Starci na hradě

Dan Hůlka, se kterým mě pojí výška, věk a svého času i zpěv, i když mé hlasové možnosti byly o pár levelů níže, se rozkmotřil s kamarádem. Já s Milošem nekamarádil, netykal mu, ale měl jsem ho rád a v devadesátkách jsem měl možnost s ním i v úzkém kruhu poplkat. Byl to fajn chlapík. A proč to zmiňuju? Protože i já si teď musím vyklopit kyblík mouru na hlavu. Byl jsem jedním z těch, kteří mu svým hlasem v nedávné minulosti pomohli na hrad. Ono se to má tak...
V naší kotlině žije deset mega člověků, a přestože se do politiky cpe každý, kdo má otvor v zadeli, nemáme jedinou OSOBNOST. Vážně žádnou. Sice máme pár politických celebrit, ale protože celebritami jsou dnes i kuchaři, rosničky a vysloužilé či aktivní šlapky, tak zase nic. Takže když se do finále poslední prezidentské volby dostali dva kandidáti, a já volit chtěl, neměl jsem jinou možnost. Nezbylo mi než to hodit kapitánovi žluté ponorky Challenger. Mafiánskou klikou nastrčenému a kavárnou adorovanému profesoru Popletovi, který sice umí bádat, ale spálí čaj a netrefí od tramvaje domů, a kterému museli při vystoupeních retušovat špagáty loutkovodičů. Tomu fakt ne.
Zprvu to prezidentování celkem ušlo. A byl jsem ochoten přimhouřit oko i nad nějakými excesy majitele červených trenek a sem tam nějakou tou pussy. Jenže stáří je sviňa, semele každého. Na sklonku 80. let jsem coby mladý esenbák dělal ostrahu a vrátného na ÚV KSČ. To je ten velký barák u Vltavy, kde včil sídlí ministerstvo (ne)dopravy. Čas od času tam přijel kolegy soudruhy navštívit Gusta Husáků. Prezident. A mi se vždy naskytl stejný výjev. Z každé strany ho papli pod křídlo dva bodyguardi, vysmýkali ho po hlavním schodišti a pak ho táhli jak gumového panáka kajsi do kanceláře. Vlekli nemohoucího, senilního starce.
Když dnes zapnu bednu a je tam prezidentský projev, v době nástupu totality 2.0 maskované údajnou pandemií jsou projevy častější než reklama na tampony, něco si uvědomím. Že stáří je fakt sviňa. Už tam nevidím vtipného socana, kterému jsem fandil v devadesátkách, ani navrátivšího se penzistu z Vysočiny, kterého jsem ještě v prezidentských volbách toleroval. Už tam sedí někdo jiný. Ne nepodobný tomu, koho před mýma očima smýkali bodyguardi před lety po ÚV. Vidím nemohoucího vrtošivého starce. Navíc protivného a zapšklého.