Řidič ten pevný nervy má

Když jsem byl kluk, s rodiči jsme škodovkou projeli celou (východní) Evropu. Všichni, včetně otce za volantem, se kochali krajinou, malebností vísek a majestátností památek. A když jsme potkali oranžovou stodesítku, jako byla ta naše, zdravili jsme se blikáním. Byla to idyla. To embéčko jsem pak dostal k osmnáctinám. Mělo už hodně nalítáno, ale pořád paráda. Nejen proto, že se tehdy ve městě jezdilo šedesátkou a nebylo tam povinné kšírování. Jediný stres na cestách jsem si přivodil sám. Když jsem nedolil destilku do baterky, chcípla mi kára na první křižovatce. S chladičem to bylo stejné, každou chvíli jsem vařil. Ale i tak, furt pohoda. Dnes nemusím krom benzinu (a občas oleje) nic dolévat a auto šlape jako hodinky. Přesto jsem ve stresu non stop...
Každá famílie má dvě, tři, čtyři auta. Záleží na hogofogosti. A kapitalisté kašlou na železniční vlečky, které dříve vedly ke každé fabrice, a rvou všechno do kamionů. Takže se autem prokousáváte nekonečnými smradlavými kolonami a koukáte do všech stran a zrcátek, jestli vám nějaký jouda neudělá nečekanou myšku. Taky je třeba soustavně civět na tachometr, protože z každého druhého sloupu pomrkávají radary a fotopasti. Po návratu z výletu pak můžete tipovat, odkud dorazí první složenka. Navíc se zaklínadlem dnešní doby stalo dementní „zklidňování dopravy“. A tak se z dříve komfortních čtyřproudovek uměle vyrábějí dvouprodovky, kam to jde (i nejde), se prdnou retardéry, ostrůvky, betonové bloky. Když pak na rovné a přehledné cestě chytnete traktor nebo penzistu v klobouku, stejně ho nepředjedete, protože není kudy. To se pak člověk nediví, že leckterým šoférům prdnou nervy, ukazují si z okýnek fakáčky nebo si rovnou dají do držky. Zkrátka permanentní stres.
Současné spolehlivé káry mi vyhovují, protože jsem na auta bordelář. Přesto bych se raději naučil dolévat tu destilku a užíval si na cestách pohodu.

Galerie žumpy národa

Režisér, scenárista a producent Fero Fenič je jedním z nejvlivnějších česko-slovenských homosexuálů (jen konstatování, nic pejorativního) a zapáleným havlistou, aktivistou a sluníčkářem (to už je pejorativní). Jedním z jeho dlouholetých projektů je televizní GEN - Galerie elity národa. V prvopočátcích byl pořad hoden svého jména. Kromě profláklých celebrit, umělců nebo sportovců, které znají i účastníci Výměn manželek, představil také úspěšné byznysmeny, vědce, kapacity všemožných oborů. Potud vše OK. Jenže jak nám Fero stárne, stává se z něj nerudný dědek, který si prostřednictvím svého projektu léčí mindráky a používá ho jako nástroj propagandy. V aktuální sérii GENu se sice stále objevují špičkoví herci, muzikanti či vědátoři. Ovšem mezi ně Fero propašovává podivuhodné figurky, které pro Česko a společnost neudělaly prakticky nic a nálepku elity si podle autora zaslouží jen proto, že to pekli s Havlem, hráli si na disidenty, případně zdrhli za kopečky. Speciální kategorii medailonků osobností tvoří ti, kteří se ruku v ruce s Ferem snaží nasrat prezidenta Zemana a jeho věrné.
Novinářská a dokumentaristická nestrannost šla zkrátka do kopru, Fero si z pořadu udělal osobní agitku. Nad výběrem (j)elit už teď řada diváků kroutí hlavou, ale to, co jim Fenič naservíruje tuto neděli (15.10.2017, 20:00, ČT1), je už extra silné kafe. Mezi elitu národa, výkvět české kotliny zařadil prachsprosté bandity a vrahy, bratry Mašínovy. Není pochyb o tom, že se Fero definitivně pomátl. To se občas umělcům stává, což o to. Mě ale zaráží, že se kolektivně pomátlo i vedení veřejnoprávní televize. Nasadit něco tak brutálně kontroverzního v hlavním nedělním vysílacím čase?! Ale možná dělám předčasné závěry a díl s bratry Mašíny uvede čétéjednička jako speciál s novým názvem: GŽN - Galerie žumpy národa.

Do urny II

Sliby se slibují, blázni se radují aneb jak po našymu říkával můj otec „obiecać nima grzech“ (slíbit není hřích). Programová prohlášení stran nejsou vytesaná do kamene a minulost prokázala, že mnohé partaje své programy po zvolení popřely či obrátily naruby. Ale čeho jiného se má chudák volič při rozhodování chytit? Programy jsou aspoň nějakým vodítkem. Jen hlupák se rozhoduje podle bilboardů, na kterých fotošopem vyžehlení padesátníci vypadají jako teenageři, nebo na základě plného panděra, zdarma naplněného na mítincích gulášem či koblihami.
Za své první „Do urny“ jsem dostal za uši od svého syna. Že bagatelizuju a Piráty vnímám jen jako dredaře a huliče trávy. Byla to z mé strany samozřejmě nadsázka. Ovšem také jsem mé mladé krvi sdělil, že jsem o partě, která pluje do Poslanecké sněmovny pod černou vlajkou, reálně uvažoval. Byli v mé top trojce. Z ní ale bohužel po přečtení jejich programu vypadli. Mají tam sice pár dobrých myšlenek, třeba omezování byrokracie a elektronickou státní správu, ovšem také jednu pro mě neprůchozí... Hoši s páskou přes oko chtějí mít v truhlicích na svých škunerech zprofanované euro.
Když jsem zmínil tři horké kandidáty, tím druhým byli „Zemanovci“, tedy Strana práv občanů. O nich jsem ale uvažoval jen kvůli velkým sympatiím k Ringo Čechovi. Tohohle bezprostředního a vtipného chlapíka, který vše trefně pojmenuje, kašle na politickou korektnost, přizdisráčství a na plnou hubu to pustí do světa, prostě miluju. Jenže SPO nemá ve volbách šanci a můj hlas by šel do kýblu, takže i oni vypadli.
Nakonec se mi vyloupl poslední kandidát, hodně překvapivý. Tuto partaj jsem totiž v uplynulých letech zesměšňoval, nebo otevřeně nenáviděl. ODS. Sám jsem teď v šoku, jak mi jejich program sedí. Chtějí zrušit všechny nesmyslné buzerace, které zavedla současná Vláda. Super. A kdyby náhodou zase zavedli poplatky ve zdravotnictví, vůbec bych se nezlobil. Naopak. Musel jsem teď absolvovat pár lékařských vyšetření. A proseděl jsem hodiny v čekárnách přeplněných hypochondry a penzisty, kteří si chodí k doktorům jen pokecat nebo pofoukat nějaké bezvýznamné bebíčko. Modří ptáci ale u mě bodují ještě něčím navíc... Už dříve jsem si slíbil, že to do urny hodím tomu, kdo pohřbí euro a zruší diskriminační nekuřácký zákon. A je mi fuk, jestli to bude strana Petra nebo Pavla. A ona to zkrátka tentokrát je ta parta kolem brněnského profesůrka Petra.

Do urny

Kdy skončím v urně, netuším. Koho na podzim šoupnu do urny já, to je taky ve hvězdách. Blíží se volby a já jsem po dlouhé době fakt v koncích. Připadám si jako hladový vegan na vesnické zabíjačce. Není po čem sáhnout. Tak si to pojďme shrnout...
Socani jsou jako nevěsta na zlaté svatbě. V mládí atraktivní, ale teď už o ni nikdo ani kolo neopře. Parta z Lidového domu v posledních letech zpackala, co se dalo. Neuvědomila si, že strana potřebuje především vůdčí osobnost. Leklá ryba s charismatem měsíc starého vlašáku fanoušky fakt neosloví. Problémem číslo dvě jsou zákazy, nařízení a buzerace, které během svého vládnutí prosadila. Na růst HDP volič kašle, pamatovat si naopak bude třeba pamlskovou vyhlášku nebo protikuřácký zákon (ten socanům zlomil vaz v mém případě) a další omezování občanských svobod.
Pak tu máme současného koaličního partnera, údajně vítěze příštích voleb. ANO? Já říkám NE a NE. Kdysi jsme měli vládu jedné strany, dnes máme stranu jednoho muže. Ať si kdo chce, co chce říká, ANO je pouze agent Bureš, členskou základnu tvoří jen servilní zaměstnanci holdingu. Sám agent Bureš je velmi kontroverzní personou. Sice ovečkám před spaním vypráví, o čem sní, ale nikdy nepovyprávěl pohádku „Jak jsem ke svým miliardám přišel“. Za devatero horami a devatero řekami, v tunelářských 90. letech, kdy zbohatli výhradně bezskrupulózní dravci a mafiáni... Problémem číslo dvě je členská základna. Kladu si otázku, kde, sakra, zbrusu nová partaj schrastila tolik členů. Vždyť kdo se politice věnovat chtěl, ten už se jí věnoval. Odpověď je přesto prostá. Část „zaměstnanců“ tvoří zkrachovalí politici, kteří v jiných partajích pohořeli, druhou ti, kteří mají čuch na prachy jako protidrogoví psi na letištích. Prostě vyčuli, že se agent díky svým chechtákům dokáže na politické scéně prosadit a řekli si, proč se na tom nepřiživit.
Třetího současného koaličního partnera odbudu jen cimrmanovským: „Proboha, jen ne pánbíčkáře.“ Partě, která káže vodu, ale pije víno, se budu možná věnovat v samostatném příspěvku, ale teď na jejich mešní patoky nemám prostor.
A současná opozice... S Klausem juniorem nebo nikotinovým Tuberou si sice notuju, ale volit ODS je jako si nabrnknout holku z E55. Napravila se, nebo ne? Předminulý lídr propagoval logo strany moc okatě - modrého ptáka prezentoval na zahradě italského pedofila. A ten poslední...? Kdybych chtěl vidět figurku na provázcích, zajdu si do divadla Spejbla a Hurvínka. Mánička je mi sympatičtější než zrzavá loutkovodička.

A kdo nám tu zbývá? V TOP TEN máme ještě stranu odpadlíků, kterou vede spící kníže a opilecký hulvát. Starostové jsou zatím neslaní nemastní a navíc se pokusili o registrované partnerství s černoprdelníky. Zelenáči jdou zase na ruku parazitním neziskovkám a vítají snědé znásilňovače. Nehulím trávu a nenosím dredy, takže ani Piráti pro mě nejsou to pravé ořechové, nehledě k tomu, že podporují přijetí zprofanovaného eura. A pak tu máme 50% Japonce, 50% Čecha = 100% populistu. Hmm, asi taky ne... A málem jsem zapomněl na soudruhy a soudružky. Asi obranná funkce mozku, že na ně člověk chce zapomenout.

K volbám určitě půjdu, protože mi není osud domoviny lhostejný. A navíc, kdo nevolí, nemá pak právo u piva remcat.  Ale čas se krátí a opravdu nevím, komu to letos do urnu šoupnu.

Beskydská dvanáctka

Masochismus... Úchylka, při které se dotyčný sexuálně vzruší, když je mu fyzicky ubližováno a trpí. Nikdy jsem ve sklepě s řetězy a kladkami nebyl, ale umím si živě představit dominu v latexu, kterak práská bičíkem po holé zadnici obtloustlého plešouna s obojkem na krku. Tyto kratochvíle většina veřejnosti odsuzuje a osobami, které ji praktikují, pohrdá. Přitom existuje jiná forma masochismu, která se, nevím proč, setkává s opačnými reakcemi.
1. září 2017, 22 hodin. Kosa jako prase, intenzivně chčije. Jde o zdraví, už jen když člověk kouká z okna. Na náměstí v Třinci se ale dobrovolně srocují více než tři tisícovky šílenců s čelovkami na kebulích. Právě startuje extrémní maraton dvojic, které musí v limitu 29 hodin dorazit pěšky do Frenštátu, tedy nějakých devadesát kiláků. Přitom se musí vydrápat na Lysou Horu, Smrk, Radhošť a další čtyři beskydské vrcholy. Nechci rozebírat, co to udělá s přírodou a zvířenou, když do lesa naráz vběhne třítisícové stádo. Zajímá mě jiný aspekt. Znám pár lidí, kteří tohle martyrium každoročně podstupují. Když se jim podaří dorazit do cíle, jsou totálně zdevastovaní, často končí na nemocenské a jsou několik týdnů nepoužitelní. Také má velmi dobrá kamarádka to rok co rok odstoná. Tentokrát dokonce skončila ve špitále, kde jí musí řezat obludně oteklé a zhnisané prsty u nohou...
Návštěvníky sado-maso salonů dokážu svým způsobem pochopit. Tortura je vzrušuje a mučeníčko má vždy „šťastný konec“. Proč ale podstupuje hromadné sebemrskačství parta v pohorkách? Aby si něco dokázala? Aby se ukájela nad počtem lajků pod fotkami zdrchaných obličejů s bésedmičkovou medailí na krku? Chtělo by to nějakou studii, ideálně Chocholouškovu.
Taky si občas rád na nějaký ten kopec vylezu. Když na to mám čas, je hezké počasí a na vrcholu otevřená horská bouda s občerstvením. Pokochám se pohledem do krajiny a k tomu usrkávám poctivou beskydskou dvanáctku. Tomu já říkám šťastný konec.

Doktore Browne, spusťte kapacitátor

Ve špatnou dobu na špatném místě. To se obvykle říká obětem dopravních nehod, trestných činů nebo turistům, kteří si se zánětem horních cest dýchacích objednávali letenku na Maltu. Já mám ovšem poslední dobou ten pocit trvalý. Že do této doby zkrátka nepatřím. Coby novinář každodenně sleduju zprávy, ale množství těch bizarních už počtem převyšuje ty standardní. Jen tento týden jsem si přečetl: „Policajt v Americe dostal padáka, protože řekl sarkastický vtip (o černoších, jak jinak).“ „Obchodní řetězec Lidl vymazal na prospektech kříže z historických řeckých kostelů s odůvodněním, že hájí náboženskou neutralitu.“ „Kanadský ministr imigrace, uprchlíků a občanství (cože?!) Ahmed Hussen (cože?!!) oznámil, že země javorového listu zavádí v pasech nové pohlaví X pro ty, kteří se nepovažují ani za muže, ani za ženu (cože?!!!!!!!!!!!!).“
Kvůli zprávám, které patří na titulní strany novin News Kocourkov nebo Daily Absurdistán, ale člověk nemusí cestovat ani do zahraničí. Zažívá je doma a v reálu. Minulý pátek jsem byl s přáteli na pivko, chodíme tak dvakrát do měsíce. Sedíme na zahrádce, jak jinak v parném létě, ovšem úderem desáté nám servírka zabavila žejdlíky a odnesla je pryč. Sdělila, že na zahrádce se po večerce nesmí konzumovat, prý kvůli rušení nočního klidu. Takže nastala typicky kocourkovská situace (děje se tak v souvislosti s idiotským protikuřáckým zákonem aktuálně v celém Česku): Uvnitř v lokále se smí konzumovat, ale nesmí se kouřit. Venku na zahrádce se smí kouřit (nemá-li pevnou střešní konstrukci), ale nesmí se konzumovat... Doktore Browne, přistavte mi delorean, chci do jiné doby, protože do téhle fakt nepatřím.

Ančí, Kuba, Kunta Kinte

1948 – burani rozbíjejí na kusy bronzové sochy Tatíčka a ve vysokých pecích je přetavují na něco „užitečnějšího“. Třeba na mosazné kliky. 1990 – svobodou opojení (vystřízlivěli o pár let později) Čechoslováci berou sbíječky na dělnického Klému. Ano, i u nás máme zkušenost s likvidací soch a pomníků. Ovšem vždy se tak dělo po převratech a revolucích. Co se včil děje za oceánem, je ovšem koncentrovaná debilita. Žádný převrat se nekoná, přesto tam ničí a demolují  sochy, které stály na svých místech sto a více let a nikdy nikomu nevadily. Při této příležitosti vyrazili zleva i zprava do ulic extrémisté a dali si do držky. A k tomu jeden pošahanec, podobně jako aktuálně přičmoudlí pošahanci v Evropě, sedl do auta a zkusil si casting na film Olga Hepnarová 2 (a pak že českou kinematografii nikdo nesleduje).
Tuhle divočinu bylo pochopitelně nutné „politicky“ komentovat. Donald Duck sice nejdřív pod tlakem označil za viníky fanoušky svastik. Ovšem pak při intimní hygieně zjistil, že má ve spoďárech, na rozdíl od svého ebenového předchůdce, skutečné koule a řekl otevřeně, že magoři jsou na obou stranách barikády. To je jistě pravda, ale pokud máme hledat skutečné viníky, měl bych tři jiné adepty. Zaprvé je to zdegenerovaná politická korektnost, která se vymkla kontrole. Zadruhé ještě zdegenerovanější pozitivní diskriminace a slizké podlézání menšinám. A konečně je viníkem i žalostný americký vzdělávací systém. Zejména v dějepisu požírači hamburgrů plavou. Ponechme stranou, že generál Lee nikdy nebyl rasistou, což ostatně potvrdili i jeho potomci. Byl to jen skvělý vojevůdce. Podstatné je, že národ Kapitána „Mirka Dušína“ Ameriky nemá ani páru, jak to v předminulých stoletích fungovalo jinde ve světě. Hoši za mořem jen náhodou zkoukli na HBO pár dílů seroše Kořeny, viděli Kunta Kinteho v řetězech a myslí, že jsou výjimeční. Nedochází jim, že se různé formy „otroctví“ v dřevních dobách vyskytovaly všude. Byl to tehdejší standard. Vždyť i v našich zemích bylo nevolnictví zrušeno teprve v roce 1781 a robota dokonce až v roce 1848. V oněch dobách šlo pouze o to, jak byla daná země bohatá, zda měla kolonie a kde si vrchnost pořizovala pracovní sílu. A zatímco si movití Amíci dováželi na bavlníkové plantáže pracanty z Afriky, stejně situovaný našinec si musel vystačit s domácím matrošem. A tak měli zkrátka Ančí, Kuba, hajnej pouze světlejší barvu kůže.