Řidič ten pevný nervy má

Když jsem byl kluk, s rodiči jsme škodovkou projeli celou (východní) Evropu. Všichni, včetně otce za volantem, se kochali krajinou, malebností vísek a majestátností památek. A když jsme potkali oranžovou stodesítku, jako byla ta naše, zdravili jsme se blikáním. Byla to idyla. To embéčko jsem pak dostal k osmnáctinám. Mělo už hodně nalítáno, ale pořád paráda. Nejen proto, že se tehdy ve městě jezdilo šedesátkou a nebylo tam povinné kšírování. Jediný stres na cestách jsem si přivodil sám. Když jsem nedolil destilku do baterky, chcípla mi kára na první křižovatce. S chladičem to bylo stejné, každou chvíli jsem vařil. Ale i tak, furt pohoda. Dnes nemusím krom benzinu (a občas oleje) nic dolévat a auto šlape jako hodinky. Přesto jsem ve stresu non stop...
Každá famílie má dvě, tři, čtyři auta. Záleží na hogofogosti. A kapitalisté kašlou na železniční vlečky, které dříve vedly ke každé fabrice, a rvou všechno do kamionů. Takže se autem prokousáváte nekonečnými smradlavými kolonami a koukáte do všech stran a zrcátek, jestli vám nějaký jouda neudělá nečekanou myšku. Taky je třeba soustavně civět na tachometr, protože z každého druhého sloupu pomrkávají radary a fotopasti. Po návratu z výletu pak můžete tipovat, odkud dorazí první složenka. Navíc se zaklínadlem dnešní doby stalo dementní „zklidňování dopravy“. A tak se z dříve komfortních čtyřproudovek uměle vyrábějí dvouprodovky, kam to jde (i nejde), se prdnou retardéry, ostrůvky, betonové bloky. Když pak na rovné a přehledné cestě chytnete traktor nebo penzistu v klobouku, stejně ho nepředjedete, protože není kudy. To se pak člověk nediví, že leckterým šoférům prdnou nervy, ukazují si z okýnek fakáčky nebo si rovnou dají do držky. Zkrátka permanentní stres.
Současné spolehlivé káry mi vyhovují, protože jsem na auta bordelář. Přesto bych se raději naučil dolévat tu destilku a užíval si na cestách pohodu.