Masochismus... Úchylka, při které se dotyčný sexuálně vzruší, když je mu fyzicky ubližováno a trpí. Nikdy jsem ve sklepě s řetězy a kladkami nebyl, ale umím si živě představit dominu v latexu, kterak práská bičíkem po holé zadnici obtloustlého plešouna s obojkem na krku. Tyto kratochvíle většina veřejnosti odsuzuje a osobami, které ji praktikují, pohrdá. Přitom existuje jiná forma masochismu, která se, nevím proč, setkává s opačnými reakcemi.
1. září 2017, 22 hodin. Kosa jako prase, intenzivně chčije. Jde o zdraví, už jen když člověk kouká z okna. Na náměstí v Třinci se ale dobrovolně srocují více než tři tisícovky šílenců s čelovkami na kebulích. Právě startuje extrémní maraton dvojic, které musí v limitu 29 hodin dorazit pěšky do Frenštátu, tedy nějakých devadesát kiláků. Přitom se musí vydrápat na Lysou Horu, Smrk, Radhošť a další čtyři beskydské vrcholy. Nechci rozebírat, co to udělá s přírodou a zvířenou, když do lesa naráz vběhne třítisícové stádo. Zajímá mě jiný aspekt. Znám pár lidí, kteří tohle martyrium každoročně podstupují. Když se jim podaří dorazit do cíle, jsou totálně zdevastovaní, často končí na nemocenské a jsou několik týdnů nepoužitelní. Také má velmi dobrá kamarádka to rok co rok odstoná. Tentokrát dokonce skončila ve špitále, kde jí musí řezat obludně oteklé a zhnisané prsty u nohou...
Návštěvníky sado-maso salonů dokážu svým způsobem pochopit. Tortura je vzrušuje a mučeníčko má vždy „šťastný konec“. Proč ale podstupuje hromadné sebemrskačství parta v pohorkách? Aby si něco dokázala? Aby se ukájela nad počtem lajků pod fotkami zdrchaných obličejů s bésedmičkovou medailí na krku? Chtělo by to nějakou studii, ideálně Chocholouškovu.
Taky si občas rád na nějaký ten kopec vylezu. Když na to mám čas, je hezké počasí a na vrcholu otevřená horská bouda s občerstvením. Pokochám se pohledem do krajiny a k tomu usrkávám poctivou beskydskou dvanáctku. Tomu já říkám šťastný konec.
Žádné komentáře:
Okomentovat