosti s idiotským protikuřáckým zákonem aktuálně v celém Česku): Uvnitř v lokále se smí konzumovat, ale nesmí se kouřit. Venku na zahrádce se smí kouřit (nemá-li pevnou střešní konstrukci), ale nesmí se konzumovat... Doktore Browne, přistavte mi delorean, chci do jiné doby, protože do téhle fakt nepatřím.

Ančí, Kuba, Kunta Kinte

1948 – burani rozbíjejí na kusy bronzové sochy Tatíčka a ve vysokých pecích je přetavují na něco „užitečnějšího“. Třeba na mosazné kliky. 1990 – svobodou opojení (vystřízlivěli o pár let později) Čechoslováci berou sbíječky na dělnického Klému. Ano, i u nás máme zkušenost s likvidací soch a pomníků. Ovšem vždy se tak dělo po převratech a revolucích. Co se včil děje za oceánem, je ovšem koncentrovaná debilita. Žádný převrat se nekoná, přesto tam ničí a demolují  sochy, které stály na svých místech sto a více let a nikdy nikomu nevadily. Při této příležitosti vyrazili zleva i zprava do ulic extrémisté a dali si do držky. A k tomu jeden pošahanec, podobně jako aktuálně přičmoudlí pošahanci v Evropě, sedl do auta a zkusil si casting na film Olga Hepnarová 2 (a pak že českou kinematografii nikdo nesleduje).
Tuhle divočinu bylo pochopitelně nutné „politicky“ komentovat. Donald Duck sice nejdřív pod tlakem označil za viníky fanoušky svastik. Ovšem pak při intimní hygieně zjistil, že má ve spoďárech, na rozdíl od svého ebenového předchůdce, skutečné koule a řekl otevřeně, že magoři jsou na obou stranách barikády. To je jistě pravda, ale pokud máme hledat skutečné viníky, měl bych tři jiné adepty. Zaprvé je to zdegenerovaná politická korektnost, která se vymkla kontrole. Zadruhé ještě zdegenerovanější pozitivní diskriminace a slizké podlézání menšinám. A konečně je viníkem i žalostný americký vzdělávací systém. Zejména v dějepisu požírači hamburgrů plavou. Ponechme stranou, že generál Lee nikdy nebyl rasistou, což ostatně potvrdili i jeho potomci. Byl to jen skvělý vojevůdce. Podstatné je, že národ Kapitána „Mirka Dušína“ Ameriky nemá ani páru, jak to v předminulých stoletích fungovalo jinde ve světě. Hoši za mořem jen náhodou zkoukli na HBO pár dílů seroše Kořeny, viděli Kunta Kinteho v řetězech a myslí, že jsou výjimeční. Nedochází jim, že se různé formy „otroctví“ v dřevních dobách vyskytovaly všude. Byl to tehdejší standard. Vždyť i v našich zemích bylo nevolnictví zrušeno teprve v roce 1781 a robota dokonce až v roce 1848. V oněch dobách šlo pouze o to, jak byla daná země bohatá, zda měla kolonie a kde si vrchnost pořizovala pracovní sílu. A zatímco si movití Amíci dováželi na bavlníkové plantáže pracanty z Afriky, stejně situovaný našinec si musel vystačit s domácím matrošem. A tak měli zkrátka Ančí, Kuba, hajnej pouze světlejší barvu kůže.

Jen si tak trochu písknout

Na sklonku loňského roku způsobil pozdvižení úspěch kapely Ortel v Českém slavíku. Skupina i její lídr získali dva stříbrné „Slavíky“ a já o tom napsal příspěvek na blok. A myslel jsem, že tím to hasne. Ale ono ne. Popularitu Ortelu během udílení cen očividně neustál cikán Radek Banda, lídr skupiny Gipsy.cz (v překladu Cikáni.cz), na kterou v anketě zbylo jen 46. místo. Během slavnostního ceremoniálu pískal a pak demonstrativně odešel ze sálu. Opět jsem myslel, že tím to hasne. Ale ono ne. Ukazuje se, že pro netaktní a nekultivované chování dnes platí jiná měřítka. Zatímco v dobách propagátora slušného chování a společenského vystupování Gutha-Jarkovského (1861-1943) by si pískot v sále vysloužil opovržení (a několik ran rákoskou po natažených pazourách), dnes je chápán jako projev „odvahy a statečnosti“. Ano. Banga totiž za své extempore během galavečera obdržel Cenu Františka Kriegla! Udělila ji Nadace Charty 77 s komentářem: „Nadace Charty 77 udělila Cenu Františka Kriegla pro rok 2017 zpěváku a hudebníkovi Radku Bangovi za vyjádření odvážného občanského postoje, když při vyhlašování Cen Zlatý slavík za rok 2016 protestoval proti ocenění skupiny Ortel, jejíž texty i projev využívají nepřijatelnou rasistickou a xenofobní rétoriku.“ Ponechme stranou, že Nadace Charty 77 neví, že „Zlatý“ slavík už hezkých pár let neexistuje. Byl jsem v šoku spíše z toho, za co lze v dnešní době získat uznání. A tak jsem pátral, jaká parta ho vlastně uděluje a proč. A zjistil jsem, že... „ Ocenění připomíná statečný postoj československého politika Františka Kriegla, který jako jediný z tehdejších představitelů odmítl po obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy v srpnu 1968 podepsat potupný diktát,“ jak se píše na webu Konta bariéry Nadace Charty 77. Wow, takže pískat při udílení hudebních cen je dnes stejně statečné jako protestovat proti vpádu okupačních vojsk. V tom případě bych porotě, v níž zasedá mj. Břetislav Rychlík (známý kverulant, sluníčkář a romofil, který u nás v Bohumíně dělal bordel, když cikáni protiprávně okupovali jeden z městských objektů), doporučil... Měla by za rok 1998 ex post ocenit Dášu Veškrnovou-Havlovou za pískot v Parlamentu při projevu republikánského poslance. A pokud porota hledá vhodné kandidáty pro příští ročník, doporučuji navštívit jakékoli fotbalové utkání. Adeptů na „Cenu Františka Kriegla“, kteří odvážně pískají a křičí „Rozhodčí je kokot“, jsou tam plné tribuny.

Bacha, zloděj chytá zloděje

Novodobé elektronické buzerace mi lezou krkem. Třeba do chytrého abstinenčního auta, v němž musíte nejprve nechrchlat na čidlo, aby nastartovalo, bych nesedl. Ovšem existují případy, kdy by nějaký vstupní proces nebyl na škodu. Třeba před prezentací na netu by člověk mohl formou testu prokázat aspoň základní mentální způsobilost. Například aby věděl, že v průběhu stavovského povstání neproběhla na Pražském hradě kastrace, nebo že před cestou k Jadranu není nutné lovit na půdě lasicovité šelmy, aby si za jejich kožky mohl dotyčný v Šibeniku koupit Karlovačko. Bohužel stránky v síti, na facebooku obzvláště, zakládá více lam než lumenů. Onehdy jsem na jednu roztodivnou narazil, na facebookovou skupinu „Bacha na ně!... Bohumín a krimin“. Neklekla mi klávesnice, to je celé. Mohl by to být sofistikovaný humor... jako že zloději zbytek slova ukradli. Ale vzhledem k dalším hrubkám a celkovému diletantství tato varianta padá. Na stránce mě ale neupoutal zhůvěřilý název, ale titulní fotka. Byla totiž moje. Frajeři si ji bez dovolení odněkud stáhli, prostě ji ukradli. U stránky, která na poukazovat na kriminalitu, je to legrační paradox. Normálně s fotkama caviky nedělám. Když někdo slušně požádá, dám mu. Jako holka po pár panácích na tancovačce. Ale tahle parta nepožádala, tak jsem kontaktoval správce stránky, abychom to nějak vyřešili. A musím konstatovat, že bizarnější rozhovor/chat jsem dlouho nevedl. Předně nevím, s kým jsem ho vedl, správce skupiny byl totiž hermafrodit. Jeho jméno bylo Lenča Novák (příjmení jsem pozměnil, ale i v originále bylo v mužském rodě), jako profilovou fotku měla ta osoba dvě nezletilé děti a během konverzace z ní vypadlo, že je zasloužilou matkou. Osoba měla problémy s vyjadřováním a pochopením základních pojmů... třeba co je to duševní vlastnictví. Zato byla ofrklá, arogantní a poslala mě k šípku s tím, že na mé názory není zvědavá a ať neotravuju. Tak jo. Bylo jasné, že v tomhle případě nebudu tou holkou z tancovačky. Zkřížím nohy a nedám. A tak jsem písnul chlapcům z facebooku, a než bys řekl švec, stránku s čórnutým snímkem zablokovali. Někdy je zkrátka nutné být nedajkou a dávat si bacha na zloděje, kteří křičí „Chyťte zloděje“.

Na facebookové sračky jsme staří, Rogere

„Už jsem starej na tyhle sračky,“ říkával mahagonový polda Roger Murtaugh v kultovních Smrtonosných zbraních. A to na plátně chytal zloduchy v době, kdy neexistovaly mobily a sociální sítě. Dnes by byl totálně v háji, stejně jako já.
Okolnosti mě svého času přinutily přidat se na facebook. Ale když už tam jsem, říkal jsem si, aspoň najdu staré kamarády. Zjistím, jak dnes vypadají, co dělají, čím se živí a co je baví. Ale to jsem byl na veliký brzdě, takhle to nefunguje... Onehdy jsem dal na facebook, volně přeloženo „bibli ksichtů“, fotky s kamarády z dovolené. Snímek mi hned kdosi komentoval s tím, že není zvědavý na tři chlapíky. Proč prej není pořádně vidět ten barák za námi? Inu proto, že je to facebook a ne buildingbook (katalog baráků). Jenže jak postupně zjišťuju, on je to ve skutečnosti shitbook, neboli encyklopedie srágor.
Ráno zapnu FB a na hlavní stránce vidím, že Tonda uběhl/ujel na kole hafo kilásků a spálil tolik a tolik kalorií. No, ehm, fajn, Tondo, myslíš na zdraví, ale proč by mě to mělo zajímat. Pak zjistím, že Franta porazil římské legie, vybudoval virtuální osady, zkrátka že dosáhl určitého levelu v nějaké hře. Možná tím Franta naznačuje světu, že nezakopne o ženskou, nemá si večer s kým štrejchnout, a tak kalí celou noc onlajnovky. Ale to jen hádám... a roluju timeline dál. Postupně se prokopávám horoskopy, dozvídám se, co měl kdo k obědu i s vizuální podobou krmě předtím, než prošla zažívacím traktem. Fajnšmekři tam dávají i fotky po. Následuje sekce rádoby vtipných videí, karikatur politiků a roztomilých zvířátek. Což o to, na štěně buldočka rád kouknu, na rozdíl od buldočího ksichtu velkodrůbežáře z pod Tatier. Do toho nějaká ta reklama, protože za něco si Zuckerberg tryskáčem na sushi a za šikmookýma holkama zaletět musí. A ranní listování facebookem zakončují moudra a citáty, většinou ve formě obrázku staženého z internetu, ve kterém původní autor nasekal hromadu chyb. Sečteno, podtrženo, denní dávku informací jsem dostal, ale o svých přátelích jsem se nedozvěděl zhola nic.
Minulý týden si jedu našlapanou tramvají. Držím se madla a nechávám volný flek pod sebou případným důchodcům. Místo nich si na něj sedla přistoupivší asi osmnáctiletá zrzka. Mladá, hezká, sympatická. Ovšem mé sympatie k ní opadly, když vytáhla telefon. Sotva si kecla na zadek, začala si pořizovat selfíčka. Zprava, zleva, s vyšpulenými rty. A během vteřin je ládovala na FB a instagram s duchaplnými popisky typu „Aáááááá“ nebo „Ouuuuuu“. Je netaktní koukat cizím lidem na displej, ale když ona to všechno dělala tak exhibicionisticky. Pak přepnula na stránky přátel a bezmyšlenkovitě začala úplně všechny příspěvky lajkovat. Bylo to jako když datel mlátí hlavou do stromu, desítky, stovky lajků za minutu. V tu chvíli už jsem na její displej koukat přestal. Spíše jsem chtěl strčit hlavu do pryžového madla v tramvaji a na místě si to hodit. Je to tak, Rogere, i já už jsem starej na tyhle sračky.

Berušku z Asie zašlápnout, uprchlíka hýčkat

Člověk (Homo sapiens sapiens) není součástí ekosystému a planety Země. Pouze tak si lze vyložit kroky Evropské unie.... Přírodovědci už roky bijí na poplach v souvislosti s invazními druhy živočichů a rostlin. Co je invazní druh? Použiji citaci z Wikipedie: „Invazní druh je druh na daném území nepůvodní, který se zde nekontrolovaně šíří, přičemž agresivně vytlačuje původní druhy, které mají podobnou funkci v přírodě jako on. U obzvlášť nebezpečných invazí může dojít k tomu, že se daný druh začne šířit natolik nekontrolovaně, že rozvrací celé ekosystémy, což vede k rozsáhlým ekologickým škodám a potlačení či likvidaci mnoha původních druhů.“
Této hrozby si je paradoxně vědoma i Evropská unie, a tak mimo jiné loni v srpnu vstoupilo v platnost prováděcí nařízení EU, které zakazuje dovážet do Evropy 23 invazních živočichů a 14 druhů invazních rostlin, které... a opět následuje citace nařízení: „Svým neřízeným šířením v přírodě ohrožují evropskou biodiverzitu, ekonomiku a dokonce i lidské zdraví.“ Zjednodušeně řečeno, na českou zahrádku patří slunéčko sedmitečné. Je červené a jeho jméno napovídá, že má na krovkách sedm flíčků. Když na zahrádce uvidíte slunéčko oranžové či žluté, kteří má na hřbetu dvanáct a více teček, je to nežádoucí import z Asie, který sem nepatří a máte plné právo jej zašlápnout. Do této chvíle je vše OK, jasné, srozumitelné, logické. Pak ale nechápu, že tatáž EU, která brojí proti rozšiřování nepůvodních rostlin a živočichů, naopak zapleveluje Evropu nepůvodními exempláři Homo sapiens sapiens. Přitom když se podíváme na definici invazních druhů i detailní popis evropského nařízení ohledně fauny a flory, vystihuje to naprosto přesně současnou uprchlickou kauzu.
Evropská komise dokonce aktuálně pohrozila finančními sankcemi zemím EU, které nepřijmou stanovené kvóty uprchlíků. V tom případě by ale kluci a holky, kteří zasedají v Evropské komisi, měli složit reparát z biologie. Podle jejich výkladu totiž musíme berušky z Asie či Afriky vypudit a zahubit, ale jiné živočichy z těchto kontinentů musíme na svých zahrádkách naopak hýčkat. Tak Darwine, kápni božskou. Je člověk „pánem tvorstva“ a žádné zákony přírody pro něj neplatí?

Hatmatilka sira Humphreyho

„Každý moula ví, že 22. únor je „den“, že to není banán ani trolejbus. A leden, únor, březen... jsou měsíce. To ti řekne i děcko, které ještě nosí plíny na zadku. Takže psát „dne 22. února...“ nebo „v měsíci březnu jsme navštívili...“ je stejná debilita jako napsat „potkal jsem člověka Frantu Nováka“. Na tato slova nikdy nezapomenu. Vyřkl je před téměř čtvrtstoletím jeden starý novinářský pardál, můj mentor. Coby eléva mě připravoval na to, že se budu potýkat s informacemi od úřadníků, policistů, kteří se vyjadřují hatmatilkou, pro běžného smrtelníka nepochopitelnou. Vžilo se pro ni označení ptydepe, které vymyslel v polovině 60. let Václav Havel. Sice ho nemusím ani jako politika, ani jako dramatika, ale správně vystihl, že úřady komunikují cizím, nesrozumitelným jazykem. Ale abych nekřivdil českým úředníkům, to není naše lokální specialita. Stačí si pustit čtyřicet let starý seriál Jistě, pane ministře, v němž ptydepe bravurně ovládal sir Humphrey. A před zhruba deseti lety v Polsku uvažovali, že budou úředníky povinně školit, jak správně používat mateřský jazyk (protože jejich elaborátům nikdo nerozuměl). Ale jak všichni víme, je to marné. Úředníci (celosvětově) pochytili tuto svahilštinu od starších kolegů a předávají si ji z generace na generaci. Je to jako když doma před malým děckem nevědomky zaklejete a ono pak cupitá po bytě a vykřikuje „kujva, kujva“. Úřední osoby zkrátka učit novým spisovným kouskům nelze, ale v minulosti tady byli hlídací psi, kteří to sledovali a napravovali - novináři. Dokázali přeložit celostránkový úřední blábol do jediné srozumitelné věty, opravovali, zkulturňovali, aby se ke čtenáři dostala srozumitelná informace. Jenže obecný úpadek řemesel se týká i žurnalistiky. V redakcích teď sedí většinou mladá ucha, která nemá kdo vést, protože staré novinářské bardy vystřídali manažeři, a ti viděli noviny leda z rychlíku. A tak se na stránkách renomovaných listů setkáváme s pojmy „policisté šetří případ“ či „statistici provedli místní šetření“, což jsou stejné kraviny jako kdyby napsali „policisté ejakulují případ“. Slovo „šetřit“ má v češtině pouze význam „spořit, střádat“, žádný jiný, a jeho použití ve významu„vyšetřovat“ nebo „provádět průzkum“ je pouze součástí zvráceného ptydepe. A stejné je to s trpnými rody - „bylo provedeno kácení“. Snad „dřevorubci pokáceli“, proboha! Copak chlap v hospodě řekne kamarádovi „Včera bylo s manželkou provedeno souložení“?
Hlídací psi mateřského jazyka zkrátka vymírají, stejně jako vymírají zedníci, pokrývači, truhláři... A tak vám barák opravují chlapíci, kteří neumí namíchat maltu, na střechu lezou rekvalifikovaní havíři se strachem z výšek a truhlář v životě neviděl olšové dřevo, zato má volšové ruce. A v novinách dělaj vyjukaní študáci, kteří sice vědí, že Řepka klátí Kristelovou, akorát neví, jak se píše „klátí“, tak napíší „provádějí souložení“.

Urologický incident

Světem hýbe urologický incident - mladá Slovenka vykonala malou potřebu. A vykonala ji na jistou publikaci, kterou pak spálila. Tou knihou ovšem nebyl Malý Bobeš ani Mein Kampf (za to rozdává Brusel vyznamenání), ale Korán. A to je průser. Slečna vyfasovala ocelové náramky, žandári ji odvezli do cely a soud na ni uvalil vazbu. Prý z obavy, že by mohla v páchaní činnosti pokračovat. Aby ne, lidé přece chodí vyměšovat pravidelně.
Dievča od Tatier, byť pohledné, asi nebude žádný lumen. Čůrat na knížky, pak ještě p(r)omočený papír zapalovat a filmovat se u toho je pitomost. Ovšem mladé pipinky vkládají na net mnohem debilnější videa. Tahle aspoň projevila národní cítění (močila před státní vlajkou). Projevila tedy něco, co se z lidí a zejména z vrchnosti na starém kontentu vytrácí. Tato (j)elita pak totiž přijímají zákony, podle nichž nyní hrozí mladé brunetce až šestiletý kriminál! Sakra, vždyť jsme byli národem Švejků (stále vnímám Československo jako jeden celek), Heydrich o nás prohlásil, že jsme „smějící se bestie“, tedy že si děláme ze všeho a za všech okolností kozy. A teď toto? Šestiletý pobyt za katrem za takovou klukovinu (holčičinu)? Všichni mají plnou hubu svobody a demokracie a jak jsme byli za totáče perzekvovaní. Vážně? Kdyby někdo před třiceti lety pomočil Marxův Kapitál nebo Manifest komunistické strany, nějaký agilní esenbák by mu ledy udělal pendrekem jelita na zadnici. A šlus.
Absurdita aktuální kauzy je do nebe volající. Když trojice komi(ni)ckých šašků, bažících pouze po publicitě, rozstříhá Prezidentskou standartu, statní symbol, z pohledu legislativců je to prkotina. Ale když někdo pomočí předmět, který nemá s daným státem nic společného, je cizorodý, vůbec sem nepatří, jde za to do báně.
Někteří chytrolíni se nechali slyšet, že brunetka svým urologickým happeningem ohrozila bezpečnost Slovenska. Ó nikoli. Bezpečnost Slovenska, Česka, Německa, celé Evropy ohrozili vítači, kteří zvedli závory a vpustili do naší domoviny davy potenciálních šílenců. Šílenců, kteří kvůli malůvce chlapíka s ručníkem na hlavě v časopise pokropí kalašnikovem nevinné civilisty nebo si s kamionem á la Hepnarová zahrají lidský bowling.
Slovenská justice teď bude řešit naivní vlastenku, která si odskočila na malou. A kdy už někdo začne konečně řešit, že Brusel a evropští pohlaváři nepokrytě močí a kálí na vlastní občany, jejich identitu, kulturu a národní tradice?

Sick. Marod nebo magor?

Nějaký nezdvořák vám kýchne do obličeje a domů odcházíte s chřipkou. Nebo večer trochu zakalíte a ráno máte kocovinu. Na tyto situace myslí stále více zaměstnavatelů a nabízí svým ovečkám řešení. Můžou si bez udání důvodů vybrat jeden či dva dny volna ročně. Není to nemocenská, není to dovolená, je to solidární gesto. Skvělá myšlenka, která si zaslouží palec nahoru. Je tu ale háček. Pro tyto rekonvalescenční dny se vžilo označení „sick days“. A já si kladu otázku: Sakra, proč? Klasická nemocenská se oficiálně označuje jako pracovní neschopnost. Tak proč by se tato jednorázová marodka nemohla jmenovat třeba „den nemoci“ nebo nějak podobně? Prostě česky. To by ale človíček, který tento anglický termín zavedl do našeho prostředí, nesměl být líný nebo hloupý (nebo obojí).
A další příklad... Měl jsem něco napsat o novém ministerském projektu, který se týká školství. Projekt sám o sobě je v poho, akorát mu nějaký chytrák dal zavádějící název „Klima“. Ponechme stranou, že to evokuje něco se životním prostředním nebo klimakteriem kantorek. Údajně bylo myšleno klima jako celkové školní prostředí. Budiž. Jenže onomu chytrákovi to bylo málo, a tak ho napadlo, že „Klima“ bude zkratkou, a tak se dodatečně k jednotlivým písmenům snažil naroubovat slova. A vypadly z něj mimo jiné výrazy „L - leadership, I - inkluze, M - mentoring...“ A v tu chvíli jsem si, coby milovník českého jazyka, odblinkl.
Nemám nic proti angličtině. Je to hezký jazyk, melodický a písně v angličtině znějí skvěle, byť jejich texty ve většině případů vyjadřují infantilní bláboly. Angličtina mi obecně nevadí, jen nechápu, proč si převzatými výrazy zasíráme mateřský jazyk. Angličtina v Česku úředním jazykem není, naopak zde máme Ústav pro jazyk český, který by měl pro nové výrazy (v souvislosti např. s novými technologiemi jich vznikla celá řada) vymýšlet české alternativy. Jenže naši jazykovědci to nedělají, prostě na to kašlou. Snazší je převzít něco ze západu. Co by na to asi řekli Dobrovský s Jungmannem, národní obrozenci, kteří se naopak snažili vymyslet českou alternativu pro kdejakou germanismem zavánějící ptákovinu. Jejich nosočistoplena (kapesník), klapobřinkostroj (piáno) či bručka (basa) sice upadly v zapomnění, ale aspoň se snažili. My na to naopak prdíme, naše národní cítění šlo do kopru. Z anglofonního slovníku přebíráme jeden výraz za druhým a vůbec se nepozastavujeme nad jejich významy. A tak outsourcujeme, brífinkujeme, brainstormingujeme, chatuje, lajkujeme... Třeba v úvodu zmíněné „sick“ může znamenat nemoc, ale také duševní poruchu. Takže teď nevím... když si vyberu sick days, jsem marod nebo magor?

Kolonizátoři vesnic umoří Včelku Máju

Oslovil mě kolega, že by bylo fajn napsat oslavný článek o rodinné výstavbě. Že prý ve městě vyrostlo loni mnohem více baráků než v letech předešlých, jupí. „Oslavný?!“ vytřeštil jsem oči. „Ty vole, dyk to je průser, za který nám příští generace plivnou přes urnu do ksichtu.“
Nejsem žádný hipísák a eko terorista, který se přiváže řetězem ke stromu, jakmile uzří dřevorubce. Ale myslím dopředu. Když otec, blahé paměti, sázel ovocné stromy, říkával, že je nesází pro sebe, ale pro mě. Protože až začnou pořádně plodit, už tady nebude. Svatá pravda. A tak i já teď sázím stromy pro své potomky. Jenže většina lidí takhle neuvažuje, jsou krátkozrací.
Za posledních 50 let zmizelo v Česku kvůli výstavbě, laicky bylo zabetonováno, 3 000 000 000 metrů čtverečných (tři miliardy m2)  půdy. To je pro info rozloha celého Karlovarského kraje nebo šest celých měst Praha. Něco zaplácly nové silnice, něco fabriky, sklady, výrobní haly a nemalou část spolkla rodinná výstavba. Protože v poslední každý, do má díru do zadku, chce bydlet ve svém. Ti, co na to maj... mafiáni i slušní byznysmeni (stačí zajít do šatníku, prošmejdit kapsy v několika sáčcích, kam si ukládají drobné na sváču a tak, a mají hotovost na rezidenci). Ale staví i ti, co na to nemaj. Prostě se zadluží do třetího kolene. A nespočítají si, že v době, kdy budou dluh splácet jejich vnuci, už pastouška postavená za měsíc z papundeklu stát nebude. Zůstane jen zplundrovaný pozemek. A kam to povede, jaký průser z toho bude (nebo už je)?
Ubývá půdy, která při lijácích zachytává vodu. Takže se teď každou chvíli sebemenší stružka rozlije a lidé v okolních domech nahazují udice v obýváku. Za to nemůže El Niño, ale lidská debilita. Volně žijící zvířata se nemají kde nažrat, včely co opylovat. Skoro každý novodobý kolonizátor vesnic má kolem baráku anglický pažit, tam si ani Mája nevrzne.
Počet obyvatel Česka nepřibývá, spíše naopak. Tak kde všichni, kteří si teď tak horlivě staví příbytky, bydleli? V zemljankách? Prdlajs, ve městech. A s těmi bude co? Byty a celé domy se budou postupně vylidňovat a zůstanou nám města duchů. Prázdné baráky, o které se nebude chtít nikdo starat.
Sám žiju na vsi (ve více než 200 let staré chalupě, rod tu žil mnoho generací) a sleduju, jak i naší dědině dává budovatelské úsilí na frak. Rád si vyrazím se psem na prochajdu, zatím to ještě jde. Projdu se pěšinou v polích, omrknu nějakou tu srnu na louce, juknu do lesíku. Kam půjdu za pár let? Po asfaltce uprostřed anonymního satelitu a budu se kochat leda sádrovými trpaslíky za ploty. Fakt pěkně vyhlídky, díky, nechci.

Totalita 2.0 (upgrade)

Před měsícem mě nasejřila Poslanecká sněmovna schválením protikuřáckého zákona. Ten jde nyní do Senátu, tak se k tématu vrátím. Všechny argumenty protikuřáckých inkvizitorů totiž mají větší trhliny než černobylský reaktor. Tak si je hezky rozebereme.

V zahulených hospodách trpí nekuřáci, kteří dostávají z pasivního kouření kašlík a domů chodí jako vyuzené tresky.

Na to se dá říci jediné: Když jim to vadí, tak ať do kuřáckých doupat nelezou! Já třeba v životě nebyl v gay baru. Není to lokál mé letoře blízký. Ani jsem nebyl v michelinské snobárně, kde dostanete maso velikosti poštovní známky, tři kuličky hrášku a zbytek talíře vám pocintají barevnými klikyháky. Není to lokál mé letoře blízký. Ale i tyto podniky svou klientelu mají. Proto existují bary a restaurace mnoha druhů a stylů, aby si v nich každý našel to své.

Kouření je nemoc, poškozuje zdraví.

Kdo z úst vypustí blbost o „nemoci“, je sám chorý - mentálně. To komentovat nehodlám. O tom, že čvaňhák poškozuje zdraví, už by se polemizovat dalo. Ne všechny studie a výzkumy jsou jednoznačné a existují i diagnózy, které kouření naopak eliminuje. Ale OK, protentokrát přistoupím na argument, že kouření zdraví poškozuje. Jenže sorry, pánové a dámy, je to mé zdraví a má volba. Pokud je člověk svéprávný, o svém životě a zdraví rozhoduje sám. Třeba i tím, jestli si dá bůček nebo otruby, jestli si půjde zacvičit nebo proleží odpoledne na gauči, jestli si při práci s rozbrušovačkou vezme ochranné pomůcky nebo jestli bude ocelovou traverzu v desetimetrové výšce řezat v cuklích a trenclích.

Léčba následků kuřáckých neduhů stojí stát nemalé peníze.

Hmm, já třeba nesportuju, jsem na to levej. Na druhou stranu jsem nikdy neměl přetržené vazy a dosud mi v těle nerupla jediná kůstka. Jak já přijdu k tomu, že si někdo při sportu zpřeráží v lepším případě haksny, v horším páteř a skončí na kriplkáře? Tohle léčení peníze nestojí? Zakážeme kvůli tomu sportování? Á prospos, jedním ze sloganů na krabičkách (a argumentem protikuřácké mafie) je, že kuřáci umírají předčasně. V tom případě jupí! Co se vynaloží na jejich léčbu, to se ušetří na výplatě penzí a dalších starobních dávek. A nula od nuly pojde. To, jen tak pro zajímavost, pronesl už sir Humphrey před 30 lety v seriálu Jistě, pane ministře.

Zákaz kouření v restauracích už zavedly další evropské státy.

Víte, co se říká dětem: Když skočí Tonda od sousedů z okna, skočíš taky?

Závěr: V kultovním, 33 let starém seriálu Návštěvníci se hovoří o tom, že v roce 2484 je pivo zakázané, ale někteří lidé si jej tajně vaří podomácku. Tehdy to bylo myšleno jako velká nadsázka. Jestli se ale podvolíme všem totalitou zavánějícím příkazům a nařízením, může se tato seriálová fikce stát skutečností. A ne až v roce 2484, už za pár let.

Původní text z 9. 12. 2016

Pokud se pro období před listopadem vžilo označení „totalita“, pak lze současnost směle nazývat „totalitou 2.0“. V éře soudruhů sice platila řada bizarních nařízení, ale nikdo vám nediktoval, co smíte a nesmíte jíst, pít, kouřit. To dnešní mocipáni to s námi myslí tak „dobře“, že nám naordinují celý životní styl. Patrně to souvisí se stále posunovanou hranicí odchodu do penze, protože jen zdravý a silný jedinec si v osmdesáti oblékne fáračky a vyrazí rubat uhlí. Aby se toho dožil, je třeba začít už v dětství. A tak se zrodila pamlsková vyhláška. Když si dnes chce dát Pepíček ve škole ke svačině housku s vysočinou, má smůlu. Musí místo toho chroupat mrkev s cizrnou. A nyní došlo i na Pepíčkovy rodiče. Chtějí-li si po práci odfrknout a skočit do místní hospůdky, i tady strana a vláda myslí na jejich zdraví. Žádná rauchpauza, na to zapomeňte. Můžete si celý večer srkat jedno, maximálně dvě piva, pokud se vám z nich nezačne motat šiška a nezačnete vést nekorektní disputace, třeba že mouchy kálely na obraz Mohameda. V takovém případě může hostinský pojmout podezření, že jste podnapilí, zavolá četníky a vyvedou vás z lokálu.

A copak si na nás asi mocipáni vymyslí příště? Předpokládám, že vydají befel, jak často smíme kopulovat a k tomu vyhotoví i přesný manuál povolených poloh.