Karakter bez medailí

28. říjen 2016 ve zkratce: Americký velvyslanec Shapiro hraje s prezidentskou kanceláří na schovku ve Vladislavském sále a ministr Herman je na prášky, protože slíbil kanadskému strýčkovi krom mešního vína a hostií ještě jeden suvenýr a ono to neklaplo. A toho času se v Bohumíně účastní kladení kytic vetchá stařenka a prohlásí: „Co je to za šaškárnu s tím Bradym?“ Tou vetchou stařenkou je 87letá Brigita (Gita) Bakovská a jí věnuji dnešních pár (trochu vážnějších) řádků.

Gita coby Židovka skončila ve svých třinácti letech v Terezíně a o rok později v Osvětimi. Jen o vlásek unikla plynové komoře, ale viděla, jak v ní končili její blízcí. Dvakrát absolvovala selekci doktora Mengeleho - práce schopen/na pokusy/do plynu. V této ruské ruletě o bytí a nebytí koukala Mengelemu do očí. Dodnes říká, že to byl modrooký fešák, akorát měl o bestiální kolečko víc.

Při jednom transportu k nuceným pracím zavalil tramvaj s mukly bombou zasažený barák. Pro mnohé to byla cesta poslední, Gita vyvázla „jen“ se třemi zlomenými žebry a rozbitou hlavou. A nakonec přežila i pochod smrti do Bergen Belsenu, při kterém platila nemilosrdná pravidla - když se zastavíš, vypadáváš se hry.

Když po osvobození skončila zubožená 16letá holka, vážící jen dvacet kilo, ve špitále, doktoři jen mávli rukou. Už prý není co zachraňovat. Jenže Gita řekla „ne“! Se slovy „Když jsem přežila lágr, tady vám nechcípnu!“ utekla z nemocnice, respektive se z posledních sil vyplazila, a učinila celoživotní rozhodnutí. To, že přežila, mělo podle ní svůj důvod a ona se rozhodla život nepromarnit a být užitečnou. Začala studovat medicínu, udělala si státnice z angličtiny, pracovala v laboratoři, podílela se na zahraničním zdravotním výzkumu, chodila o holocaustu přednášet školákům, prostě makala. A za život toho udělala více než 999 lidí z tisíce.
Nechci znovu oživovat nedůstojnou kauzu pánbíčkáře v ministerském křesle a vlezdoprdelků z řad „anitzemanovců“, kteří se na ní přiživili.  Ani se nechci otírat o Jiřího Bradyho, který za války také zažil své. Ovšem paní Gita, na rozdíl od něj, po válce neopustila vlast, nerozjela výhodný instalatérský byznys a nebyla za vodou (obrazně ani geograficky). A především, nikdy neprahla po medailích, které úlisní populisté věšeli nebohému panu Bradymu na krk po kilech.
Gita Bakovská se při kladení kytic zmínila, že sepsala své paměti a kola se dala do pohybu. S přispěním města (i já se na tom drobátko podílel) byla v rekordně krátkém čase kniha na světě a 14. prosince proběhl její křest. Na něm sice bylo pár lokálních pisálků, ale určitě to nezíská takovou publicitu jako zmíněná říjnová kauza. A je to vlastně i dobře, protože paní Gita o světskou slávu nestojí. Jen si přeje, aby se z jejího životního příběhu poučila současná (i budoucí) generace a aby už se válečná zvěrstva neopakovala. A tomu já říkám karakter.