Berušku z Asie zašlápnout, uprchlíka hýčkat

Člověk (Homo sapiens sapiens) není součástí ekosystému a planety Země. Pouze tak si lze vyložit kroky Evropské unie.... Přírodovědci už roky bijí na poplach v souvislosti s invazními druhy živočichů a rostlin. Co je invazní druh? Použiji citaci z Wikipedie: „Invazní druh je druh na daném území nepůvodní, který se zde nekontrolovaně šíří, přičemž agresivně vytlačuje původní druhy, které mají podobnou funkci v přírodě jako on. U obzvlášť nebezpečných invazí může dojít k tomu, že se daný druh začne šířit natolik nekontrolovaně, že rozvrací celé ekosystémy, což vede k rozsáhlým ekologickým škodám a potlačení či likvidaci mnoha původních druhů.“
Této hrozby si je paradoxně vědoma i Evropská unie, a tak mimo jiné loni v srpnu vstoupilo v platnost prováděcí nařízení EU, které zakazuje dovážet do Evropy 23 invazních živočichů a 14 druhů invazních rostlin, které... a opět následuje citace nařízení: „Svým neřízeným šířením v přírodě ohrožují evropskou biodiverzitu, ekonomiku a dokonce i lidské zdraví.“ Zjednodušeně řečeno, na českou zahrádku patří slunéčko sedmitečné. Je červené a jeho jméno napovídá, že má na krovkách sedm flíčků. Když na zahrádce uvidíte slunéčko oranžové či žluté, kteří má na hřbetu dvanáct a více teček, je to nežádoucí import z Asie, který sem nepatří a máte plné právo jej zašlápnout. Do této chvíle je vše OK, jasné, srozumitelné, logické. Pak ale nechápu, že tatáž EU, která brojí proti rozšiřování nepůvodních rostlin a živočichů, naopak zapleveluje Evropu nepůvodními exempláři Homo sapiens sapiens. Přitom když se podíváme na definici invazních druhů i detailní popis evropského nařízení ohledně fauny a flory, vystihuje to naprosto přesně současnou uprchlickou kauzu.
Evropská komise dokonce aktuálně pohrozila finančními sankcemi zemím EU, které nepřijmou stanovené kvóty uprchlíků. V tom případě by ale kluci a holky, kteří zasedají v Evropské komisi, měli složit reparát z biologie. Podle jejich výkladu totiž musíme berušky z Asie či Afriky vypudit a zahubit, ale jiné živočichy z těchto kontinentů musíme na svých zahrádkách naopak hýčkat. Tak Darwine, kápni božskou. Je člověk „pánem tvorstva“ a žádné zákony přírody pro něj neplatí?

Hatmatilka sira Humphreyho

„Každý moula ví, že 22. únor je „den“, že to není banán ani trolejbus. A leden, únor, březen... jsou měsíce. To ti řekne i děcko, které ještě nosí plíny na zadku. Takže psát „dne 22. února...“ nebo „v měsíci březnu jsme navštívili...“ je stejná debilita jako napsat „potkal jsem člověka Frantu Nováka“. Na tato slova nikdy nezapomenu. Vyřkl je před téměř čtvrtstoletím jeden starý novinářský pardál, můj mentor. Coby eléva mě připravoval na to, že se budu potýkat s informacemi od úřadníků, policistů, kteří se vyjadřují hatmatilkou, pro běžného smrtelníka nepochopitelnou. Vžilo se pro ni označení ptydepe, které vymyslel v polovině 60. let Václav Havel. Sice ho nemusím ani jako politika, ani jako dramatika, ale správně vystihl, že úřady komunikují cizím, nesrozumitelným jazykem. Ale abych nekřivdil českým úředníkům, to není naše lokální specialita. Stačí si pustit čtyřicet let starý seriál Jistě, pane ministře, v němž ptydepe bravurně ovládal sir Humphrey. A před zhruba deseti lety v Polsku uvažovali, že budou úředníky povinně školit, jak správně používat mateřský jazyk (protože jejich elaborátům nikdo nerozuměl). Ale jak všichni víme, je to marné. Úředníci (celosvětově) pochytili tuto svahilštinu od starších kolegů a předávají si ji z generace na generaci. Je to jako když doma před malým děckem nevědomky zaklejete a ono pak cupitá po bytě a vykřikuje „kujva, kujva“. Úřední osoby zkrátka učit novým spisovným kouskům nelze, ale v minulosti tady byli hlídací psi, kteří to sledovali a napravovali - novináři. Dokázali přeložit celostránkový úřední blábol do jediné srozumitelné věty, opravovali, zkulturňovali, aby se ke čtenáři dostala srozumitelná informace. Jenže obecný úpadek řemesel se týká i žurnalistiky. V redakcích teď sedí většinou mladá ucha, která nemá kdo vést, protože staré novinářské bardy vystřídali manažeři, a ti viděli noviny leda z rychlíku. A tak se na stránkách renomovaných listů setkáváme s pojmy „policisté šetří případ“ či „statistici provedli místní šetření“, což jsou stejné kraviny jako kdyby napsali „policisté ejakulují případ“. Slovo „šetřit“ má v češtině pouze význam „spořit, střádat“, žádný jiný, a jeho použití ve významu„vyšetřovat“ nebo „provádět průzkum“ je pouze součástí zvráceného ptydepe. A stejné je to s trpnými rody - „bylo provedeno kácení“. Snad „dřevorubci pokáceli“, proboha! Copak chlap v hospodě řekne kamarádovi „Včera bylo s manželkou provedeno souložení“?
Hlídací psi mateřského jazyka zkrátka vymírají, stejně jako vymírají zedníci, pokrývači, truhláři... A tak vám barák opravují chlapíci, kteří neumí namíchat maltu, na střechu lezou rekvalifikovaní havíři se strachem z výšek a truhlář v životě neviděl olšové dřevo, zato má volšové ruce. A v novinách dělaj vyjukaní študáci, kteří sice vědí, že Řepka klátí Kristelovou, akorát neví, jak se píše „klátí“, tak napíší „provádějí souložení“.

Urologický incident

Světem hýbe urologický incident - mladá Slovenka vykonala malou potřebu. A vykonala ji na jistou publikaci, kterou pak spálila. Tou knihou ovšem nebyl Malý Bobeš ani Mein Kampf (za to rozdává Brusel vyznamenání), ale Korán. A to je průser. Slečna vyfasovala ocelové náramky, žandári ji odvezli do cely a soud na ni uvalil vazbu. Prý z obavy, že by mohla v páchaní činnosti pokračovat. Aby ne, lidé přece chodí vyměšovat pravidelně.
Dievča od Tatier, byť pohledné, asi nebude žádný lumen. Čůrat na knížky, pak ještě p(r)omočený papír zapalovat a filmovat se u toho je pitomost. Ovšem mladé pipinky vkládají na net mnohem debilnější videa. Tahle aspoň projevila národní cítění (močila před státní vlajkou). Projevila tedy něco, co se z lidí a zejména z vrchnosti na starém kontentu vytrácí. Tato (j)elita pak totiž přijímají zákony, podle nichž nyní hrozí mladé brunetce až šestiletý kriminál! Sakra, vždyť jsme byli národem Švejků (stále vnímám Československo jako jeden celek), Heydrich o nás prohlásil, že jsme „smějící se bestie“, tedy že si děláme ze všeho a za všech okolností kozy. A teď toto? Šestiletý pobyt za katrem za takovou klukovinu (holčičinu)? Všichni mají plnou hubu svobody a demokracie a jak jsme byli za totáče perzekvovaní. Vážně? Kdyby někdo před třiceti lety pomočil Marxův Kapitál nebo Manifest komunistické strany, nějaký agilní esenbák by mu ledy udělal pendrekem jelita na zadnici. A šlus.
Absurdita aktuální kauzy je do nebe volající. Když trojice komi(ni)ckých šašků, bažících pouze po publicitě, rozstříhá Prezidentskou standartu, statní symbol, z pohledu legislativců je to prkotina. Ale když někdo pomočí předmět, který nemá s daným státem nic společného, je cizorodý, vůbec sem nepatří, jde za to do báně.
Někteří chytrolíni se nechali slyšet, že brunetka svým urologickým happeningem ohrozila bezpečnost Slovenska. Ó nikoli. Bezpečnost Slovenska, Česka, Německa, celé Evropy ohrozili vítači, kteří zvedli závory a vpustili do naší domoviny davy potenciálních šílenců. Šílenců, kteří kvůli malůvce chlapíka s ručníkem na hlavě v časopise pokropí kalašnikovem nevinné civilisty nebo si s kamionem á la Hepnarová zahrají lidský bowling.
Slovenská justice teď bude řešit naivní vlastenku, která si odskočila na malou. A kdy už někdo začne konečně řešit, že Brusel a evropští pohlaváři nepokrytě močí a kálí na vlastní občany, jejich identitu, kulturu a národní tradice?

Sick. Marod nebo magor?

Nějaký nezdvořák vám kýchne do obličeje a domů odcházíte s chřipkou. Nebo večer trochu zakalíte a ráno máte kocovinu. Na tyto situace myslí stále více zaměstnavatelů a nabízí svým ovečkám řešení. Můžou si bez udání důvodů vybrat jeden či dva dny volna ročně. Není to nemocenská, není to dovolená, je to solidární gesto. Skvělá myšlenka, která si zaslouží palec nahoru. Je tu ale háček. Pro tyto rekonvalescenční dny se vžilo označení „sick days“. A já si kladu otázku: Sakra, proč? Klasická nemocenská se oficiálně označuje jako pracovní neschopnost. Tak proč by se tato jednorázová marodka nemohla jmenovat třeba „den nemoci“ nebo nějak podobně? Prostě česky. To by ale človíček, který tento anglický termín zavedl do našeho prostředí, nesměl být líný nebo hloupý (nebo obojí).
A další příklad... Měl jsem něco napsat o novém ministerském projektu, který se týká školství. Projekt sám o sobě je v poho, akorát mu nějaký chytrák dal zavádějící název „Klima“. Ponechme stranou, že to evokuje něco se životním prostředním nebo klimakteriem kantorek. Údajně bylo myšleno klima jako celkové školní prostředí. Budiž. Jenže onomu chytrákovi to bylo málo, a tak ho napadlo, že „Klima“ bude zkratkou, a tak se dodatečně k jednotlivým písmenům snažil naroubovat slova. A vypadly z něj mimo jiné výrazy „L - leadership, I - inkluze, M - mentoring...“ A v tu chvíli jsem si, coby milovník českého jazyka, odblinkl.
Nemám nic proti angličtině. Je to hezký jazyk, melodický a písně v angličtině znějí skvěle, byť jejich texty ve většině případů vyjadřují infantilní bláboly. Angličtina mi obecně nevadí, jen nechápu, proč si převzatými výrazy zasíráme mateřský jazyk. Angličtina v Česku úředním jazykem není, naopak zde máme Ústav pro jazyk český, který by měl pro nové výrazy (v souvislosti např. s novými technologiemi jich vznikla celá řada) vymýšlet české alternativy. Jenže naši jazykovědci to nedělají, prostě na to kašlou. Snazší je převzít něco ze západu. Co by na to asi řekli Dobrovský s Jungmannem, národní obrozenci, kteří se naopak snažili vymyslet českou alternativu pro kdejakou germanismem zavánějící ptákovinu. Jejich nosočistoplena (kapesník), klapobřinkostroj (piáno) či bručka (basa) sice upadly v zapomnění, ale aspoň se snažili. My na to naopak prdíme, naše národní cítění šlo do kopru. Z anglofonního slovníku přebíráme jeden výraz za druhým a vůbec se nepozastavujeme nad jejich významy. A tak outsourcujeme, brífinkujeme, brainstormingujeme, chatuje, lajkujeme... Třeba v úvodu zmíněné „sick“ může znamenat nemoc, ale také duševní poruchu. Takže teď nevím... když si vyberu sick days, jsem marod nebo magor?

Kolonizátoři vesnic umoří Včelku Máju

Oslovil mě kolega, že by bylo fajn napsat oslavný článek o rodinné výstavbě. Že prý ve městě vyrostlo loni mnohem více baráků než v letech předešlých, jupí. „Oslavný?!“ vytřeštil jsem oči. „Ty vole, dyk to je průser, za který nám příští generace plivnou přes urnu do ksichtu.“
Nejsem žádný hipísák a eko terorista, který se přiváže řetězem ke stromu, jakmile uzří dřevorubce. Ale myslím dopředu. Když otec, blahé paměti, sázel ovocné stromy, říkával, že je nesází pro sebe, ale pro mě. Protože až začnou pořádně plodit, už tady nebude. Svatá pravda. A tak i já teď sázím stromy pro své potomky. Jenže většina lidí takhle neuvažuje, jsou krátkozrací.
Za posledních 50 let zmizelo v Česku kvůli výstavbě, laicky bylo zabetonováno, 3 000 000 000 metrů čtverečných (tři miliardy m2)  půdy. To je pro info rozloha celého Karlovarského kraje nebo šest celých měst Praha. Něco zaplácly nové silnice, něco fabriky, sklady, výrobní haly a nemalou část spolkla rodinná výstavba. Protože v poslední každý, do má díru do zadku, chce bydlet ve svém. Ti, co na to maj... mafiáni i slušní byznysmeni (stačí zajít do šatníku, prošmejdit kapsy v několika sáčcích, kam si ukládají drobné na sváču a tak, a mají hotovost na rezidenci). Ale staví i ti, co na to nemaj. Prostě se zadluží do třetího kolene. A nespočítají si, že v době, kdy budou dluh splácet jejich vnuci, už pastouška postavená za měsíc z papundeklu stát nebude. Zůstane jen zplundrovaný pozemek. A kam to povede, jaký průser z toho bude (nebo už je)?
Ubývá půdy, která při lijácích zachytává vodu. Takže se teď každou chvíli sebemenší stružka rozlije a lidé v okolních domech nahazují udice v obýváku. Za to nemůže El Niño, ale lidská debilita. Volně žijící zvířata se nemají kde nažrat, včely co opylovat. Skoro každý novodobý kolonizátor vesnic má kolem baráku anglický pažit, tam si ani Mája nevrzne.
Počet obyvatel Česka nepřibývá, spíše naopak. Tak kde všichni, kteří si teď tak horlivě staví příbytky, bydleli? V zemljankách? Prdlajs, ve městech. A s těmi bude co? Byty a celé domy se budou postupně vylidňovat a zůstanou nám města duchů. Prázdné baráky, o které se nebude chtít nikdo starat.
Sám žiju na vsi (ve více než 200 let staré chalupě, rod tu žil mnoho generací) a sleduju, jak i naší dědině dává budovatelské úsilí na frak. Rád si vyrazím se psem na prochajdu, zatím to ještě jde. Projdu se pěšinou v polích, omrknu nějakou tu srnu na louce, juknu do lesíku. Kam půjdu za pár let? Po asfaltce uprostřed anonymního satelitu a budu se kochat leda sádrovými trpaslíky za ploty. Fakt pěkně vyhlídky, díky, nechci.

Totalita 2.0 (upgrade)

Před měsícem mě nasejřila Poslanecká sněmovna schválením protikuřáckého zákona. Ten jde nyní do Senátu, tak se k tématu vrátím. Všechny argumenty protikuřáckých inkvizitorů totiž mají větší trhliny než černobylský reaktor. Tak si je hezky rozebereme.

V zahulených hospodách trpí nekuřáci, kteří dostávají z pasivního kouření kašlík a domů chodí jako vyuzené tresky.

Na to se dá říci jediné: Když jim to vadí, tak ať do kuřáckých doupat nelezou! Já třeba v životě nebyl v gay baru. Není to lokál mé letoře blízký. Ani jsem nebyl v michelinské snobárně, kde dostanete maso velikosti poštovní známky, tři kuličky hrášku a zbytek talíře vám pocintají barevnými klikyháky. Není to lokál mé letoře blízký. Ale i tyto podniky svou klientelu mají. Proto existují bary a restaurace mnoha druhů a stylů, aby si v nich každý našel to své.

Kouření je nemoc, poškozuje zdraví.

Kdo z úst vypustí blbost o „nemoci“, je sám chorý - mentálně. To komentovat nehodlám. O tom, že čvaňhák poškozuje zdraví, už by se polemizovat dalo. Ne všechny studie a výzkumy jsou jednoznačné a existují i diagnózy, které kouření naopak eliminuje. Ale OK, protentokrát přistoupím na argument, že kouření zdraví poškozuje. Jenže sorry, pánové a dámy, je to mé zdraví a má volba. Pokud je člověk svéprávný, o svém životě a zdraví rozhoduje sám. Třeba i tím, jestli si dá bůček nebo otruby, jestli si půjde zacvičit nebo proleží odpoledne na gauči, jestli si při práci s rozbrušovačkou vezme ochranné pomůcky nebo jestli bude ocelovou traverzu v desetimetrové výšce řezat v cuklích a trenclích.

Léčba následků kuřáckých neduhů stojí stát nemalé peníze.

Hmm, já třeba nesportuju, jsem na to levej. Na druhou stranu jsem nikdy neměl přetržené vazy a dosud mi v těle nerupla jediná kůstka. Jak já přijdu k tomu, že si někdo při sportu zpřeráží v lepším případě haksny, v horším páteř a skončí na kriplkáře? Tohle léčení peníze nestojí? Zakážeme kvůli tomu sportování? Á prospos, jedním ze sloganů na krabičkách (a argumentem protikuřácké mafie) je, že kuřáci umírají předčasně. V tom případě jupí! Co se vynaloží na jejich léčbu, to se ušetří na výplatě penzí a dalších starobních dávek. A nula od nuly pojde. To, jen tak pro zajímavost, pronesl už sir Humphrey před 30 lety v seriálu Jistě, pane ministře.

Zákaz kouření v restauracích už zavedly další evropské státy.

Víte, co se říká dětem: Když skočí Tonda od sousedů z okna, skočíš taky?

Závěr: V kultovním, 33 let starém seriálu Návštěvníci se hovoří o tom, že v roce 2484 je pivo zakázané, ale někteří lidé si jej tajně vaří podomácku. Tehdy to bylo myšleno jako velká nadsázka. Jestli se ale podvolíme všem totalitou zavánějícím příkazům a nařízením, může se tato seriálová fikce stát skutečností. A ne až v roce 2484, už za pár let.

Původní text z 9. 12. 2016

Pokud se pro období před listopadem vžilo označení „totalita“, pak lze současnost směle nazývat „totalitou 2.0“. V éře soudruhů sice platila řada bizarních nařízení, ale nikdo vám nediktoval, co smíte a nesmíte jíst, pít, kouřit. To dnešní mocipáni to s námi myslí tak „dobře“, že nám naordinují celý životní styl. Patrně to souvisí se stále posunovanou hranicí odchodu do penze, protože jen zdravý a silný jedinec si v osmdesáti oblékne fáračky a vyrazí rubat uhlí. Aby se toho dožil, je třeba začít už v dětství. A tak se zrodila pamlsková vyhláška. Když si dnes chce dát Pepíček ve škole ke svačině housku s vysočinou, má smůlu. Musí místo toho chroupat mrkev s cizrnou. A nyní došlo i na Pepíčkovy rodiče. Chtějí-li si po práci odfrknout a skočit do místní hospůdky, i tady strana a vláda myslí na jejich zdraví. Žádná rauchpauza, na to zapomeňte. Můžete si celý večer srkat jedno, maximálně dvě piva, pokud se vám z nich nezačne motat šiška a nezačnete vést nekorektní disputace, třeba že mouchy kálely na obraz Mohameda. V takovém případě může hostinský pojmout podezření, že jste podnapilí, zavolá četníky a vyvedou vás z lokálu.

A copak si na nás asi mocipáni vymyslí příště? Předpokládám, že vydají befel, jak často smíme kopulovat a k tomu vyhotoví i přesný manuál povolených poloh.

Šťastné a veselé Saturnálie

Máme tu Vánoce, cukroví, kapra, stromeček. Ale taky nákupní šílenství či obžerství pod jehličím. Kdekdo se pak pohoršuje, že jsou současné Vánoce spíše svátky konzumu a na tradice se zapomíná. Vážně? A na které konkrétně? Pokud vám vytanou na mysl ty křesťanské, tak s těmi nemají svátky v tomto ročním období nic společného. A s Ježíškem už vůbec ne. Kacířský názor? Tak to vezměme od začátku.
Na dotaz, co že si v tuto dobu připomínáme, ze sebe i neznaboh vysouká, že narození Ježíška, Ježíše Krista, Ježíše Nazaretského a tak dále. Nuže nahlédněme do historie... Tento budoucí potulný kazatel přišel na svět kolem roku nula, plus mínus deset let (spíše mínus), historikové se ještě nedohodli. Přesný rok neznáme, jenže my, světe, div se, neznáme ani měsíc, natož den. Datum 25. prosince kdysi křesťané střelili od pasu. No, až tak mirnix tirnix to nebylo, oni si to datum „půjčili“, ale o tom za moment.
To, že neznáme datum narození Ježíše, oficiálně přiznává, držte si klobouky, i církev. A že by to vědět chtěla, to mi věřte. Však také její hlavy pomazané bádaly a bádaly, ale žádného data v análech se nedopídily. Není divu. Když se svobodné matce narodí capart někde v chýši (Lukáš) či jeskyni (Matouš - ano, na Ježíškovo narození mysleli v knize knih jen dva apoštolové a každý uvádí jinou porodnici... a rozhodně to nebylo v jesličkách, to je novodobá báchorka), koho by to tehdy zajímalo. Zájem o osobu onoho děcka rostl až v pozdějších letech. Představte si, že by se v roce nula někde na seně narodil Kája Gottů, Bůh jiného druhu. Dokud by neotevřel ústa a nevyletělo mu z nich hejno zlatých slavíků, taky by jeho datum narození nikdo netesal do kamene.
Ježíškův rodný list neexistuje, a tak se nejeden Indiana Jones v kutně snažil nalézt aspoň indicie, vodítka. Třeba Lukáš píše (v Bibli, ne ve scénáři Kamaráda do deště), že když přišel Ježíš na svět, motali se opodál bačové na pastvině. To už samo o sobě vylučuje prosinec a vlastně celou zimu. Badatelé se proto veskrze přiklánějí k jaru, nečastěji zmiňují březen a duben. Tak kde se, proboha, vzal ten 25. prosinec? Nuže s tím přišel jako první (aspoň se mu prvenství připisuje) jistý Hippolyt, první vzdoropapež, na počátku 3. století (pěkně dlouho po Kristu). A proč se on i křesťané k tomuto datu upnuli a „zavedli“ do té doby neexistující Vánoce? Nezavedli, jen si je přivlastnili. V tomto období se lidé veselili a obdarovávali celá staletí. Akorát tomu neříkali Vánoce (a netýkaly se Ježíška), nýbrž Saturnálie, k poctě boha Saturna, a juchali při nich pohané. Křesťané, jak známo, s pohany rázně skoncovali. To vžité prosincové datum se jim ovšem líbilo. Ale aby to nebyl jen bohapustý mejdan, rozhodli se mu dát duchovní rozměr. A tak z kvetoucího jara přesunuli narození Ježíška na prosinec a nechali ho, chudáčka, na seně mrznout.
Od chvíle, kdy si křesťané vymysleli Vánoce, uplynulo osmnáct set let. To už lze nazvat tradicí, uznávám. Ovšem tento obyčej nemá žádný reálný zaklad, je vycucaný z prstu a na jeho počátku bylo plagiátorství a retuše v rodných listech. Když tedy dnešní Vánoce pojímáme konzumně, jucháme a popíjíme vaječňák, v zásadě to nic špatného není. Staří Římané či Řekové to v této době dělali také. Všem tedy přeji šťastné a veselé Saturnálie.