Ani v prvním, ani ve druhém kole. O osudu prezidentských voleb bylo rozhodnuto už před mnoha měsíci, když se lid dozvěděl jména kandidátů (resp. protikandidátů, neb to tentokrát bylo všichni proti jednomu). Český prezident nemá moc pravomocí, ale důležitou personou bezesporu je. Vždyť je hlavou, reprezentantem státu a jeho lidu. A když se, sakra, o takovou funkci někdo uchází, tak ho přece musí ten lid znát. Musí to být osobnost veřejně známá a činná. Osobnost, kterou lidé milují, nebo naopak nenávidí, ale o které vědí, co je zač. Jenže když se objevila jména prezidentských kandidátů, bylo to jako by někdo vytasil soupisku kazachstánského FC Ordabasy Shymkent. Já třeba znal jen Michala Horáčka, ovšem pouze jako schopného textaře a sázkařského byznysmena. Pak jsem si ještě pamatoval Petra Hanniga z 80. let, kdy měl svou hudební stáj a v ní takové „perly“ jako nezpívajícího nebubeníka Víťu Vávru. Už tehdy byl Hannig komickou figurou a zůstal jí dodnes. A na poslední chvíli se do party přidal i žoviální Mirek Topolánek. Ano, toho znám, protože mě jeho penis na zahradní party italského pedofila bude strašit do konce života. Ovšem jména a obličeje zbylých pěti chlapíků jsem viděl poprvé v životě. A jak si mám zodpovědně zvolit hlavu státu, když jsem týpky v životě neviděl. Že na mě budou pár měsíců koukat z billboardů a valit klíny při debatách, z toho je moc nepoznám. Jo, kdyby se o křeslo ucházel Kája Gott, Marek Eben nebo Zdeněk Svěrák, bylo by vymalováno už v prvním kole. Ale tahle noname parta? Z té museli mít antizemanovci (protože to nebyly klasické volby, ale referendum o Zemanovi) hlavu v pejru. Museli si jako lídra zvolit jednoho z bezejmenných. A jejich volba bůhvíproč padla na nemastného neslaného profesůrka, jehož jedinou devizou a mottem bylo: Jsem slušný člověk. Zaprvé to nestačí, zadruhé ze zkušeností víme, jak slušňáci v politice končí. Premiéra Nečase, přezdívaného pan Čistý, dokázala odrovnat jedna hysterická domina. Co by asi mocenské a lobbistické skupiny udělaly s panem Slušným? Ony mu ty miliony nelily do kampaně proto, že to jsou dobráci od kosti. Něco si od toho slibovali, a kdyby to náhodou s hradem klaplo, řekli by si o to. A myslíte, že by je uťápnutý profesůrek dokázal poslat do háje?
Ale to jsem odbočil, to podstatné a smutné je, že desetimilionový národ nemá dostatečně silnou a charismatickou osobnost, která by se mohla o takový post ucházet. U nás je to obecně úzkoprofilové zboží, protože v polistopadové éře jsme extraligové individuality s politickým tahem na bránu měli jen tři - Havla, Klause a Zemana (ostatní politici čutají jen okres nebo přebor). Každý byl z jiného těsta, půlka národa je vynášela do nebes, druhá do pekla. Ale i jejich zapřísáhlí odpůrci museli uznat, že to silné vůdčí osobnosti jsou (byly). A právě proto všichni jmenovaní také usedli na hradě.
Co říci závěrem? Asi je z textu zřejmé, že já to v obou kolech hodil Zemanovi. A to nejsem socka, analfabet ani senilní stařec, jak se média snaží vylíčit voličskou základnu současné hlavy státu. Prostě ho znám 25 let a obdivuju jeho inteligenci, neskutečný přehled a humor. V polovině 90. let jsem mu dokonce s kapelou hrál na mítinku (tehdy ještě nebyly tak pompézní a Hůlku nikdo neznal) a měl jsem příležitost s ním i v úzkém uzavřeném kruhu poplkat. S jeho postoji jsem téměř vždy souhlasil, zkrátka to byl můj kůň. Když jsem mu to ale tentokrát házel, nebyl jsem dvakrát nadšený. Ani z jeho vítězství. I toho nejlepšího koně jednou skolí stáří a nemoci. Takže se celkem oprávněně obávám, že se po více než šedesáti letech dočkáme úřadujícího prezidenta na lafetě a předčasných voleb. Komu to ale hodím v nich, to fakt nemám páru.
Žádné komentáře:
Okomentovat