Píšu si tak článek o 71leté paní. Viděl to kolega a
upozornil mě, že bych neměl používat výraz stará paní, ale starší paní. Prý aby
se jí to nedotklo. Aha. Takže sedmdesátnice jsou starší paní, šedesátnice paní,
padesátnice mladší paní a čtyřicátnice puberťačky. Poslal jsem spolupracovníka,
padesátiletého teenagera, k šípku, protože nazývám věci pravými jmény. Přehnaná
ohleduplnost nás totiž dostane do průšvihu (spíše už dostala). Začíná to nevinnými
hrátky se slovíčky a končí to tím, že vás přivezou na operační sál, se
skalpelem k vám nakráčí doktorka s pytlem na hlavě s vystřiženým
průzorem a vy jí nesmíte říct, že je to nehygienické, nepředpisové a ujeté,
protože byste se jí dotkli.
Novodobý mor korektnosti začíná právě slovíčkařením. Třeba
ryze české slůvko „důchodce“. Už se prakticky nepoužívá, protože prý dnešní
penzisté nekrmí holuby, ale zobnou si Proenzi a zdolávají vrcholy nebo Viagru
a... no, vlastně totéž. Takže máme místo důchodců seniory, kluby seniorů, domovy pro seniory. Osobně
jsem na tohle slovo alergický, protože je nečeské a zavádějící. Senior je opakem
juniora. Když se Pepovi Dvořákovi narodí syn Josef, dostane přídomek Josef
Dvořák jr., zatímco otec je Josef Dvořák sr. Přitom Dvořákovi seniorovi může
být, baj očko, třicet. Ve sportovním názvosloví zase máme oddíly juniorů (děti
a mládež) a seniorů (dospěláci). A tady už za seniory válí osmnáctiletí. Slovo
„senior“ pro označení důchodců je tedy mimo mísu. Navíc netuším, co je na tom původním
závadného.
Člověk po letech v rachotě odchází kam? Do důchodu. Aby
měl na chleba, dostává co? Důchod. Doufám že se i toho nějaký agilní
jazykozpytec nechytí a nezačne vymýšlet odchod do starobního seniorného.
Specifickou kategorií korektních krávovin jsou názvy etnik. Amíci
to dotáhli ad absurdum, když začali říkat černochům afroameričané. Když už jsou
tak upjatě korektní, tak ať říkaj bělochům evropoameričené. Sice to bude ještě
debilnější, ale aspoň spravedlivé. Jenže my bohužel nemusíme hledět za oceán, i
tuzemští etičtí cenzoři vymýšlejí paskvily. Stačí se vzít známé etnikum, jehož
příslušníci hrají na kytary, jsou drobátko hlučnější a slovo „práce“ řadí mezi
vulgarismy. Od nepaměti to byli Cikáni a nikdo, ani oni sami, na tom
neshledával nic pejorativního či urážlivého. A tak Johann Strauss mladší (tedy
junior) složil operetu Cikánský baron, v jídelně nám kydli na hovězí
cikánskou omáčku, a kdo měl furt hlad, koupil si v bufáči dvacet deka
cikánky. Abych nezapomněl, na Ostravsku máme sloveso cyganiť = lhát. Všechno
bylo v pohodě, dokud nezačali v polovině 90. let vystrkovat růžky
první samozvaní vlajkonoši korektnosti. A konkrétně u názvu tohoto etnika se
vyřádili. Nejprve nahradilo Cikány slovíčko Romové. Jenže pak přišel befel, že
policajti nesmí evidovat, jestli kasu udělal bílej nebo Rom, novinářům to taky
zakázali uvádět, a aby se to nějak ošvejkovalo, vymyslel kdosi slůvko
„nepřizpůsobiví“. Jenže ouha, ono je vlastně urážlivé. Znamená, že se odmítají
přizpůsobit... tradicím, zvykům, zákonům. A proč by se přizpůsobovali, že, jsou
přece sví. Takže poslední variantou je „lidé ze sociálně-kulturně vyloučeného
prostředí“, zkráceně „vyloučení“. No, nevím, evokuje mi to hokej a trestnou
lavici. Tento mančaft sice také často „sedí“, ale i tak je to ptákovina.
Navozuje to pocit, že je někdo „vyloučil“. Myšlena je asi majorita, a
v tom případě bych se měl urazit já. Nikoho jsem nikdy nevyloučil. Ani
snědého džentlmena, který mě cestou z hospody objímal tak srdečně, až mu
do kapsy z radosti skočila moje portmonka. A nevyloučil jsem ani invalidní
důchodce, kteří jako laňky přeskočili dvoumetrový plot a chtěli mi pomoct
s rozebíráním lešení u baráku.
Ale o tom jindy, chci jen říct, že jsme tak přehnaně
servilní, podlézaví a korektní, že nás to jednou zahubí. A já takový být
nechci, chci nazývat věci pravými jmény. Na Barona ze sociálně-kulturně
vyloučeného prostředí do divadla fakt nepůjdu.
Žádné komentáře:
Okomentovat